25 Cdo 3319/2013
Datum rozhodnutí: 24.09.2015
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák., § 106 obč. zák.



25 Cdo 3319/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyň a) A. B. , b) M. S. a c) Ž. L. , všech zastoupených obecným zmocněncem JUDr. F. V., proti žalovanému statutárnímu městu Liberec , se sídlem magistrátu v Liberci, nám. Dr. E. Beneše 1/1, o 1.085.282,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 54 C 96/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 8. 4. 2013, č. j. 30 Co 366/2012-97, takto:

Dovolání se zamítá . Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 18. 4. 2012, č. j. 54 C 96/2010-71, zamítl žalobu o zaplacení 1.085.282,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že zemřelý původní žalobce F. L. a žalobkyně c) se svépomocí podíleli na výstavbě domu na v L., který patřil žalovanému městu a o který měli při prodeji obecního majetku zájem. Žalovaný však dům prodal kupní smlouvou ze dne 21. 9. 1992 manželům N., čímž porušil svůj vnitřní předpis Zásady postupu při převodech nemovitostí, podle nějž měl písemně informovat všechny nájemníky o záměru a způsobu prodeje, ceně a platebních podmínkách. Žalovaný později svůj chybný postup uznal a v roce 1995 podal proti manželům N. žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy, která však byla zamítnuta, protože se včas nedovolal neplatnosti právního úkonu. Následně podali v roce 1997 žalobu o neplatnost kupní smlouvy a vydání nemovitosti manželé L., i ta byla v roce 2005 zamítnuta. Žalobci podali žádost o odškodnění za průtahy v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., které Ministerstvo spravedlnosti vyhovělo a vyplatilo jim 75.000,- Kč, a v roce 2008 podali také žalobu o náhradu škody a nemajetkové újmy proti České republice, jež byla zamítnuta, neboť stát neodpovídá za postup obce při prodeji obecního majetku. Dne 27. 5. 2010 podali žalobu na náhradu škody proti žalovanému městu, škodu vyčíslili jako hodnotu domu po odečtení jimi provedeného zhodnocení ve výši 1.000.000,- Kč a zaplacené nájemné ve výši 236.357,- Kč, od čehož odečetli kupní cenu v roce 1992 a daň z nemovitosti, celkem tedy požadovali 1.085.282,- Kč. Soud podle § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen obč. zák. ), dovodil obecnou odpovědnost žalovaného za způsobenou škodu, neboť porušil pro něj závazné Zásady postupu při převodech nemovitostí a narušil důvěru občanů ve spravedlivý a poctivý postup obce při správě i prodeji obecního majetku. Na základě námitky promlčení, kterou vznesl žalovaný, pak soud dospěl k závěru, že nárok žalobců na náhradu škody je promlčen. O tom, že dům je prodán jiným, se dozvěděli v březnu 1993 při placení nájemného, od tohoto okamžiku tedy mohli uplatnit svůj nárok na náhradu škody proti žalovanému, čemuž vůbec nebránila skutečnost, že žalovaný podal žalobu proti manželům Novotným. Objektivní promlčecí doba proto uplynula již v březnu 1996, subjektivní pak navíc ještě před podáním žaloby v lednu 2010, když v lednu 2008 bylo žalobcům doručeno rozhodnutí Ústavního soudu, jež s definitivní platností potvrdilo zamítnutí jejich žaloby o určení neplatnosti kupní smlouvy.

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci k odvolání žalobkyň usnesením ze dne 8. 4. 2013, č. j. 30 Co 366/2012-97, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ztotožnil se se závěrem, že žalovaný se neřídil vlastními zásadami upravujícími postup při převodech obecního majetku a odpovídá žalobcům za škodu; ta ovšem musí být doložena a soud prvního stupně musí především vyjasnit, jaká je podstata jednotlivých žalovaných nároků a jaká je jejich výše. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09) odvolací soud dovodil, že námitku promlčení vznesl žalovaný v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném posouzení námitky promlčení jako úkonu v rozporu s dobrými mravy ze strany odvolacího soudu, který navíc svůj právní závěr v tomto směru náležitě neodůvodnil. Z judikatury Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5406/2007, rozsudek ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a rozsudek ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99) dovozuje, že v daném případě nejsou splněny předpoklady pro takové posouzení, neboť manželé L. mohli svůj nárok uplatnit již daleko dříve a nevystavit se tak riziku vznesení námitky promlčení. Nejde tedy o takový případ, kdy by účastník uplynutí promlčecí doby nezavinil, či mu v uplatnění nároku bránily zvlášť závažné nepřekonatelné překážky. Žalovaný odmítá, že by vznesení námitky promlčení v jeho případě představovalo zneužití práva v podobě úmyslu způsobit jinému újmu, jde jen o logickou reakci na plynutí času. Promlčení je institutem občanského práva, jehož účelem je vést věřitele k rychlému a včasnému výkonu práv, stejně jako poskytnout dlužníkovi ochranu před časově neomezenou vynutitelností takového práva, je tedy významným nástrojem pro naplnění právní jistoty. Navrhuje proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření upozornily na skutečnost, že žalovaný ujistil manžele Liptákovy, že se sám postará o vyřešení vzniklé situace a žalobou se domůže zneplatnění kupní smlouvy s manžely N. Příslibu ze strany žalovaného jakožto důvěryhodné veřejnoprávní instituce L. uvěřili, a čekali proto, až k tomu dojde. Jestliže by námitka promlčení měla být akceptována, znamenalo by to pro ně nejen absolutní nemožnost domoci se alespoň nějakého finančního odškodnění, ale i trauma ze skutečnosti, že se přes všechna početná soudní řízení již nikdy nedočkají spravedlnosti.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným pověřeným zaměstnancem s právnickým vzděláním ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolání není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání (§ 241a odst. 1 o.s.ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále též jen o. z. ), právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.

Podle § 3036 o. z. podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

Vzhledem k tomu, že k porušení právní povinnosti žalovaným došlo před účinností zákona č. 89/2012 Sb., tj. před 1. 1. 2014, je třeba posoudit otázku promlčení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále opět jen obč. zák. ).

Podle § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Ustanovení § 3 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Dobré mravy lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62). Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Dovolateli lze proto přisvědčit, že postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikovaný pod č. 5/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dobrým mravům tedy zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se pak příčí dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž za takové situace zánik nároku na plnění vdůsledku uplynutí promlčecí doby představuje nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009, publikované pod C 8265 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen Soubor ).

Dovolateli lze přisvědčit, že odůvodnění usnesení odvolacího soudu je v tomto směru nedostatečné. Pouhý odkaz na nález Ústavního soudu bez výkladu, zda jde o srovnatelnou situaci, se závěrem, že rozpor s dobrými mravy zakládá samotná okolnost postupu žalovaného proti vlastním zásadám pro převod obecního majetku, nelze považovat za podložený a dostatečně odůvodněný, tedy celkově za správný.

Z obsahu spisu přitom skutečně vyplývá, že výjimečné důvody pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. mohly v posuzované věci nastat. Nelze sice dovodit, že uplatnění námitky promlčení žalovaným městem by bylo přímo výrazem zneužití práva na úkor žalobců, avšak okolnosti případu a zejména průběh celé záležitosti včetně řešení situace, do níž se žalobci dostali v důsledku prvotního porušení právní povinnosti žalovaným, nevylučují závěr, že žalobci sice k marnému uplynutí promlčecí doby zčásti přispěli, avšak mohli tak učinit i pod vlivem přístupu žalovaného; zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby by pak vůči nim byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnili. I když sice v obecné rovině platí, že pokud žalobci nic nebránilo, aby uplatnil včas nárok na náhradu škody u soudu, pak okolnost, že příliš dlouho spoléhal na příslib plnění ze strany žalovaného, není vznesení námitky promlčení výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4221/2009, Soubor C 10750), v dané věci jde o situaci poněkud odlišnou. Bylo totiž doloženo, že ještě před uplynutím promlčecí doby žalovaný uznal své pochybení a přislíbil právním předchůdcům žalobců řešení jejich nároků cestou soudního sporu proti třetí osobě a skutečně k tomu přistoupil. Jestliže by výsledky dokazování byly podkladem pro závěr, že žalobci důvodně očekávali ze strany žalovaného města smírné řešení a spolehli se na jeho ujištění, že jejich nároky uspokojí po nezbytných právních krocích, pak logicky volili nejprve jiné prostředky (žaloba vůči třetí osobě či vůči státu) místo toho, aby rovnou přistoupili k ochraně svých práv žalobou na náhradu škody vůči nyní žalovanému městu. Jejich postup, který byl od počátku vůči žalovanému vstřícný a mohl vést i k úspoře nákladů za nyní probíhající řízení, nelze proto bez dalšího označit za liknavý či nedbalý.

Nelze přitom přehlédnout, že žalované město je veřejnoprávní korporací, která má mj. ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, pečovat o potřeby svých občanů. Je zároveň vybaveno odborným aparátem, povolaným k orientaci ve složitých právních věcech, takže nelze vytýkat žalobcům, pokud se spolehli na ujištění o tom, že budou přijata opatření vedoucí k nápravě stavu prodeje domku, v němž bydleli, třetí osobě. Za situace, kdy žalovaný nedostál svému slibu napravit pochybení a namísto toho v soudním sporu, k jehož odkladu významně přispěl nesplněným příslibem mimosoudního vyrovnání, vznesl námitku promlčení nároku, který byl uplatněn opožděně spíše pro zdrženlivost žalobců (nikoliv liknavost či nedbalost) vůči žalovanému, je možno hodnotit uplatnění námitky promlčení jako právní úkon, který je ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy a kterému se nepřiznává právní ochrana.

I když na tento případ nelze aplikovat právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014, je vhodné poukázat i na to, že ustanovení § 647 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pro běh promlčecích lhůt započatých po tomto datu nově výslovně počítá se stavením běhu promlčecí lhůty či s odložením počátku jejího běhu od okamžiku dohody účastníků o mimosoudním jednání do výslovného odmítnutí v takovém jednání pokračovat. Je tedy zřejmé, že i nová úprava považuje případy důvěry poškozeného v postup škůdce, který nepovede k soudnímu sporu, za okolnost mající význam pro běh promlčecí lhůty, a za určitých podmínek mu přičítá dokonce právní důsledek stavení či odložení počátku běhu promlčecí lhůty. Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 je ovšem nutno tyto okolnosti posoudit z hlediska korektivu dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.), jak ostatně učinil i odvolací soud. Jeho úvaha však dosud není podložena konkrétními skutkovými zjištěními k průběhu mimosoudního řešení záležitosti mezi účastníky ani dostatečně zdůvodněným posouzením, zda a nakolik sami žalobci přispěli k marnému uplynutí promlčecí doby, a zda a nakolik se tak stalo právě z popudu žalovaného i z důvodu jisté vstřícnosti žalobců vůči němu.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud měl právě z těchto důvodů rozsudek soudu prvního stupně zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení (i když tak učinil z poněkud jiných důvodů, je ve výsledku napadený výrok jeho rozhodnutí správný), není namístě, aby dovolací soud rušil či měnil usnesení odvolacího soudu, byť je jeho závěr o nemravnosti námitky promlčení předčasný a ne zcela skutkově podložený. Má-li se soud prvního stupně podrobněji zabývat okolnostmi, za nichž žalobci uplatnili svůj nárok na náhradu škody s tak velkým časovým odstupem, a musí-li případný závěr o rozporu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy podložit relevantními důvody, bude této procesní situace i s ohledem na princip hospodárnosti řízení dosaženo tím, že Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítá [§ 243d písm. a) o.s.ř.]. V dalším řízení se tedy soud prvního stupně bude kromě objasnění charakteru uplatněných nároků zabývat znovu i námitkou promlčení a posoudí její soulad s dobrými mravy podle kritérií uvedených shora. Není proto vázán kategorickým právním názorem odvolacího soudu, že námitka promlčení je v rozporu s § 3 odst. 1 obč. zák., nýbrž nyní vyslovenými závěry Nejvyššího soudu, za jakých okolností lze takový závěr učinit (§ 243g odst. 1 část věty za středníkem ve spojení s § 226 o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť řízení není dosud pravomocně skončeno, takže o nich rozhodne spolu s dalšími náklady soud v konečném rozhodnutí.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. září 2015
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu