25 Cdo 3273/2010
Datum rozhodnutí: 25.01.2011
Dotčené předpisy: § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




25 Cdo 3273/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce Ing. J. N. , zastoupeného JUDr. Milanem Hulmákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 21.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 26 C 308/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, č.j. 21 Co 40/2010-66, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se domáhal na žalovaném státu zaplacení částky 21.563.584,- Kč jako náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem. Vznik škody dovozoval ze dvou občanskoprávních sporů vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Sm 443/2006 a sp. zn. 54 Sm 443/2006 (dále jen původní řízení ). Důvod žaloby spočíval v nepřiměřeně dlouhém rozhodování o osvobození od soudních poplatků, které způsobilo, že se povinný ze směnky v mezidobí zbavil svého majetku a v době, kdy bylo rozhodnuto o částečném osvobození žalobce od soudních poplatků, neměl žádný majetek, proto žalobce také soudní poplatek nezaplatil a původní řízení bylo zastaveno právě pro jeho nezaplacení. Pokud by soud rozhodl a vydal směnečný platební rozkaz v době, ve které měl, mohl by se žalobce domáhat na dlužníku uspokojení pohledávky. Tato možnost mu však nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze byla odňata.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 5. 11. 2009, č.j. 26 C 308/2009-52, zastavil řízení ohledně částky 563.584,- Kč, žalobu o zaplacení 21.000.000,- Kč zamítl, ustanovenému zástupci přiznal odměnu za zastupování a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud shledal, že nebyly splněny podmínky odpovědnosti žalované za škodu způsobenou průtahy v řízení. Podle zjištění soudu v původních řízeních žalobce nesplnil základní povinnost spočívající v zaplacení soudního poplatku, nepředložil prvopis směnky s úředním překladem a na výzvu soudu nesdělil úplně své majetkové poměry, takže soud si musel správné údaje zjišťovat sám na základě rozsáhlého šetření. Soud prvního stupně zjistil, že Městský soud v Praze rozhodl v jednom z původních řízení o částečném osvobození od soudních poplatků až za čtyři měsíce od zjištění majetkových poměrů, tuto dobu považoval za překračující běžné rozhodování o přiznání či nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Uvedené průtahy však podle soudu nemohly zapříčinit vznik škody žalobci, neboť i kdyby soud rozhodl dříve, povinný by se do rozhodnutí soudu o směnečném platebním rozkazu svého majetku stejně zbavil.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2010, č.j. 21 Co 40/2010-66, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích o zamítnutí žaloby a o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal, že by žalobci vznikla škoda, neboť žalobce vlastní i nadále obě směnky, ohledně nichž nebylo vydáno meritorní rozhodnutí, a nebylo ani prokázáno, že cestou výkonu rozhodnutí by nebylo možno žalobcovu pohledávku uspokojit úplně nebo jen zčásti, což jsou skutečnosti, které by ovlivnily vznik a výši škody. Ze stejných důvodů neshledal odvolací soud existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení - § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž stát odpovídá za škodu způsobenou poškozenému tím, že soud nejednal o žalobě, kterou u něj poškozený uplatnil pohledávku vůči svému dlužníkovi, prokáže-li poškozený, že pohledávku skutečně měl a že průtahy v soudním řízení byly podstatnou a rozhodující příčinnou toho, že se pohledávka stala nedobytnou. Pouhá skutečnost, že žalobce je nadále věřitelem pohledávky či majitelem cenného papíru, ještě neznamená, že nedošlo ke škodě na jeho majetku, a to ve formě ušlého zisku. Dovolatel tvrdil faktickou nevymahatelnost pohledávky zajištěné směnkou, přestože pohledávka jako taková právně existuje. Dovolatel též vytýká řízení vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v neprovedení jím navrhovaných důkazů, přičemž právě podle odvolacího soudu žalobce neprokázal vznik škody. Vada odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se v odůvodnění rozhodnutí nezabýval námitkami vytýkajícími neprovedení navržených důkazů, tak vedla podle dovolatele k porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Dovolatel též odkázal na řadu nálezů Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 521/05 či sp. zn. I. ÚS 113/02), v nichž byla vyslovena povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci, a z nichž dovozoval nejen přípustnost, ale i důvodnost svého dovolání. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen rozsudek odvolacího soudu, ale také soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné mimo jiné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Z citovaného § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění jehož správnost nelze v dovolacím řízení přezkoumávat že žalobce v původních řízeních nepředložil údaje svědčící o důvodech pro osvobození od soudních poplatků, zejména skutečnosti o vlastnictví nemovitého majetku, o výši starobního důchodu a výši finančních prostředků uložených u bankovních a finančních institucí. Na základě soudem zjištěných údajů byl žalobce částečně osvobozen od soudních poplatků a toto rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím soudem. Řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Sm 443/2006 bylo dne 23. 6. 2009 zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Obdobně probíhalo řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Sm 443/2006 skončené též usnesením o zastavení řízení pro nesplnění poplatkové povinnosti. Na základě těchto zjištění soudy učinily závěr, že převažující podíl na průtazích v řízení měla pasivita žalobce, který řádně a včas neplnil svoje procesní povinnosti spočívající v prokázání okolností svědčících o osvobození od soudních poplatků. Tato úvaha se pak stala východiskem pro závěr odvolacího soudu, že na straně žalobce nebyl prokázán vznik škody (a to nejen proto, že žalobce vlastní i nadále obě směnky, ohledně nichž nebylo vydáno meritorní rozhodnutí, ale též proto, že nebylo ani prokázáno, že cestou výkonu rozhodnutí by nebylo možno žalobcovu pohledávku uspokojit úplně nebo alespoň zčásti) ani příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem soudu při výkonu veřejné moci.

Jak závěr o vzniku škody tak i o příčinné souvislosti jsou pak závěry skutkovými (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 14, pod C 1025, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2523/2004), jejichž zpochybnění představuje nezpůsobilý dovolací důvod (viz výše). Po právní stránce jsou pak závěry odvolacího soudu v souladu s dovolatelem citovanou judikaturou, zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 319/2002, v němž byl vysloven právní názor, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení je dána pouze tehdy, jestliže v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem se právo věřitele na plnění proti dlužníkovi fakticky stalo nevymahatelným a je vyloučeno, aby bylo uspokojeno jiným způsobem.

Námitku dovolatele, že soudy obou stupňů nepřipustily důkazy, jejichž provedení navrhl, je možno posoudit pouze jako uplatnění vady řízení dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k níž dle výslovného ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. přihlížet nelze, a která tak přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.

Přípustnost dovolání nevyplývá ani z rozhodnutí Ústavního soudu dovolatelem citovaných. Je-li shledána opodstatněnost ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě proti meritornímu rozhodnutí dovolacího soudu, nelze závěry v těchto případech vyslovené mechanicky přenášet na rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání, jehož přípustnost (zvláště přichází-li v úvahu pouze podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) se řídí jinými hledisky než přípustnost a důvodnost ústavní stížnosti. Jinými slovy nikoli každé pochybení soudu prvního stupně či soudu odvolacího (a to ani takové, které by Ústavní soud shledal rozporným s ústavními principy) je způsobilé založit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, a tedy přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Vytýkané nedostatky v rozsahu dokazování a v odůvodnění rozhodnutí soudů prvého a druhého stupně předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nenaplňují.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3, neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. ledna 2011


JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu