25 Cdo 322/2004
Datum rozhodnutí: 28.03.2006
Dotčené předpisy: § 18 předpisu č. 58/1969Sb.




25 Cdo 322/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Z. Ř., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. K., a 2) České republice Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, oběma zastoupeným advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 42/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2003, č. j. 29 Co 269/2003-204, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2003, č. j. 29 Co 269/2003-204, v části výroku, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba se zamítá vůči žalované 2), a jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2), se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

II. Dovolání, pokud směřovalo proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o nároku žalobce vůči žalovanému 1) a o náhradě nákladů řízení mezi těmito účastníky, se odmítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.755,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet advokáta.



O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. 2. 2003, č. j. 9 C 42/2002-169, uložil žalované České republice Ministerstvu financí ČR povinnost zaplatit žalobci částku 88.900,- Kč, žalobu ve vztahu k žalovanému 1) zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je podílníkem tří otevřených podílových fondů A., přičemž od každého z nich má v držení 50ks podílových listů v celkové hodnotě 88.900,- Kč. V březnu 1997 pracoval žalovaný 1) jako zaměstnanec finančně analytického útvaru Ministerstva financí ČR (dále též jen útvar ), který dne 7. 3. 1997 v pátek po poledni obdržel oznámení od banky G. C.-S. b. P., a. s. (dále též jen banka ), o neobvyklém obchodu společnosti S. L.; šlo o platební příkaz na převod částky 1.232.010.000,- Kč do zahraničí za nákup akcií D. P., a. s., k tíži uvedených podílových fondů. Na základě tohoto oznámení Ministerstvo financí ČR pozastavilo provedení platebního příkazu a využilo prodloužení lhůty dané zákonem na celkem 72 hodin. V úterý 11. 3. 1997 bylo bance oznámeno, že finančně analytický útvar trestní oznámení nepodal, neboť z dotazu na Ministerstvo spravedlnosti ČR útvar zjistil, že předmětná lhůta běží i v době pracovního klidu, čímž došlo k jejímu překročení; z těchto důvodů provedla banka transfer finančních prostředků již před vypršením prodloužené lhůty a v důsledku toho došlo ke snížení hodnoty podílových listů žalobce. V průběhu šetření okolností tohoto obchodu útvar žalované 2) nezjistil žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. Úřad pro cenné papíry, jenž byl v té době součástí Ministerstva financí ČR, sice informacemi pro podání trestního oznámení na CS Fondy disponoval, v rozhodném období však tyto dva samostatné útvary Ministerstva financí ČR spolu prakticky nespolupracovaly. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba proti žalovanému 1) není důvodná pro nedostatek pasivní legitimace, neboť jí žalobce uplatňuje nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 58/1969 Sb., za kterou odpovídá stát. Ve vztahu k žalované 2) shledal nárok žalobce na náhradu škody způsobené předmětnou finanční transakcí, kterou ministerstvo financí přes dostatek informací, byť získaných prostřednictvím Úřadu pro cenné papíry, nepozastavilo, případně nepodalo trestní oznámení, důvodným. V této souvislosti nepovažuje soud za podstatnou tu skutečnost, že mezi jednotlivými útvary žalované 2) vzájemná spolupráce v té době nefungovala. Dovodil, že orgán státu postupoval nesprávně, jestliže finanční transakci nezabránil, a odpovídá proto za takto vzniklou škodu ve smyslu ustanovení § 18 zákona č. 59/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen zákon ).

