25 Cdo 3369/2009
Datum rozhodnutí: 30.11.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 106 odst. 1,2 obč. zák.




25 Cdo 3369/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce J. S. , zastoupeného Mgr. Tomášem Valíkem, advokátem se sídlem v Opavě, Rolnická 21a, proti žalovanému JUDr. P. L. , zastoupenému JUDr. Igorem Honusem, advokátem se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Sokolská 21, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 359/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2008, č.j. 57 Co 429/2008-61, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Igora Honuse, advokáta se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Sokolská 21, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se na žalovaném domáhal náhrady škody, která byla způsobena tím, že žalovaný jako advokát neuplatnil nároky žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku proti bývalému zaměstnavateli.

Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 5. 2008, č.j. 10 C 359/2007-32, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 6. 2008, č.j. 10 C 359/2007-40, nebyla připuštěna změna žaloby, dále byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 1.117.075,- Kč s 26% úrokem z prodlení z částky 247.004,- Kč od 1. 1. 1998 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 870.071,- Kč od 1. 1. 1998 do zaplacení, a dále na placení renty od 1. 6. 2008 ve výši 932,- Kč měsíčně se zákonným úrokem z prodlení od 16. 2. 2008 včetně případného zvýšení procentní výměry důchodů. Žalobce byl zavázán zaplatit žalovanému náklady řízení a Česká republika byla zavázána k zaplacení odměny a hotových výdajů ustanovenému zástupci žalobce. Zamítnutí žaloby soud odůvodnil především tím, že neshledal porušení právní povinnosti žalovaným. V řízení se totiž nepodařilo žalobci prokázat existenci takového právního vztahu se žalovaným, ze kterého by žalovanému vyplývala vůči žalobci právní povinnost podat za žalobce žalobu k uplatnění jiných jeho pracovněprávních nároků vůči bývalému zaměstnavateli, než které byly uplatněny u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 225/94, případně 8 C 402/92 či 8 C 114/93. Soud též konstatoval promlčení nároku na náhradu škody z případného odpovědnostního vztahu mezi účastníky, když počátek běhu promlčecí doby odvíjel od data 4. 6. 2003, kdy žalobce ukončil spolupráci se žalovaným, a se zřetelem k tomu, že nároky na náhradu škody vůči advokátovi byly uplatněny nejprve dnem 4. 4. 2007 a následně jejich rozšířením dne 16. 5. 2008, dovodil soud, že tříletá objektivní promlčecí doba marně proběhla. Soud též dodal, že část nároku, a sice částka odpovídající náhradě za ztrátu na důchodu za období od 4. 6. 2003 do 31. 5. 2008, je zcela nedůvodná již jen na základě tvrzení samotného žalobce, který v řízení 26 C 29/2004 uvedl, že dne 3. 6. 2003 s žalovaným ukončil veškerou spolupráci, po tomto datu již tedy žalobce žalovanému ani nemohl dát pokyn k tomu, aby podal žalobu za účelem uplatnění uvedených nároků.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 12. 2008, č.j. 57 Co 429/2008-61, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku a změnil výroky týkající se nákladů řízení před soudem prvního stupně. Současně přiznal odměnu za zastupování zástupkyni žalobce a zavázal žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení vůči žalovanému. Odvolací soud vycházel při posuzování věci ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dovodil, že obě promlčecí doby stanovené § 106 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále obč. zák.), tj. subjektivní dvouletá i objektivní tříletá, počaly běžet 4. 6. 2003 a uplynuly před uplatněním nároků žalobce proti žalovanému u soudu. Námitku žalobce, že žalovaný způsobil žalobci škodu úmyslně, a proto by se mělo jednat o desetiletou promlčení dobu, neshledal odvolací soud důvodnou, neboť nebylo zjištěno, že by žalovaný chtěl žalobci způsobit škodu nebo s tím byl srozuměn. Na tomto závěru podle odvolacího soudu nic nemění ani to, že odpovědnost advokáta za škodu způsobenou klientovi je odpovědností objektivní.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatel tvrdí, že žalovaný mu škodu způsobil úmyslně, a to v úmyslu nepřímém, spočívajícím v nepřevzetí rozsudku ze dne 11. 8. 2000 a klamavém informování žalobce o tom, že rozsudek ještě nebyl doručen ani vyhotoven. Dovolatel vytýká soudu nesprávné posouzení námitky promlčení, které je v přímém rozporu s dobrými mravy, protože žalovaný si podle dovolatele svým chováním a klamavými informacemi cíleně a vědomě vytvářel podmínky pro pozdější uplatnění námitky promlčení ve sporu o náhradu škody, kterou zavinil svým neprofesionálním přístupem. Dovolatel míní, že soudy pochybily rovněž po procesní stránce, když bezdůvodně rozdělily celistvé řízení o náhradu škody do tří dílčích řízení, čímž způsobily navýšení nákladů řízení. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání písemně ztotožnil se závěrem soudů obou stupňů o promlčení uplatněného nároku a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně nevyplývá z § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., mohla by tedy být dána pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za předpokladu zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škody vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

Vzájemný vztah promlčecí doby objektivní a subjektivní je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že poškozenému běží i druhá promlčecí doba (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1826/99, nebo ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 730/2004).

O osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech rozhodných pro vymezení odpovědného subjektu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 599/2006).

Vyšel-li odvolací soud ze zjištění, že žalobce o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, prokazatelně věděl nejpozději dne 4. 6. 2003, kdy ukončil veškerou spolupráci s žalovaným a od této doby začala žalobci běžet subjektivní i objektivní promlčecí doba k uplatnění nároků u soudu, a dovodil-li se zřetelem k tomu, že nároky byly u soudu uplatněny 4. 4. 2007 a 16. 5. 2008, že jsou promlčeny, je jeho právní posouzení věci v souladu s hmotným právem i judikaturou, a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tedy nemá zásadní právní význam. Uplynula-li marně subjektivní promlčecí doba, je bezpředmětné zabývat se otázkou, zda škoda byla způsobena úmyslně, a zda je tedy objektivní promlčecí doba tříletá či desetiletá.

Směřují-li námitky dovolatele proti skutkovým zjištěním, nejde o námitky proti řešení otázek právních (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), tím méně právních otázek zásadního právního významu.

K tvrzení dovolatele, že jednání žalovaného nebylo v souladu s dobrými mravy, dovolací soud dodává, že za zásadně právně významnou nelze považovat otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, neboť posouzení této otázky závisí na jedinečných okolnostech konkrétního případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 177/2004, ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1795/2006, nebo ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 235/2007).

Přípustné není ani dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení, ačkoli je obsažen v rozsudku, má povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.), proto se přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení posuzuje podle ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení, tj. podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není uvedeno v taxativním výčtu ustanovení § 238 ani § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti tomuto výroku nelze dovodit ani z ustanovení § 239 o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání v plném rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 137 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, a žalobce je proto povinen nahradit žalovanému jeho náklady dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení § 3 odst. 1, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v částce 10.000,- Kč a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty celkem činí 12.360,- Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu