25 Cdo 3299/2015
Datum rozhodnutí: 04.12.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 150 o. s. ř., § 242 odst. 3 o. s. ř.



25 Cdo 3299/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) B. P. , b) G. P. a c) M. P. , všichni zastoupeni JUDr. Martinem Vychopeněm, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, proti žalovaným: 1) Autoklub České republiky, KLUB MPA MOTORSPORT 1130 , se sídlem v Praze 13, Bellušova 1804/7, IČO 68403372, a 2) Autoklub České republiky , se sídlem v Praze 1, Opletalova 1337/29, IČO 550264, zastoupený JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., se sídlem v Praze 5, Pod Císařkou 3242/5, o 655.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 150/2010, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015, č. j. 18 Co 13/2015-236, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalovaného 2) proti výrokům o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi ním a žalobci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015, č. j. 18 Co 13/2015-236, není přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvodu, aby rozhodná právní otázka aplikace ustanovení § 150 o.s.ř. byla za daných skutkových okolností posouzena jinak.

Odvolací soud své rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů ve sporu úspěšnému druhému žalovanému založil na závěru, že v daném případě by nebylo v souladu s obecným vnímáním spravedlnosti a morálky, aby žalobci, kteří byli zásadně poškozeni tragickou událostí úmrtí svého syna a bratra, byli zavázáni k platební povinnosti náhrady nákladů řízení; odkázal přitom i na důvody uvedené soudem prvního stupně (organizační propojenost obou žalovaných a jejich účast na pořádání a pojištění automobilového závodu, důvodná procesní opatrnost žalobců a konečně nikoliv negativní dopad rozhodnutí na majetkovou situaci druhého žalovaného). Dovolatel oproti tomu namítá, že uložení povinnosti žalobcům nahradit mu vynaložené náklady řízení by nebylo nespravedlivé, protože v rámci rychlostního závodu, který pořádal první žalovaný, došlo k usmrcení nebo vážnému zranění i jiných osob, přičemž po upozornění, že druhý žalovaný není ve věci pasivně legitimován, vzali žalobci v jiných řízeních své žaloby ve vztahu k němu zpět, a na rozdíl od žalobců tak žádné náklady nezavinili. Nespravedlivé by podle dovolatele naopak bylo, pokud by musel nést vynaložené náklady sám, ačkoli ve vztahu k němu šlo o bezdůvodnou žalobu.

Z odůvodnění dovoláním napadených výroků je zřejmé, že odvolací soud při svém rozhodnutí respektoval zásadu, že aplikace § 150 o. s. ř. je výjimečným opatřením, jež prolamuje základní zásady, jimiž se řídí rozhodování o náhradě nákladů řízení. Při úvaze o důvodech hodných zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. pak vyšel zejména z okolností, které vedly žalobce k podání žaloby proti žalovanému 2) a zohlednil především mimořádně tragickou událost, jež měla souvislost i s činností žalovaného 2). Dovolací soud v tomto směru neshledává úvahu odvolacího soudu zjevně nepřiměřenou ve vztahu k aplikaci této právní normy s relativně neurčitou hypotézou, která přenechává soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vzhledem k tomu, že vzájemná organizační propojenost mezi žalovanými (a následně i jejich odpovědnost) nemusí být jednoznačná a může být předmětem sporu, nejde v projednávané věci o projev zcela volné diskrece soudu, která by byla opřena o nepodstatné, libovolné až nahodilé okolnosti případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, publikované pod C 13854 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck), a uplatněné námitky proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezaložily. Na tom nic nemění dovolatelem tvrzená okolnost, že v jiných sporech byl nedostatek jeho pasivní legitimace účastníkům zřejmý a že řízení proti němu nevedli; v situaci, kdy přichází v úvahu odpovědnost více subjektů, nelze žalobcům vytýkat tzv. procesní opatrnost, při níž vedli spor i proti subjektu, kterému později povinnost k náhradě uložena nebyla. I když v obdobných případech jde takový postup z hlediska nákladů řízení zpravidla k tíži žalobce, pak je v posuzovaném případě právě pro kombinaci této okolnosti s povahou předmětu řízení, včetně zjištění, že nedojde k ohrožení hospodářské situace žalovaného 2), zřejmé, že právní názor odvolacího soudu na předpoklady aplikace § 150 o. s. ř. nevybočuje z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1110/2015, usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, usnesení ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, nebo usnesení ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 379/2014).

Namítá-li dovolatel, že mu odvolací soud nedal možnost vyjádřit se ke svému záměru využít moderačního práva podle § 150 o.s.ř. a že své rozhodnutí v tomto směru nedostatečně odůvodnil, uplatňuje námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného 2) podle § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. prosince 2015

JUDr. Petr Vojtek předseda senátu