K odvolání žalobce a žalované 2) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2003, č. j. 29 Co 269/2003-204, výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalobu vůči oběma žalovaným zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s jeho právním posouzením věci v otázce nedostatku pasivní legitimace žalovaného 1). Ohledně odpovědnosti žalované 2) za škodu podle ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb. dovodil, že nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státu při jeho činnosti, za něž se v posuzované věci považují pravidla vyplývající z ustanovení § 6 zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti. Podle odvolacího soudu toto ustanovení neukládalo ministerstvu financí povinnost vydat rozhodnutí nebo učinit nějaký úkon, tj. podat trestní oznámení, ale dávalo mu pouhou možnost uložit finanční instituci, aby odložilo splnění příkazu na dobu časově omezenou, nebo možnost podat trestní oznámení. Ministerstvo proto nemělo zákonnou povinnost (ani možnost) zamezit uskutečnění předmětné platby, s níž je vznik škody spojován; nedopustilo se tedy nesprávného úředního postupu ve smyslu ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb., jenž by založil odpovědnost státu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve vztahu k oběma žalovaným. Dovolatel spatřuje porušení právní povinnosti žalované 2) v tom, že nepostupovala v souladu s ustanovením § 6 odst. 2 zákona č. 61/1996 Sb., neboť lhůtu (72 hodin) určenou k pozastavení splnění příkazu a k prošetření, zda tímto neobvyklým obchodem nedochází k páchání trestné činnosti či legalizaci výnosů, zkrátila a předčasně vyrozuměla povinný orgán o tom, že trestní oznámení podáno nebylo, čímž došlo k realizaci převodu finanční částky do zahraničí. V této souvislosti odkazuje na čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, jež garantují, že extenzivní výklad zákonných ustanovení nemůže umožnit překračování pravomocí státních orgánů při výkonu veřejné moci. V návaznosti na ustanovení § 6 zákona č. 61/1996 Sb., jež má zaručit zabránění legalizace výnosů z trestné činnosti, poukazuje na rozhodnutí NS ČR ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/99, a cituje, že musí být správnost úředního postupu poměřována i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup státního orgánu směřuje . Dále namítá, že vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů dovodily, že ministerstvo financí mělo dostatek informací k zabránění převodu finančních prostředků, přičemž Úřadem pro cenné papíry, jenž byl tehdy útvarem žalované 2), byla v souvislosti s tímto převodem zjištěna řada závažných pochybení, a to ještě před zkrácením lhůty k pozastavení splnění příkazu, bylo povinností ministerstva této platbě zabránit. Neztotožňuje se rovněž se závěry soudů obou stupňů v otázce pasivní legitimace žalovaného 1), jehož osobní odpovědnost dovozuje z ustanovení § 744 odst. 1 obč. zák. v návaznosti na ustanovení § 420 obč. zák., jelikož svým jednáním překročil zákonnou pravomoc tím, že svévolně zkrátil zákonnou lhůtu pro pozastavení převodu finanční částky. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve svém vyjádření k dovolání se oba žalovaní zcela ztotožňují s právními závěry odvolacího soudu. Uvádějí, že ministerstvo financí neužilo žádné diskreční pravomoci a rozhodlo v rámci stanovené lhůty, v dané věci postupovalo v souladu se zákonem a nepřekročilo zákonem stanovenou povinnost. Rozhodnutí NS ČR ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/99, na něž dovolatel odkazuje, nepovažují za případné, neboť hledisko účelu je výkladovým pravidlem u příliš obecné zákonné úpravy úředního postupu, což daný případ není. Souhlasí rovněž s právním posouzením věci v otázce pasivní legitimace žalovaného 1) a uvádějí, že žalobce ve skutečnosti učinil předmětem dovolání nárok na náhradu škody z různých titulů odpovědnosti, ve vztahu k žalovanému 1) na základě občanskoprávní odpovědnosti a ve vztahu k žalované 2) z titulu odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup, což je nepřípustné. Navrhují, aby dovolací soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl nebo zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání v části, v níž je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., je i důvodné, zatímco ve zbývajícím rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V dané věci žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba se vůči oběma žalovaným zamítá. I když odvolací soud formálně označil svůj výrok jako změnu rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k oběma žalovaným, z porovnání obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že ke změně výroku rozsudku soudu prvního stupně vůči žalovanému 1) nedošlo, neboť žalobou uplatněný nárok proti tomuto žalovanému oba soudy shodně shledaly nedůvodným. V tomto rozsahu jde tedy o výrok potvrzující, a přípustnost dovolání by proto mohla být založena jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Rozsudek odvolacího soudu vůči žalovanému 1) je založen na závěru o nedostatku jeho věcné pasivní legitimace. Jestliže je uplatněný nárok na náhradu škody skutkově odůvodněn tím, že při činnosti Ministerstva financí ČR, jehož byl žalovaný 1) zaměstnancem, došlo k pochybení (nesprávnému úřednímu postupu), které vedlo ke vzniku škody na straně žalobce, je nepochybné, že subjektem odpovědným za škodu (tedy pasivně legitimovaným) je stát (Česká republika), nikoliv jeho zaměstnanec, který se na postupu orgánu státu podílel. To plyne jak z výslovné dikce ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., které za odpovědnou osobu označuje stát, tak z úpravy tzv. regresního nároku státu v § 19 zákona, která umožňuje státu, jestliže škodu nahradil, aby požadoval úhradu právě na osobách, které se na nesprávném úředním postupu podílely. Tento závěr je pak v souladu i s ustálenou judikaturou vyšších soudů. Bylo-li zjištěno [správnost skutkových zjištění není dovolatelem zpochybňována a vzhledem k možné přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ani nemůže být předmětem dovolacího přezkumu], že žalovaný 1) se na předmětném úředním postupu ministerstva financí podílel v rámci oprávnění a povinností, která mu v obdobných případech přísluší, nejde ani o tzv. exces z rámce pracovních povinností, který by zakládal přímou odpovědnost zaměstnance za škodu. Z tohoto důvodu nelze odpovědnost žalovaného 1) dovodit ani podle ustanovení § 420 obč. zák., jak se domáhá dovolatel. V případech obecné odpovědnosti za škodu tomu brání ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák., podle nějž škoda je způsobena právnickou osobou nebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použily, přičemž tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.

