25 Cdo 3304/2007
Datum rozhodnutí: 15.12.2009
Dotčené předpisy:





25 Cdo 3304/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Ing. M. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. L. M., zastoupenému advokátem, o vydání věci, event. zaplacení 120.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 80/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2007, č. j. 51 Co 389/2006-89, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 8. 6. 2006, č. j. 6 C 80/2004-67, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně na žalovaném (bývalém manželovi) domáhala vydání osobního automobilu Škoda, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 117.000,- Kč, co do částky 3.000,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 22. 8. 1997 manželství, které bylo v r. 2002 rozvedeno. Uvedený automobil za cenu 230.330,50 Kč žalobkyně zakoupila dne 6. 5. 1997 od společnosti A. E. s.r.o. ještě před uzavřením manželství a je zapsána v technickém průkazu jako držitelka vozu. Soud dospěl k závěru, že ona je výlučnou vlastnicí předmětného automobilu a není rozhodné, zda a kdo se na pořízení věci finančně podílel, ani finanční účast žalovaného nebyla prokázána. Manželé původně užívali automobil společně, nejpozději od jara roku 2004 jej užíval výlučně žalovaný. Protože v době rozhodování žalovaný neměl předmětný vůz ve svém držení, soud žalobu na vydání vozu ve smyslu ust. § 126 odst. 1 obč. zák. zamítl a žalobkyni přiznal finanční náhradu (§ 420 odst. 1 obč. zák.) odpovídající hodnotě vozu. Námitku promlčení tohoto nároku neshledal důvodnou.


K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2007, č. j. 51 Co 389/2006-89, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala výlučné vlastnictví automobilu, který jí žalovaný protiprávně zadržoval a v době rozhodnutí ho již neměl ve své držbě; proto má žalobkyně nárok na zaplacení obecné ceny automobilu. Žalobou podle § 126 obč. zák. se lze úspěšně domáhat vydání věci pouze za předpokladu, že věc se skutečně nachází u toho, kdo ji neoprávněně zadržuje. Pokud věc zcizil, zničil nebo ztratil, vzniká nárok na zaplacení obecné ceny věci v penězích.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že v řízení nebylo bezpečně zjištěno, že věc u sebe nemá z důvodu, že ji zcizil, zničil nebo že věc jinak zanikla. Soudům vytýká, že nedostatečné zhodnotily, zda nemohlo jít o jeho oprávněnou držbu vozidla, když po celou dobu jeho užívání se domníval, že automobil je společným majetkem manželů, a byl tak v dobré víře, že mu vůz patří. Uvádí, že dobrou víru odvozoval z toho, že se podílel na úhradě kupní ceny. Je přesvědčen, že pro posouzení otázky spoluvlastnictví je rozhodující skutečnost, z jakých prostředků byla věc pořízena, nikoliv označení kupujícího v kupní smlouvě, a podle jeho názoru nebylo v řízení dostatečně prokázáno, že kupní cena za vůz byla uhrazena výlučně z majetku žalované. Nesouhlasí s hodnocením výpovědí svědků k této otázce, a namítá, že se soudy řádně nezabývaly oprávněností či neoprávněností držby. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k názoru, že dovolání není přípustné.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.


Rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) vychází ze závěru, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí automobilu, který nabyla koupí, tedy na základě způsobilého nabývacího titulu (§ 132 odst. 1 obč. zák.), žalovaný vůz užíval a bez jejího souhlasu zadržoval. Protože již nemá vůz ve své držbě, náleží žalobkyni peněžitá náhrada. Okolnost, z jakého důvodu žalovaný již nemá vůz u sebe, není pro právní posouzení uplatněného nároku rozhodující, stejně tak otázka, zda jí žalovaný finančně přispěl na zaplacení kupní ceny. Nehledě k tomu, že tato skutečnost nebyla v řízení prokázána (dovolací soud je vázán zjištěným skutkovým stavem), samotný příspěvek na koupi nečiní z něj kupujícího ani vlastníka či spoluvlastníka věci.


Namítá-li dovolatel, že v řízení nebylo provedeno dostatečné dokazování, nesouhlasí-li s hodnocením výpovědí svědků, apod., nejedná se o výhrady proti právnímu posouzení věci (podřaditelné pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesprávnost právního posouzení věci odvozuje dovolatel od jiného - jím deklarovaného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v předcházejícím řízení; tyto námitky nejsou námitkami proti právnímu posouzení a tím méně mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Námitky dovolatele, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav, zejména nesprávným hodnocením důkazů či nedostatečným dokazováním, jsou námitkami proti správnosti skutkových zjištění, resp. proti hodnocení provedených důkazů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 393/2006, nebo usnesení ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1004/2006, popř. usnesení ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1306/2002). Namítané pochybení při zjišťování skutkového stavu věci není ovšem dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např. R 8/1994) a jak z dikce ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. To však není tento případ. Procesní vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), pokud nejde o řešení otázek zásadně významných po právní stránce, nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v dovolacím řízení k nim lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.


Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 15. prosince 2009





JUDr. Marta Škárová, v. r.


předsedkyně senátu