25 Cdo 3316/2012
Datum rozhodnutí: 27.02.2014
Dotčené předpisy: § 431 obč. zák.




25 Cdo 3316/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: A. T. R., zastoupený JUDr. Michalem Korčákem, advokátem se sídlem Praha 6, Milady Horákové 64/101, proti žalované: Česká pojišťovna a.s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, o 1.824.600,- Kč s příslušenstvím a o 254.900,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 35/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2012, č. j. 64 Co 441/2011-294, takto:

Dovolání žalované do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2012, č. j. 64 Co 441/2011-294, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, se zamítá, jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 6. 2011, č. j. 13 C 35/2004-268, zamítl žalobu na zaplacení částek 1.824.600,- Kč s příslušenstvím a 254.900,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 19. 6. 2008, č. j. 13 C 35/2004-166, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2009, č. j. 64 Co 467/2008-212. Soud vyšel ze zjištění, že dne 21. 2. 2001 kolem 19:45 hodin, vyjížděl řidič tahače s přívěsem zn. LIAZ z parkoviště motorestu na silnici č. I/10 ve směru Praha Liberec a do této soupravy narazil v témže směru jedoucí osobní automobil zn. VW Golf Combi řízený žalobcem, který při nehodě utrpěl těžká poranění, jakož i věcnou škodu. Soud převzal závěry Policie ČR o tom, že řidič nákladní soupravy neporušil povinnosti podle zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, tedy nezahájit jízdu, jestliže by řidič mající přednost v jízdě musel změnit směr nebo rychlost jízdy; na základě znaleckého posudku Ing. Gregory a posudku znaleckého ústavu V.V.V. Expert, a.s., dospěl soud k závěru, že žalobce mohl situaci vyhodnotit v dostatečné vzdálenosti obou vozidel a mohl včas reagovat; měl buď snížit rychlost jízdy nebo se vyhnout do levého jízdního pruhu, aniž by musel snižovat rychlost. Soud uzavřel, že příčinou nehody byl způsob jízdy žalobce, který na vzniklou situaci na vozovce reagoval s prodlením v reakční době, které bylo jiného než technického rázu, přičemž v případě včasné reakce mohl nehodě zabránit. Žalobce tak porušil povinnost uloženou mu v § 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. a není opodstatněný jeho nárok na náhradu škody vůči žalované, jejíž pojištěnec za škodu žalobci neodpovídá.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2012, č. j. 64 Co 441/2011-294, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba je co do základu důvodná z jedné poloviny a že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a řízení doplnil výslechem znalce Ing. Gregory. Zjistil, že výhledové možnosti obou řidičů byly v zásadě stejné a oba se mohli vzájemně vidět na vzdálenost 200 až 250 metrů. Řidič nákladního vozidla při vyjíždění z odstavné plochy mohl vidět přijíždějící vozidlo žalobce, nemusel však rozpoznat, ve kterém jízdním pruhu přijíždělo. Odvolací soud neshledal správným závěr soudu prvního stupně o výlučném zavinění žalobce a dovodil, že příčinou nehody z hlediska občanskoprávní odpovědnosti za škodu nebyl výlučně způsob jízdy žalobce, a odpovědnost za škodu je třeba posoudit podle § 431 obč. zák., neboť došlo ke střetu provozů dvou provozovatelů. Uzavřel, že žalobce jel povolenou rychlostí po komunikaci, kde nelze předpokládat překážku ani vjetí soupravy o délce 19 metrů na rychlostní komunikaci za situace, že řidič nákladní soupravy vyjíždějící z místa mimo silnici musel přijíždějící vozidlo vidět. Nelze klást k tíži jen žalobce, že dostatečně včas neučinil úhybný manévr, aby se najíždějící nákladní soupravě vyhnul; naopak na řidiči nákladní soupravy jakožto na řidiči z povolání lze požadovat, aby za situace, kdy souprava vyjíždí na rychlostní komunikaci z parkoviště, kde je vjezd označen značkou dej přednost v jízdě , vyvinul dostatečnou obezřetnost, a vidí-li v určité vzdálenosti světla přijíždějícího automobilu, aby na rychlostní komunikaci nevjel. Odvolací soud uzavřel, že řidič nákladní soupravy mohl v okamžiku rozjezdu zabránit střetu tím, že by na komunikaci najel až poté, co přejede vozidlo řízené žalobcem. Na rozdíl od soudu prvního stupně stanovil rozsah odpovědnosti řidiče nákladní soupravy jednou polovinou.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Vadu řízení spatřuje v tom, že odvolací soud nevyšel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, a nad rámec navrhovaných důkazů provedl výslech znalce Ing. Gregory, aniž by tento důkaz byl navrhován kterýmkoliv z účastníků, a navíc odvolací soud neustanovil znalce formálním usnesením. Namítá, že závěr odvolacího soudu je v rozporu s provedeným dokazováním soudu prvního stupně, a odvolací soud pochybil, když vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Dovolatelka odkázala na závěry znalce učiněné v trestním řízení, že žalobce reagoval na vzniklou situaci s prodlením v reakční době, které bylo jiného než technického rázu, když ke stejnému závěru dospěl i ustanovený znalecký ústav. Dovozuje, že příčinou nehody byl jednoznačně způsob jízdy žalobce, a odvolacímu soudu vytýká chybný výklad splnění povinnosti dát přednost v jízdě ve smyslu zákona č. 361/2000 Sb., neboť pokud by žalobce reagoval bez zbytečné prodlevy, bylo v jeho možnostech nehodě zabránit. Poukazuje na to, že řidič nákladního vozidla nebyl volán k trestní odpovědnosti za vzniklou škodu a nebyl trestán ani v rámci správního řízení za přestupek, když neporušil své povinnosti dle zákona č. 361/2000 Sb. Odvolací soud nevzal dostatečně v úvahu význam a váhu porušení právních povinností žalobce ani objektivní skutečnosti existující v době nehody, a v důsledku toho nesprávně zhodnotil míru účasti obou účastníků nehody na vzniku škody. Zdůrazňuje, že to byl žalobce, kdo nepřizpůsobil rychlost jízdy stavebnímu a dopravně technickému stavu komunikace a povětrnostním podmínkám a znemožnil tak dokončit najížděcí manévr řidiče nákladního vozu, který před svým manévrem nenutil žalobce bezprostředně k omezení rychlosti nebo náhlé změně rychlosti nebo směru, a jeho účast na způsobené škodě je natolik minimální, že nezakládá odpovědnost na jeho straně. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za niž jedná osoba s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání, pokud směřuje proti měnícímu výroku o věci samé, je z části přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., avšak není důvodné. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 19. 4. 2012, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).

Podle § 431 obč. zák. střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody.

Jde o objektivní odpovědnost, při níž je rozhodná účast, kterou měli provozovatelé na způsobení škody a která vyplývá ze zhodnocení všech skutkových okolností konkrétního střetu, zejména těch okolností, které byly hlavními příčinami vzniklé škody, a to nikoliv izolovaně, ale všech ve vzájemné souvislosti z hlediska jejich významu pro vznik škody. Zákonný předpoklad účasti na vzniklé škodě není splněn, jde-li o takové skutkové okolnosti anebo jednání či opomenutí, s nimiž škodlivý výsledek nebyl v příčinné souvislosti, a nevzniká tak ani důvod k vypořádání (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia býv. Nejvyššího soudu ČSSR, publikované pod č. 64/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 974/2002).

Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, jež se opírá o důkazy v řízení před soudem prvního stupně provedené a před soudem odvolacím částečně doplněné, zejména ze zjištění čerpaných ze znaleckých posudků Ing. Jiřího Gregory a znaleckého ústavu V.V.V. Expert, a.s., z nichž plyne, že oba účastníci nehody se mohli navzájem vidět na vzdálenost 200 až 250 metrů. Žalobce reagoval na vzniklou situaci na vozovce s prodlením, když bez zbytečné prodlevy bylo v technických možnostech vozidla i řidiče bezpečně přejet do levého jízdního pruhu. Pojištěnec žalované naproti tomu s nákladní soupravou v délce 19 metrů vyjel na hlavní silnici z místa ležícího mimo ni za situace, kdy mohl přijíždějící vozidlo žalobce vidět.

Při hodnocení míry účasti obou provozovatelů na vzniku škody odvolací soud přihlédl k tomu, že správnou a včasnou reakcí obou mohlo být škodě zabráněno. Žalobce dostatečně včas neučinil úhybný manévr, aby se najíždějící nákladní soupravě vyhnul, a pojištěnec žalované mohl v okamžiku výjezdu zabránit střetu tím, že by na rychlostní komunikaci najel až poté, co přejede vozidlo řízené žalobcem. Ke střetu obou vozidel tak došlo v důsledku působení obou příčin. Při stanovení míry účasti na vzniklé škodě odvolací soud zohlednil veškeré okolnosti, jež byly prokázány, a stanovil-li míru účasti obou provozovatelů na vzniklé škodě v rozsahu jedné poloviny, nelze mít jeho úvahu za nesprávnou. Je podložena závěrem, že pozdní reakce žalobce, který měl přednost v jízdě, a ač mohl, nevyhnul se nákladnímu autu, není jedinou příčinou, neboť i řidič nákladní soupravy měl možnost střetu se vyhnout, a nelze opomenout, že to byl především řidič nákladního vozu, který měl dbát zvýšené opatrnosti, když s dlouhou soupravou vyjížděl z odstavné plochy na rychlostní komunikaci s předností v jízdě.

Okolnost, že řidič nákladního vozu nebyl v trestním ani přestupkovém řízení postižen za porušení svých povinností, není rozhodující. Porušení právní povinnosti není nezbytným předpokladem účasti na střetu provozů ve smyslu § 431 obč. zák.; při posouzení míry účasti provozovatelů na způsobení škody se vychází ze všech okolností střetu, tedy nejen těch, které byly vyvolány protiprávním jednáním řidiče. I když protiprávní jednání nebylo zjištěno, není vyloučeno vypořádání podle § 431 obč. zák., jestliže průběh dopravní nehody svědčí o objektivní účasti provozovatele na způsobení škody.

Dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. může spočívat v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesu účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že některému svědkovi měl či neměl soud uvěřit, že k některému důkazu neměl soud přihlížet nebo že není pro skutkové zjištění důležitý. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Skutkové závěry odvolacího soudu ohledně průběhu nehodového děje mají oporu v provedených důkazech (zejména ve znaleckých posudcích), přičemž dovolací soud neshledal, že by odvolací soud pokládal za zjištěné něco, co ve spise není a nevyplývá z provedených důkazů, či opomenul něco podstatného, ani že by v jeho úvahách existovaly logické rozpory. Odlišný názor dovolatelky na to, jaké konkrétní skutečnosti jsou na základě provedených důkazů prokázané, popřípadě zda provedené důkazy jsou dostatečným podkladem k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý tento dovolací důvod naplnit.

Pokud jde o doplnění dokazování výslechem znalce v řízení před odvolacím soudem, nedošlo tím ke změně skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale výpovědí znalce Ing. Gregory bylo pouze doplněno zjištění, na jakou vzdálenost se oba řidiči mohli navzájem vidět.

Protože rozsudek odvolacího soudu je v dovoláním napadené části měnícího výroku z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. správný, a nebylo zjištěno, že by byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalované, pokud směřovalo do měnícího výroku v rozsahu jedné poloviny základu nároku, podle § 243b odst. 2 částí věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudů obou stupňů o nedůvodnosti žaloby v rozsahu jedné poloviny jsou shodná, a v tomto rozsahu jde tedy o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně (oba soudy při vymezení práv a povinností účastníků dospěly v této části ke shodnému závěru), není žalovaná k podání dovolání v tomto rozsahu subjektivně legitimována. Dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, může totiž podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech. Výrokem odvolacího soudu v uvedeném rozsahu nebyla žalované žádná újma na jejích právech způsobena, naopak tímto rozhodnutím bylo její obraně vyhověno, a žalovaná tedy nemůže mít zájem na zrušení takové části výroku. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v tomto rozsahu odmítl podle § 243b odst. 5 věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O nákladech řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci dosud není skončeno a o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. února 2013

JUDr. Marta Škárová
ředsedkyně senátu