Je tedy zřejmé, že z pohledu otázky pasivní věcné legitimace zaměstnance orgánu státu za škodu způsobenou při výkonu zákonem svěřených pravomocí nesprávným úředním postupem nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání proti němu není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce, pokud směřovalo proti části výroku rozsudku odvolacího soudu vztahující se k žalovanému 1), podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) bylo podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř. rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení za situace, kdy s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaný 1) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem a paušální náhrady hotových výdajů. Výše odměny byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (88.900,- Kč), přičemž podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 17 odst. 2 (zvýšení o 20% při společném zastoupení více osob) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., činí sazba 21.402,- Kč. Podle § 14 odst. 1 a § 15 citované vyhlášky byla sazba snížena na 10.701,- Kč (dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50% podle § 18 odst. 1 věty první citované vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon - vyjádření k dovolání) na 5.360,- Kč po zaokrouhlení na celé desetikoruny nahoru (§ 16 odst. 2). Žalovanému 1) náleží polovina této částky připadající na jeho osobu spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkově tedy 2.755,- Kč.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k žalované 2) je pak přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 18 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v § 1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Podle § 18 odst. 2 zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit.

Zákon č. 58/1969 Sb. bližší definici nesprávného úředního postupu nepodává, z obsahu tohoto pojmu i z výkladu zákona však vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. Může se jednat o přímé porušení povinnosti vyplývající státnímu orgánu z právního předpisu stejně jako o nevyužití zákonem daných prostředků či postupů (nečinnost) tam, kde pro jejich užití byly dány podmínky.

Odvolací soud posuzoval počínání finančně analytického útvaru Ministerstva financí ČR po oznámení banky o neobvyklém obchodu (převodu velmi vysoké částky z majetku podílových fondů do zahraničí) a nesprávný úřední postup v něm neshledal s odůvodněním, že ze zákona č. 61/1996 Sb. nevyplývá ministerstvu povinnost, aby vydalo nějaké rozhodnutí nebo učinilo nějaký úkon (trestní oznámení), a že uvedený útvar nemá ani možnost či povinnost uskutečnění platby zamezit. K tomuto závěru dospěl za situace, kdy podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, ministerstvo (jiná jeho složka) disponovalo údaji vyvolávajícími podezření, že zkoumaná finanční transakce je trestným činem.

Podle § 6 odst. 1 zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů, ve znění účinném k době vytýkaného nesprávného úředního postupu, tedy k březnu 1997, tj. před novelou č. 15/1998 Sb., finanční instituce může splnit příkaz klienta týkající se neobvyklého obchodu nejdříve po uplynutí 24 hodin od přijetí oznámení ministerstvem, pokud hrozí nebezpečí, že bezodkladným splněním by mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo zajištění výnosu.

Podle odstavce 2 tohoto ustanovení jestliže si prověření neobvyklého obchodu vyžádá delší dobu, může ministerstvo ve lhůtě uvedené v odstavci 1 uložit finanční instituci, aby splnění příkazu dále odložila nejdéle na dobu 72 hodin od doby, kdy přijalo oznámení. Jestliže ministerstvo v této lhůtě finanční instituci nesdělí, že podalo trestní oznámení, finanční instituce po uplynutí lhůty příkaz provede; v opačném případě vyčká, zda do tří dnů od podání trestního oznámení orgán činný v trestním řízení nerozhodne o předmětu obchodu.



Podle § 10 odst. 2 tohoto zákona zjistí-li ministerstvo skutečnosti, které odůvodňují podezření, že byl spáchán trestný čin, učiní oznámení podle trestního řádu a současně orgánu činnému v trestním řízení poskytne všechny údaje a důkazy o nich, které má k dispozici, jestliže s oznámením souvisejí.



Z této úpravy je zřejmé, že z hlediska dosahu zákona podezřelá transakce (neobvyklý obchod) mohla být postupem ministerstva financí dočasně pozastavena či dokonce zmařena, a to zásahem orgánu činného v trestním řízení, vyvolaného na základě podnětu (trestní oznámení) ministerstva. Je pravdou, že ministerstvo financí není tímto zákonem vybaveno pravomocí zasahovat do bankovních transakcí a že jeho možnosti se omezují pouze na odklad provedení transakce a na podání trestního oznámení. Nicméně v tomto rámci svěřených pravomocí je namístě, aby ministerstvo svá oprávnění vůči bankovnímu sektoru využívalo a předepsaným způsobem konalo, jsou-li k tomu splněny zákonné předpoklady. Není proto pochyb o tom, že ministerstvo financí, disponovalo-li informacemi svědčícími o tom, že šlo o neobvyklý obchod ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1, 5 zákona č. 61/1996 Sb., případně o jakýkoliv trestný čin (viz § 10 odst. 2 zákona), mělo učinit potřebné kroky, které - byť samy o sobě nebyly způsobilé provedení transakce zamezit, mohly vést v konečném důsledku k tomu, že by po zásahu orgánů činných v trestním řízení k převodu prostředků nedošlo. Pokud tak ministerstvo v rozporu se zákonem stanovenými požadavky na jeho činnost neučinilo, šlo by o nesprávný úřední postup, jehož existence je vedle vzniku škody a vztahu příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody jednou z podmínek odpovědnosti státu za škodu podle ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb. Z tohoto pohledu není rozhodující, která složka ministerstva měla potřebné informace k dispozici a zda spolu zainteresované složky komunikovaly, neboť odpovědnost podle uvedeného ustanovení je objektivní odpovědností státu jako celku, spojenou s výsledkem jednání.

Je proto nepochybné, že právní posouzení nesprávného úředního postupu jako podmínky odpovědnosti státu za škodu není správné. Vzhledem k odlišnému názoru na řešení této otázky pak odvolací soud nezkoumal splnění dalších podmínek odpovědnosti, tedy zda žalobci vznikla škoda a zda je s popsaným nesprávným úředním postupem ve vztahu příčinné souvislosti.

Protože dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je naplněn, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o nároku žalobce vůči žalované 2), a ve výrocích závislých zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je třeba zhodnotit, zda byly splněny další zákonné předpoklady odpovědnosti státu za škodu, tj. zejména vznik škody (majetkové újmy vyjádřitelné v penězích), kterou žalobce spatřuje ve snížení hodnoty majetku podílového fondu připadající na podílové listy v jeho držení. Dalším předpokladem pak je, že škoda je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. března 2006

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu