25 Cdo 3240/2009
Datum rozhodnutí: 18.08.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 420 obč. zák.




25 Cdo 3240/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně JESAN KOVO s.r.o. , se sídlem v Šumperku, Čsl. armády 40, IČO 41031199, zastoupené Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti žalovanému J. B. , zastoupenému Mgr. Tomášem Potěšilem, advokátem v Šumperku, Hlavní třída 283/2, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 C 267/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 3. března 2009, č. j. 69 Co 63/2009-161, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 27. 7. 2007, č. j. 15 C 267/2005-86, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 46.956,48 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu ohledně 20.771,52 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu škody, která jí měla vzniknout tím, že žalovaný na počátku roku 2005 odcizil z její provozovny kovové odlitky (převážně stolové litinové segmenty), které následně prodal ve sběrně druhotných surovin.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci usnesením ze dne 1. 4. 2008, č. j. 69 Co 63/2008-119, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poté, co Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 16. 10. 2008, č. j. 15 C 267/2005-141, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu, Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 3. 2009, č. j. 69 Co 63/2009-161, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalobkyně neprokázala jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák., a to porušení právní povinnosti žalovaným, tj. že žalovaný odcizil označené množství litinových segmentů z areálu žalobkyně. V řízení totiž nebylo postaveno najisto, zda se jednalo o segmenty, které se měly ztratit z objektu ve vlastnictví žalobkyně, nebo zda jde o kovový odpad, nalezený žalovaným na pozemku jeho otce, který obklopuje areál žalobkyně a je od pozemku žalobkyně oddělen stavbami a plotem. Věc šetřila Policie ČR Obvodní oddělení Hanušovice, která ji usnesením ze dne 14. 5. 2005 odložila, neboť trestní stíhání je nepřípustné pro nedostatek věku žalovaného. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 10. 2005, č.j. 40 Rod 25/2005-17, byl zamítnut návrh Okresního státního zastupitelství v Šumperku na uložení opatření nezletilému podle § 90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů, neboť nebylo prokázáno, zda nezletilý J. B. (žalovaný) litinové odlitky vzal z pozemku svého otce či zda je odcizil z uzamčené haly ve vlastnictví žalobkyně.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b), popř. písm. c) o.s.ř., a které odůvodňuje podle § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o.s.ř. Namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť žádný plot a stavby neoddělují pozemek otce žalovaného od objektů (budov) ve vlastnictví žalobkyně. Tyto jednotlivé objekty jsou přímo na pozemku otce žalovaného a žalovaný k nim má zcela volný přístup, tudíž se tam mohl kdykoli dostat a litinové součástky odcizit. Skutková zjištění odvolacího soudu jsou v rozporu se zjištěními učiněnými Policií ČR ve spise sp. zn. ORSU 258/Ha-TČ-2005, která nepochybně zjistila, že žalovaný stolové litinové segmenty odcizil, že se nejednalo o žádný odpad a že také v podstatné části byly tyto litinové segmenty žalobkyni vráceny. Dále dovolatelka vytýká soudu, že hodnotil důkazy zcela odlišně než orgány činné v trestním řízení. Skutečnost, že žalovaný nebyl v řízení vedeném u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 40 Rod 25/2005 potrestán, považuje za bezvýznamné. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce přípustnosti zásadního hodnocení výsledku jiného řízení, jehož dovolatelka jako poškozená nebyla účastníkem, a nemohla tak ovlivnit dokazování, tedy v daném případě hodnocení rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 10. 2005, č. j. 40 Rod 25/2005-17. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dovolací soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby; soud prvního stupně sice nyní rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, nikoliv však proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho předchozí rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost, aniž by založil tzv. skrytou diformitu závazným právním názorem ve věci samé. Dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Dovolatelka namítá nesprávnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů, nejedná se tedy o posouzení věci po právní stránce, nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu a z něj vyvozených skutkových závěrů, tedy o námitky, které nezakládají přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění představují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jenž lze uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., nikoliv v této věci.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá.

Žalobkyně v dovolání označuje za otázku zásadního právního významu přípustnost hodnocení výsledku jiného řízení, jehož nebyla účastníkem, tedy v daném případě hodnocení rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 10. 2005, č. j. 40 Rod 25/2005-17. Otázka, zda je soud v občanském soudním řízení vázán rozhodnutím příslušného orgánu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, a zda musí vycházet též z jiných rozhodnutí vydaných v trestním řízení, nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť již byla vyřešena např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 1966, sp. zn. 4 Cz 30/66, uveřejněném pod číslem 58/1966 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a ve zprávě Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, uveřejněné tamtéž pod číslem 27/1977, tak, že i když je soud v občanském soudním řízení výslovně vázán jen odsuzujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení, nemůže ponechat bez povšimnutí zprošťující rozsudek, jestliže se v něm konstatuje, že skutek, z kterého se vyvozuje nárok na náhradu škody, se vůbec nestal, že tento skutek nespáchal žalovaný apod. Okresní soud v Šumperku v odůvodnění citovaného rozhodnutí uvádí, že z provedeného dokazování nelze jednoznačně dovodit, že nezletilý J. B. (žalovaný) se dopustil jednání, které by naplňovalo znaky trestného činu, zejména pokud se týká o úmysl spáchat trestný čin. Prokázáno bylo pouze to, že žalovaný dovezl do sběrny druhotných surovin kovový odpad, nebylo však jednoznačně prokázáno, zda jej vzal z pozemku svého otce či jej skutečně odcizil v uzamčené hale žalobkyně. Soudy obou stupňů v nyní projednávané věci tedy postupovaly v souladu s § 135 odst. 2 o.s.ř. i ustálenou judikaturou k tomuto ustanovení, a při rozhodnutí vycházely také z rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku, aniž se s ním dostaly do rozporu. Výhrada žalobkyně, že soud hodnotil rozhodnutí příslušného orgánu v jiném řízení, jehož nebyla poškozená (žalobkyně) účastníkem, na věci nemůže nic změnit, neboť skutečnost, že žalobkyně nebyla účastníkem řízení, nemá na rozhodnutí příslušného orgánu vliv. Ostatně důkazní břemeno, které ukládá poškozenému, aby prokázal tvrzené skutečnosti zakládající podmínky odpovědnosti za škodu, zatěžovalo dovolatelku v tomto občanskoprávním sporu, nikoliv ve věci trestní.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. srpna 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r. předseda senátu