25 Cdo 3305/2007
Datum rozhodnutí: 29.07.2009
Dotčené předpisy:





25 Cdo 3305/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce O. N. spol. s r.o., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice Ministerstvu financí, zastoupené advokátem, o 890.400,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 259/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2006, č. j. 13 Co 184/2006 - 57, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2006, č. j. 13 Co 184/2006 - 57, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 21 C 259/2004-38, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalující společnost se jako vlastník nájemního domu domáhala proti státu náhrady ušlého zisku za období od 1. 7. 2002 do 30. 4. 2004 v důsledku veřejnoprávní regulace nájemného.


Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 11. 2005, č. j. 21 C 259/2004-38, žalobu na zaplacení částky 890.400,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť nebylo prokázáno jednání žalované, jež by zakládalo nesprávný úřední postup orgánů státu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., ani příčinná souvislost s tvrzenou škodou, a nebyla prokázána ani výše škody. Dovodil, že na uplatněný nárok nedopadá zákon č. 82/1998 Sb. a nesprávný úřední postup nelze spatřovat ani v tom, že Ministerstvo financí vydalo výměry č. 1/2002 a č. 6/2002, které Ústavní soud následně zrušil, neboť ve smyslu § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. zrušené předpisy nemohou být za dobu před svým zrušením považovány za protizákonné či dokonce neústavní. Žalobkyní uváděná škoda je ve zcela hypotetické rovině, není vůbec zřejmé, z jakých aspektů při stanovení rozdílu mezi nájemným regulovaným a nájemným tržním žalobkyně vycházela.


K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. října 2006, č. j. 13 Co 184/2006-57, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby a s poukazem na aktuální stav rozhodování Ústavního soudu, zejména na jeho nálezy sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a I. ÚS 489/05 dovodil, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu ČR spočívající v nepřijetí pozitivní právní úpravy, předpokládané ustanovením § 696 obč. zák., je protiústavní, nicméně nepřijetí zákonné úpravy pro oblast nájemného zákonodárným sborem nenaplňuje znaky skutkové podstaty nesprávného úředního postupu, jak je má na mysli ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Případný nárok žalobkyně by se mohl vázat výlučně k období po 20. 3. 2003, neboť do té doby platily regulační právní normy podzákonného charakteru (vyhláška MF ČR č. 176/93 Sb., výměr MF ČR č. 1/2002, výměr MF ČR 6/2002, nařízení vlády č. 567/2002 Sb.), které byly sice Ústavním soudem postupně zrušeny, nicméně podle ust. § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. byly tyto předpisy až do jejich zrušení součástí právního řádu ČR a bylo třeba se jimi řídit. Nálezy Ústavního soudu nejsou totiž retroaktivní, nepůsobí neaplikovatelnost právních norem na právní vztahy vzniklé v období předcházejícím jejich zrušení. Od účinnosti nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 252/06 Sb., měla žalobkyně možnost řešit otázku nájemného pro futuro v rámci soudního sporu s jednotlivými nájemci, a pokud tak neučinila, nelze přenášet odpovědnost za důsledky takového postupu na stát. V období po 20. 3. 2003 by se mohlo jednat o bezdůvodné obohacení na straně nájemce ve smyslu § 451 a násl. obč. zák. Vzhledem k tomu, že nárok na náhradu škody vůči státu může přicházet v úvahu jedině tam, kde se oprávněný nedomůže svého práva přímo proti druhému účastníku závazkového vztahu, nárok pronajímatelů vůči státu za protiústavní nečinnost jeho orgánů by mohl být legitimní jedině tehdy, pokud by se pronajímatel nedomohl svého práva vůči nájemci. V tomto rozsahu je žaloba předčasná. Protože žalobkyně se zatím nepokusila domoci svého nároku vůči nájemcům, nemůže tvrdit ani prokázat vznik škody, natož její výši.


Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že soud prvního stupně neprovedl všechny jí navržené důkazy za účelem zjištění výše škody a ačkoliv žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene, nepoučil ji dle ust. § 118a o. s. ř. Dovozuje, že na tento případ nedopadá ust. § 71 odst. 4 zák. č. 182/93 Sb., které aplikoval odvolací soud, neboť vyhl. č. 176/93 Sb. byla od svého počátku v rozporu s ústavně zaručenými právy a s mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána. Proto nelze činit závěr, že až do zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. byla výše nájemného požadovaného pronajímatelem na nájemcích bytů v souladu s platným právem. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že po 20. 3. 2003 jde výlučně o neoprávněný majetkový prospěch nájemce, a dovozuje, že jediným správným řešením je žaloba na stát dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., neboť zákonodárný sbor postupoval protiústavně, když zákonem neupravil ústavně konformní regulaci nájemného, a jeho postup lze považovat za nesprávný úřední postup. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že s ohledem na současný vývoj rozhodovací činnosti Ústavního soudu, který se otázkou regulace nájemného opakovaně zabýval, a zejména vzhledem ke stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn Pl. ÚS-st 27/09, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné, a to pro řešení otázky právního posouzení uplatněného nároku pronajímatele na finanční plnění proti státu. Tato otázka z hlediska uvedeného ve stanovisku nebyla zatím dovolacím soudem řešena a bezesporu má zásadní význam pro rozhodnutí této konkrétní věci i pro další rozhodovací činnost soudů (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 25. 10. 2006, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. Čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).


Ostatní námitky v dovolání však nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. Otázka, zda nepřijetí zákona parlamentem zakládá či nezakládá nárok na náhradu škody způsobené nečinností státu podle zákona č. 82/1998 Sb., byla již dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě řešena, např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005 (R 7/2008), v němž s poukazem na čl. 15, čl. 23 odst. 3 a čl. 26 Ústavy České republiky byl vysloven závěr, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či v Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu § 13 zák. č. 82/1998 Sb. a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 25 Cdo 3034/2005).


Ani nálezy Ústavního soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a ze dne 6. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, na něž dovolatelka poukazuje, nezakládají odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť se v nich Ústavní soud nevyjadřoval k otázce, zda je legislativní činnost či nečinnost Parlamentu ČR nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž v nich dovodil, že obecné soudy i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci.


Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyl splněn předpoklad nesprávného úředního postupu státního orgánu při uplatňování veřejné moci, je správný a ostatně vyplývá i z následně vydaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn Pl. ÚS-st 27/09 (srov. bod 13 odůvodnění). V tomto stanovisku Ústavní soud vyslovil, že žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu (opírající se o zákon č. 82/1998 Sb.), jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.


V dané věci byl žalobou, podanou dne 31. 12. 2004, uplatněn nárok pronajímatele proti státu na náhradu ušlého zisku z jedenácti bytů s regulovaným nájemným za dobu od 1. 7. 2002 do 30. 4. 2004, tedy za dobu zpětně před podáním žaloby. Dle shora uvedeného stanoviska Ústavního soudu lze v takovém případě uplatnit nárok proti státu přímo a po právní stránce je třeba jej posoudit z hlediska náhrady za nucené omezení vlastnického práva, přičemž oběma stranám sporu je třeba umožnit řádné vyjádření ke změně právního posouzení včetně případných důkazních návrhů. Protože je třeba i z tohoto hlediska se uplatněným nárokem zabývat a v dalším řízení postupovat ve smyslu právních závěrů v uvedeném stanovisku, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, odst. 3, věta první o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).


Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1, věta za středníkem, a § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. července 2009


JUDr. Marta Škárová, v. r.


předsedkyně senátu