25 Cdo 325/2008
Datum rozhodnutí: 25.02.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




25 Cdo 325/2008


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. L. M ., zastoupeného JUDr. Jiřinou Fellnerovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Resslova 9, proti žalovanému Z. Š., zastoupenému JUDr. Ivo Bubrjakem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Soudní 1293/14, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 226/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. března 2007, č. j. 59 Co 124/2006-321, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.486,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet JUDr. Ivo Bubrjaka, advokáta se sídlem v Kroměříži, Soudní 1293/14.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 14. 3. 2007, č. j. 59 Co 124/2006-321, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 22. 9. 2005, č. j. 7 C 226/94-281, jímž Okresní soud v Kroměříži zamítl žalobu na zaplacení 135.972,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení (stalo se tak poté, co předchozí rozsudky soudu prvního stupně ze dne 11. 4. 1997, č. j. 7 C 226/94-156, a ze dne 29. 1. 2001, č. j. 7 C 226/94-216, jimiž byla žaloba vždy zamítnuta, byly zrušeny usneseními odvolacího soudu ze dne 20. 6. 2000, č. j. 21 Co 610/97-182, a ze dne 25. 6. 2004, č. j. 47 Co 462/2001-230). Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že mezi účastníky nevznikl závazkový právní vztah, proto žalovaný neodpovídá podle § 421 obč. zák. za škodu způsobenou odcizením vozidla nezjištěnou osobou, a nejsou splněny ani podmínky odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák., neboť žalovaný neporušil povinnost generální prevence podle § 415 obč. zák. za situace, kdy převzaté vozidlo umístil v uzavřeném areálu své autoopravny, nad nímž měl vizuální kontrolu, a učinil tak vše, co za daných podmínek měl a mohl udělat k zajištění vozu proti odcizení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť odvolací soud vyřešil otázku porušení prevenční povinnosti žalovaného v rozporu s hmotným právem. Své přesvědčení, že žalobce povinnost plynoucí z § 415 obč. zák. porušil, opírá dovolatel o závěr, že z provedených důkazů vyplynulo, že vozidlo bylo umístěno mimo areál servisu, takže nebylo pod dohledem, a klíče byly uloženy v kanceláři, kde rovněž nebyly pod přímým dohledem. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, neboť ačkoliv může jít jen o přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., dovolání nesměřuje proti právnímu posouzení věci, nýbrž se domáhá změny posouzení provedených důkazů. Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a v souladu s úpravou plynoucí z ustanovení § 420 a § 415 obč. zák.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dovolací soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), přičemž podle ustanovení § 243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.) odůvodnění obsahuje pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, přičemž jím bylo rozhodnuto shodně jako v předchozích rozhodnutích soudu prvního stupně, která byla zrušena usneseními odvolacího soudu (žaloba byla vždy zamítnuta), takže nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Dovolatel nevymezil konkrétní právní otázku, jíž přisuzuje zásadní právní význam, a z obsahu dovolání je zřejmé, že závěr odvolacího soudu, že žalovaný neporušil povinnost generální prevence, zpochybňuje nikoliv po stránce právní, nýbrž proto, že vychází z odlišného skutkového stavu ohledně umístění vozidla před jeho odcizením. Ve skutečnosti tedy uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze, neboť jej lze uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Pak ovšem z pohledu uplatněných dovolacích námitek, jejichž vymezením je dovolací soud vázán, směřuje dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Její výše byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (135.972,- Kč), podle § 3 odst. 1 a § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sazba byla snížena podle § 14 odst. 1 a § 15 citované vyhlášky (dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50% podle § 18 odst. 1 věty první této vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon - vyjádření k dovolání) na výsledných 7.605,- Kč; žalovanému kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše pak s přičtením DPH ve výši 20% na celkových 9.486,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. února 2010

JUDr. Petr Vojtek , v. r.
předseda senátu