25 Cdo 3220/2015
Datum rozhodnutí: 05.11.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř., § 234d písm. b) o. s. ř.



25 Cdo 3220/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně H. K. , zastoupené JUDr. Radko Polednou, advokátem se sídlem Sokolov, K. H. Borovského 63, proti žalovanému městu Sokolov , se sídlem Sokolov, Rokycanova 1929, IČO: 00259586, zastoupenému JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Jiráskova 2, o 423.811 Kč a rentu 4.096 Kč měsíčně, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 15 C 362/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 3. 2015, č. j. 56 Co 456/2014-328, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
17. 3. 2015, č. j. 56 Co 456/2014-328, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích I a III, se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 3. 2015, č. j. 56 Co 456/2014-328, se ve výroku II mění tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrzuje.


III. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 3. 2015, č. j. 56 Co 456/2014-328, se ve výroku III mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.


IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 25. 9. 2014, č. j. 15 C 362/2010-286, ve výroku I zamítl žalobu o zaplacení 423.811 Kč a uložení povinnosti platit od 1. 7. 2011 rentu 4.096 Kč měsíčně na náhradu škody, kterou utrpěla žalobkyně při pádu na nerovném povrchu komunikace ve vlastnictví žalované. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II), neboť žalobkyni s ohledem na neúspěch ve věci nárok nevznikl a žalované město Sokolov, které má vlastní právní odbor a dostatečnou kapacitu pro zastupování města před soudy, nevyužilo finanční prostředky účelně. Konečně vyslovil, že žádný z účastníků není povinen nahradit náklady státu (výrok III). Na základě závazného právního názoru odvolacího soudu, že odpovědnost vlastníka komunikace je třeba přednostně posuzovat dle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, (dále jen zákon o pozemních komunikacích) dovodil okresní soud ve svém v pořadí druhém rozsudku, že žalobkyně neprokázala závadu ve schůdnosti komunikace, žalovaný tak neodpovídá za škodu, neboť žalobkyně nedodržela přiměřenou míru opatrnosti, pokud se po komunikaci pohybovala za tmy bez osvětlení. Rovněž nebylo prokázáno porušení generální prevence dle § 415 obč. zák. ani porušení pravidel pro běžnou údržbu komunikace, nebyla tedy dána ani obecná odpovědnost za škodu dle § 420 obč. zák.

K odvolání žalobkyně i žalovaného rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. 3. 2015, č. j. 56 Co 456/2014-328, tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů státu (výrok I), změnil jej ve výroku II o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyně je povinna uhradit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a za v pořadí prvé odvolací řízení 100.000 Kč (výrok II), a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 24.374 Kč (výrok III). Vyšel přitom ze skutkových a právních závěrů prvoinstančního soudu a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalobkyně neprokázala existenci závady ve schůdnosti dle zákona o pozemních komunikacích, žalovaný tedy neporušil své povinnosti dle zákona o pozemních komunikacích ani povinnosti dané občanským zákoníkem a za škodu neodpovídá. Ohledně náhrady nákladů řízení se neztotožnil se závěrem, že náklady žalovaného na právní zastoupení nebyly účelně vynaloženy, neboť město Sokolov není statutárním městem a na jeho právním odboru se nevyskytuje žádná osoba s úplným právním vzděláním. Nelze tedy žalovanému vytýkat, že využil služeb externího advokáta, avšak z důvodů hodných zvláštního zřetele (§ 150 o. s. ř.), spočívajících v nepřiměřené tvrdosti plné náhrady vůči žalobkyni se zřetelem k jejímu zdravotnímu stavu, soud uložil žalobkyni za řízení před soudem prvního stupně a první odvolací řízení povinnost k náhradě nákladů řízení žalovanému pouze ve výši 100.000 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jako důvod dovolání uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka především nesouhlasí se zjištěným skutkovým stavem, obsáhle popisuje, jak k jejímu úrazu došlo a v čem mělo být spatřováno zanedbání povinností ze strany žalovaného. Nedodržení generální prevence žalovaným ve smyslu § 415 obč. zák. dovozuje z dlouhodobého katastrofálního stavu předmětné komunikace, a proto se domnívá, že žalovaný odpovídá za vzniklou škodu dle obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. Dovolatelka se rovněž domnívá, že prokázala naplnění předpokladů odpovědnosti dle § 27 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích, neboť předmětná komunikace nebyla osvětlená, a tudíž ani schůdná. Pro případ neúspěchu ve věci namítla nesprávnou částečnou aplikaci § 150 o. s. ř., neboť jsou u ní dány důvody pro uplatnění moderačního práva v maximální výši a náklady na externího právního zástupce byly vynaloženy neúčelně vzhledem k existenci právního odboru města, který má v náplni práce rovněž zastupování města před soudy.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítl, že soudy se ve věci samé řídily ustálenou judikaturou dovolacího soudu a dovolatelka zpochybňuje především skutkové závěry. I v otázce nákladů má rozhodnutí odvolacího soudu za správné, neboť jde o skutkově i právně poměrně složitý případ, žalovaný navíc nedisponuje žádným zaměstnancem právního oddělení s ukončeným vysokoškolským právním vzděláním, jediným zaměstnancem, jenž by teoreticky mohl žalovaného zastupovat v řízení před soudem je vedoucí právního oddělení, který je však primárně vázán povinnostmi vedoucího pracovníka a poskytováním okamžitých právních konzultací orgánům města a zaměstnancům městského úřadu. Náklady na zastoupení advokátem tudíž byly vynaloženy účelně. Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalobci (míněno zřejmě žalovanému) byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné v otázce účelně vynaložených prostředků k bránění práva v případě města s vlastním právním odborem a v této části je důvodné.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelka namítá, že odvolací soud pochybil, neboť nerespektoval právní závěry rozhodnutí ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 580/2014, a odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedené rozhodnutí se zabývalo odpovědností vlastníka komunikace za neudržovaný chodník, přičemž v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu bylo rozhodnuto, že i v případě, kdy nebyla zjištěna závada ve schůdnosti,
a nebyla tak dána objektivní odpovědnost podle § 27 zákona o pozemních komunikacích, musí se obecné soudy zabývat i obecnou odpovědností za škodu podle občanského zákoníku. V dané věci se však obecné soudy v souladu s tímto rozhodnutím obecnou odpovědností
za škodu dle § 420 obč. zák. zabývaly a vyloučily ji, neboť nebylo prokázáno protiprávní jednání žalovaného.

Výkladem pojmu závady ve schůdnosti se dovolací soud opakovaně zabýval a jeho obsah ve smyslu § 26 odst. 7 a § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích v řadě rozhodnutí vyložil (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, uveřejněný pod číslem 140/2011 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2731/2008, uveřejněné pod C 9020 v Souboru rozhodnutí a stanovisek nejvyššího soudu dále jen Soubor , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 684/2012, in Soubor C 12725). Závadami ve schůdnosti pozemní komunikace se rozumí natolik významné změny (zhoršení) schůdnosti komunikace, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže jejich výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat. V podstatě jde o nepředvídatelnou změnu ve schůdnosti způsobenou vnějšími vlivy, kterou chodec nemůže předpokládat.

V dané věci taková závada zjištěna nebyla, dovolatelka znala stav předmětné komunikace, a přesto se po ní pohybovala za takových světelných podmínek, které podstatně uztěžovaly bezpečný pohyb. Z obsahu dovolání je přitom zřejmé, že dovolatelka brojí především proti zjištěnému skutkovému stavu, který však dovoláním napadnout nelze. Pokud dovolatelka spatřuje porušení generální prevence ve smyslu § 415 obč. zák. v dlouhotrvajícím špatném stavu předmětné komunikace, dovolací soud k tomu konstatuje, že samu okolnost, že stav komunikace byl neutěšený a setrvale opotřebený, nelze považovat bez dalšího za porušení právní povinnosti. Odvolací soud přiléhavě uzavřel, že komunikace nebyla v havarijním stavu, a proto nemusela být uzavřena či označena příslušným upozorněním.

Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud po právní stránce posoudil existenci závady ve schůdnosti ve smyslu § 26 odst. 7 a § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích i obecnou odpovědnost za škodu dle obč. zák. v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (k již výše uvedeným srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn.
25 Cdo 1495/2003, in Soubor C 2751, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn.
25 Cdo 1304/2006, in Soubor C 4810, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 52/2007, in Soubor C 5519). Dovolání ve věci samé tak není přípustné pro nesplnění předpokladů ve smyslu § 237 o. s. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání ve věci samé směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Dovolání je však přípustné i důvodné ve vztahu k výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Jak uvedl soud prvního stupně, žalovaným je město s dostatečným materiálním a personálním vybavením, s vlastním právním odborem čítajícím 14 zaměstnanců včetně kvalifikovaného vedoucího a jeho zástupkyně. Dovolací soud se s tímto posouzením ztotožňuje a k doplnění dodává, že tento právní názor respektuje nejenom ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13 všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz ), ale též jí reflektující rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013; usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4395/2013; nebo usnesení ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 561/2014 dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).

Z citované judikatury současně vyplývá, že nebude-li v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. Vždy je však třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou účastníkem domáhajícím se náhrady nákladů právního zastoupení, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod.V takových případech lze shledat postup účastníka, jenž zvolí pro své zastupování advokáta, který se případně na danou problematiku specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 3246/09, ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09, nebo ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 195/11). Problematiku náhrady škody na zdraví způsobené pádem chodce na komunikaci nelze považovat za specializovanou či obtížnou, nýbrž naopak za běžnou součást agendy právního odboru městského úřadu. Rozhodujícím kritériem složitosti věci není délka řízení ani rozsah spisu. Pokud odvolací soud uvedl, že na právním odboru města se nevyskytuje žádná osoba s úplným právnickým vzděláním a vedoucí právního odboru zastupuje žalovaného pouze před Okresním soudem v Sokolově, pokud mu to dovolí pracovní vytížení, dovolací soud konstatuje, že tato okolnost nemůže jít k tíži žalobkyně. Žalovaný neprokázal existenci zvláštních okolností vyžadujících zastoupení advokátem, a proto náklady žalovaného na zastoupení advokátem v dovolacím řízení nebyly shledány účelně vynaloženými.

Ze shora uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu ohledně posouzení účelného zastoupení externím právním zástupcem, není správný. Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní
a žalovaným nesprávným, proto jej změnil tak, jak je uvedeno ve výrocích II a III tohoto rozhodnutí (§ 243d písm. b/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu těchto nákladů právo. Dovolání žalobkyně ve věci samé bylo odmítnuto, jejímu dovolání ohledně nákladů řízení bylo vyhověno, takže žádný z nich neměl v dovolacím řízení převažující úspěch.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. listopadu 2015
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu