25 Cdo 3213/2007
Datum rozhodnutí: 25.02.2010
Dotčené předpisy: § 100 odst. 1 obč. zák., § 135 odst. 1 o. s. ř., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.







25

Cdo 3213/2007

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce
L. A.
, proti žalovanému
M. K.
, zastoupenému JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, o 211.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 6 C 194/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2007, č. j. 26 Co 135/2007-104, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2007, č. j. 26 Co 135/2007-104, ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 190.000,- Kč s příslušenstvím,
se zrušuje
a věc
se
v tomto rozsahu
vrací
Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 6. 9. 2006, č. j. 6 C 194/2006-88, uložil žalovanému zaplatit žalobci 211.000,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení z částky 190.000,- Kč od 12. 10. 2001 do zaplacení a s 3,5% úrokem z prodlení z částky 21.000,- Kč od 7. 11. 2002 do zaplacení, žalobu ohledně 5% úroku z prodlení z částky 21.000,- Kč od 7. 11. 2002 do zaplacení a 8,5% úroku z prodlení z částky 21.000,- Kč od 12. 10. 2001 do 6. 11. 2002 zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce na základě smlouvy uzavřené dne 2. 11. 2000 převedl na žalovaného pohledávku za T. P. ve výši 628.194,- Kč s tím, že žalovaný převede žalobci do deseti bankovních dnů částku rovnající se 70% z dlužníkem uhrazené pohledávky. Dne 12. 1. 2001 přijal žalovaný 150.000,- Kč jako splátku dluhu T. P. a další splátku v téže výši přijal 25. 9. 2001, avšak žalobci dne 12. 4. 2004 uhradil pouze 20.000,- Kč. Za toto jednání byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 5. 2005, č. j. 6 T 143/2004-347, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2005, č. j. 11 T 278/2005-452, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák; s nárokem na náhradu škody byl žalobce odkázán na občanskoprávní řízení. Soud prvního stupně vázán ve smyslu § 135 odst. 1 o.s.ř. citovanými trestními rozsudky dovodil pasivní věcnou legitimaci žalovaného a dospěl k závěru, že nárok na náhradu škody ve smyslu § 420 odst. 1 a 3 obč. zák. je co do základu dán; při rozhodování o výši škody vyšel z listinných důkazů, a to smlouvy ze dne 2. 11. 2000, již posoudil jako platně uzavřenou mandátní smlouvu a nikoli smlouvu o postoupení pohledávky, a výpisu z účtu, a žalobci přiznal neuhrazenou částku podle uvedené smlouvy ve výši 190.000,- Kč včetně nákladů spojených s využitím služeb pana Bc. M. H. podle smlouvy ze dne 18. 2. 2002 ve výši 21.000,- Kč, tj. celkem 211.000,- Kč, a úroky z prodlení stanovené ve smyslu § 517 odst. 1 a 2 obč. zák. K námitce promlčení uvedl, že škoda způsobená žalobci trestným činem zpronevěry byla způsobena úmyslně a desetiletá objektivní promlčecí doba dosud neuplynula. Subjektivní promlčecí doba začala běžet v lednu 2002, kdy žalobce vstoupil v jednání s Bc. H., od nějž se dozvěděl, že žalovaný v průběhu roku 2001 přijal od pana P. 300.000,- Kč. Žalobce uplatnil právo na náhradu škody ve smyslu § 43 odst. 2 trestního řádu v souvislosti s podáním trestního oznámení na žalovaného před 17. 9. 2003; po dobu celého trestního řízení promlčecí doba neběžela, a byla-li tedy žaloba podána 20. 10. 2005, právo na náhradu škody promlčeno není.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2007, č. j. 26 Co 135/2007-104, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 190.000,- Kč s příslušenstvím potvrdil, ve zbytku tohoto výroku, tj. ohledně částky 21.000,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením nároku v rozsahu částky 190.000,- Kč. S poukazem na ustanovení § 135 odst. 1 o.s.ř. a ustálenou soudní praxi konstatoval, že jelikož byl žalovaný v dané věci odsouzen za trestný čin zpronevěry, jehož skutková podstata jako jeden ze svých znaků zahrnuje způsobení škody, a toto jednání se skutkově shoduje s obsahem žaloby, je žaloba co do 190.000,- Kč včetně příslušenství po právu. Soud prvního stupně však pochybil, když v rozporu se skutečností odkázal na trestní rozsudek i u částky 21.000,- Kč, v souvislosti s níž nebyl žalovaný odsouzen, žaloba v tomto rozsahu má jiný skutkový základ, proto měl soud zkoumat zákonné předpoklady pro případné přiznání uvedené částky zcela samostatně. Za nepřípadnou označil odvolací soud úvahu o pasivní legitimaci společnosti MAXUM, s. r. o., ve věci, neboť podle trestního rozsudku škodu způsobil žalovaný. Otázkou promlčení uplatněného nároku se blíže nezabýval, neboť žalovaný podle obsahu spisu námitku promlčení vůbec nevznesl, ačkoliv námitku promlčení musí dlužník v řízení výslovně uplatnit; v dané věci však šlo podle odvolacího soudu jen o obranu žalovaného založenou na obecném konstatování, že dluh je nebo může být promlčen.

Proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Vytýká odvolacímu soudu, že ač v rozsudku přejímá skutkový podklad zjištěný soudem prvního stupně, konstatuje poté zcela odlišné podklady pro rozhodnutí, neboť podle soudu prvního stupně byl smluvní vztah uzavřen mezi ním a žalobcem a jednalo se o smlouvu mandátní, avšak odvolací soud vyšel ze zjištění, že smluvní vztah existoval mezi žalobcem a společností MAXUM, s. r. o., na základě smlouvy o postoupení pohledávky; odvolací soud tak vycházel ze dvou zcela odlišných a zásadních skutečností, aniž by svůj odlišný právní názor nějak odůvodnil nebo cokoliv okresnímu soudu vytkl. Dovolatel dále nesouhlasí s posouzením otázky pasivní legitimace. Domnívá se, že povinností žalobce bylo domáhat se svého nároku na společnosti MAXUM, s. r. o., neboť s ní byla smlouva o postoupení pohledávky uzavřena, smluvní vztah mezi žalobcem a dovolatelem nikdy neexistoval, dovolatel byl jednatelem společnosti a k žádnému přenosu pasivné legitimace ze společnosti na dovolatele nedošlo. Jestliže by měla povinnost plnit MAXUM, s. r. o. (tu by měla, pokud by ji žalobce žaloval), bylo by vymožení předmětné částky na dovolateli pouze věcí vnitřního vztahu mezi dovolatelem a společností, tedy následného regresu; tento vnitřní vztah nelze obcházet přímým uplatněním nároku vůči dovolateli. Podle žalobcem uplatněného způsobu vymáhání a volbě pasivní legitimace by po úspěšném vymožení pohledávky po dovolateli žalobce mohl následně stejné plnění požadovat po MAXUM, s. r. o., protože za touto společností má pohledávku ze smlouvy a na tuto mu nebylo ze strany společnosti ničeho zaplaceno. V uplatnění pohledávky proti dovolateli lze spatřovat šikanozní výkon práva ze strany žalobce. Rovněž nesouhlasí s posouzením námitky promlčení, závěr odvolacího soudu v této otázce je v rozporu především s § 100 odst. 1 obč. zák., ale i základními výkladovými pravidly zakotvenými v § 35 obč. zák. a v § 41 o.s.ř. Dovolatel namítá, že námitku promlčení vznesl a namítal ji v průběhu celého řízení, nelze proto dojít k jinému závěru, než že námitku uplatnil, a soud se s ní měl vypořádat v první řadě. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.



Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání. Postupoval přitom podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí.


Z obsahu dovolání vyplývá, že směřuje do potvrzujícího výroku ve věci samé, a to ohledně částky 190.000,- Kč s příslušenstvím (soudy obou stupňů shodně v tomto rozsahu žalobě vyhověly), aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.


Zásadní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. spatřuje dovolatel v první řadě v otázce právního posouzení pasivní věcné legitimace žalovaného.



Podle § 135 odst. 1 o.s.ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.


Soud je ve smyslu uvedeného ustanovení vázán pouze výrokem (nikoliv odůvodněním) trestního rozsudku. Z výroku o vině je pak nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku (srov. např. zprávu Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj. 35/78 K jednání a rozhodování soudů o žalobách o náhradu škody v občanském soudním řízení ve věcech, v nichž byl nárok na náhradu škody uplatněn již v trestním řízení soudním , uveřejněnou pod č. 22 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2776, C. H. Beck).



Vzhledem k tomu, že dovolatel byl v trestním řízení pravomocně uznán vinným trestným činem a odsouzen pro skutek, který je popsán ve výroku rozhodnutí ohledně konkrétního jednání pachatele (dovolatele), včetně popisu škody, kterou svým jednáním poškozenému (žalobci) způsobil, postupoval odvolací soud zcela správně, když vycházeje z právní i skutkové části výroku trestního odsuzujícího rozsudku po zjištění shody skutku, pro nějž byl pachatel odsouzen, s jednáním tvrzeným v žalobě, dovodil pasivní legitimaci žalovaného v daném sporu, neboť rozhodnutím v trestním řízení je vzhledem k výše uvedenému pro následné občanskoprávní řízení závazně rozhodnuto, jaký skutek se stal, kdo jej spáchal, i to, jaký následek tímto skutkem poškozenému vznikl, a uvedené skutečnosti nemohou být v následném občanskoprávním řízení přezkoumávány. Dovolatel se dopustil protiprávního jednání, v souvislosti s nímž vznikla žalobci škoda, proto jsou splněny podmínky jeho odpovědnosti za škodu bez ohledu na to, zda ze smlouvy se společností MAXUM, s. r. o., lze dovozovat též její závazkovou povinnost vůči žalobci. Obava dovolatele, že předmětnou částku může žalobce obdržet dvakrát, není důvodná, neboť plněním jedné z povinných osob zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého povinného. Závěr odvolacího soudu o pasivní věcné legitimaci žalovaného je proto v souladu s hmotným právem i judikaturou, a dovolací námitky v tomto směru proto nezakládají přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.


Dovolatel dále spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pro otázku uplatnění námitky promlčení.


Podle § 100 odst. 1 věty druhé obč. zák. k promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka.


Z této úpravy je zřejmé, že promlčení se uplatňuje procesním úkonem učiněným u soudu. Odvolací soud se posouzením promlčení žalobou uplatněného nároku odmítl zabývat s odůvodněním, že námitku promlčení žalovaný v řízení vůbec nevznesl, pouze obecně konstatoval, že nárok je nebo může být promlčen. Podle obsahu spisu žalovaný prostřednictvím svého právního zástupce při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 6. 9. 2006 (srov. protokol o jednání - č. l. 84) uvedl, že vzhledem k datu, kdy byla smlouva uzavřena je tedy nárok promlčen. Pokud by soud vycházel z dokladů o přijetí plateb ty byly přijaty v lednu r. 2001 vzhledem k obecné promlčecí době tříleté, by i v tomto případě byl nárok žalobce promlčen. Pak ovšem nelze dospět k závěru, že námitka promlčení nebyla v řízení výslovně uplatněna, neboť posuzuje-li se procesní úkon účastníka podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), je zde zřejmé, že jde o obranu žalovaného proti uložení povinnosti k peněžitému plnění, a to právě poukazem na promlčení žalobou uplatněného nároku i s uvedením skutkových tvrzení k běhu promlčecí doby; ostatně obecné konstatování o promlčení , jak tento úkon označil odvolací soud, by postrádalo smyslu.

Nezabýval-li se tedy odvolací soud důvodností námitky promlčení, je jednak nesprávný jeho názor na způsob uplatnění námitky promlčení v občanském soudním řízení, jednak je neúplné a tudíž nesprávné i jeho právní posouzení věci při řešení otázky promlčení uplatněného nároku. Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., a dovolání je tak podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a je i důvodné. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé ohledně částky 190.000,- Kč s příslušenstvím podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 25. února 2010

JUDr. Petr Vojtek, v.r
. předseda senátu