25 Cdo 3317/2014
Datum rozhodnutí: 26.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 132 o. s. ř., § 241a odst. 1 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř.



25 Cdo 3317/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně S. T. , zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 171/28, proti žalované Fakultní nemocnici Brno , IČO 65269705, se sídlem v Brně, Jihlavská 340/20, zastoupené JUDr. Hanou Krejčí, advokátkou se sídlem v Brně, Špitálka 434/23b, za účasti Kooperativy Pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, o 969.727,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 175/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2014, č. j. 44 Co 43/2013-258, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. června 2012, č. j. 30 C 175/2008-189, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě škody na zdraví částku 291.071,75 Kč, co do částky 678.655,25 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. března 2014, č. j. 44 Co 43/2013-258, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl, v zamítavém výroku jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o poplatkové povinnosti.

Tento rozsudek napadla žalobkyně dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při řešení otázky, zda je odvolací soud povinen vypořádat se se vším, co má vztah k projednávané věci, co účastníci tvrdí a co v průběhu řízení vyšlo najevo. S odkazem na některá rozhodnutí dovolacího soudu (sp. zn. 21 Cdo 3810/2010 a 25 Cdo 2587/2000) i na judikaturu Ústavního soudu uvádí, že soudy takovou povinnost podle § 132 o. s. ř. mají a pokud této povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou. Poukazuje na to, že opakovaně v řízení tvrdila, že žalovaná ji nepravdivě informovala o tom, že odstranění výplňové hmoty z mandibulárního kanálku není možné, odvolací soud se však v odůvodnění svého rozhodnutí s tímto tvrzením vyrovnal pouze vágní větou, že se o chirurgickém řešení se žalobkyní mluvilo . Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu, že dovolací řízení bylo zahájeno po 1. 1. 2014, tj. po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen o. s. ř. ) srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.

Dovolání žalobkyně není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť uplatněné námitky nesměřují proti právní otázce, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že postup žalované při poskytování zdravotní péče žalobkyni v r. 2006 nebyl non lege artis, když žalovaná nepřistoupila k chirurgickému řešení a zvolila konzervativní způsob léčby. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud jasně uvedl, z jakých odborných důkazů podaných zejména lékaři a znalci při řešení této otázky vycházel. Podstatou dovolání je námitka, že odvolací soud zatížil řízení vadou, když se v odůvodnění rozhodnutí dopodrobna nevypořádal s jejím tvrzením o informaci, kterou v r. 2006 obdržela od žalované. Nehledě k tomu, že tato okolnost je součástí skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a úkolem odvolacího přezkumu není zopakovat v odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí veškerá skutková zjištění, podstatné je, že o porušení § 132 o. s. ř. by se jednalo v případě, že by soud pominul skutečnosti, jež jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku, a nikoliv že se podrobně nezabýval veškerými skutkovými okolnostmi, co vyšly za řízení najevo, popř. některými námitkami, které účastníci vznesli. Námitka v dovolání nesměřuje proti právnímu posouzení, nýbrž jde o námitku vady řízení, což není způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. listopadu 2015

JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu