25 Cdo 3169/2016
Datum rozhodnutí: 23.11.2016
Dotčené předpisy: § 142 o. s. ř., § 150 o. s. ř.



25 Cdo 3169/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně D. V. , zastoupené Mgr. Janem Maršálem, advokátem se sídlem Praha 1, Kaprova 52/6, proti žalovaným: 1) Eurobus Knecht AG, se sídlem Windisch, Hauserstrasse 65, Švýcarsko, 2) Rottal Auto AG, se sídlem Ruswil, Rutmattstrasse 2, Švýcarsko, a 3) W. P. , všichni zastoupeni JUDr. Janem Schramhauserem, PhD., advokátem se sídlem České Budějovice, Puklicova 52, o 350 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 12 C 149/2012, o dovolání žalovaného 2) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 1. 2016, č. j. 10 Co 5/2016-201, takto:
I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 3. 11. 2015, č. j. 12 C 149/2012-184, zamítl žalobu na jednorázové odškodnění za smrt osoby blízké a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) rozhodl tak, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu. Vyšel ze zjištění, že dne 7. 7. 2010 při dopravní nehodě na dálnici D8 došlo k těžkému zranění motocyklisty, který následně dne 13. 7. 2010 zemřel. Motocyklista jel vyšší než povolenou rychlostí, nepřizpůsobil svou jízdu dopravní situaci a v rozporu s dopravními předpisy zahájil předjíždění autobusu s přípojným vozidlem, který již předjížděl kamion, jedoucí před ním. Držitelem autobusu je žalovaný 2), v době nehody autobus řídil žalovaný 3). Soud dovodil, že smrt motocyklisty byla způsobena výlučně jeho jednáním (§ 441 obč. zák.), což vylučuje odpovědnost jiných osob. Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu k žalovanému 2) soud odůvodnil ustanovením § 150 o. s. ř. s ohledem na to, že žalobkyně nemohla s dostatečnou pravděpodobností předpokládat, že se žalovaný 2) zprostí odpovědnosti, přestože proti jeho zaměstnanci bylo vedeno trestní řízení za způsobení předmětné dopravní nehody; soud přihlédl též k povaze sporu, k tomu, že zaměstnanec žalované ujel z místa nehody a ke složitosti celé problematiky s mezinárodním prvkem, kdy rozhodnutí do značné míry záviselo na okolnostech, které v době zahájení řízení nebyly známy.
K odvolání žalovaného 2) do výroku o náhradě nákladů řízení Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 1. 2016, č. j. 10 Co 5/2016-201, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žalobkyně a žalovaný 2) nemají navzájem právo na jejich náhradu. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v dané věci jde o výjimečný případ, a ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně o důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému 2) podle § 150 o. s. ř.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný 2) dovoláním s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014 a ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3081/2014, v nichž Nejvyšší soud vyložil možnost aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. jako výjimečné opatření podmíněné zvláštními okolnostmi případu, pro něž by se jevilo nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení neúspěšnému účastníkovi a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníkovi, aby si náklady řízení nesl ze svého, se zdůrazněním, že náhradu nákladů řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Dovolatel namítá nesprávné právní posouzení otázky aplikace § 150 o. s. ř., poukazuje na to, že od počátku řízení odmítal odpovědnost za způsobení dopravní nehody, a soudům vytýká, že mu nedaly možnost vyjádřit se k záměru uplatnit moderační právo podle § 150 o. s. ř., čímž řízení zatížily vadou. Soudy měly přihlédnout i k té okolnosti, že žalobkyně byla zastoupena advokátem, který ji měl poučit o riziku podání nedůvodné žaloby, když žalovala pasivně nelegitimovaný subjekt. Navíc se odvolací soud nevypořádal dostatečně s jeho argumentací a odůvodnění rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné. Své náklady řízení dovolatel vyčíslil v částce 113 949 Kč. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel, ač namítá odklon rozhodnutí odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, poukázal na právní názory v rozhodnutích Nejvyššího soudu, které odvolací soud při svém rozhodnutí v obecné rovině respektoval, když vycházel z názoru, že aplikace § 150 o. s. ř. je výjimečným opatřením, jež prolamuje základní zásady, jimiž se řídí rozhodování o náhradě nákladů řízení, a při úvaze o důvodech hodných zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. posuzoval konkrétní relevantní okolnosti jak na straně žalovaného 2), tak na straně žalobkyně, která by měla podle zákona hradit náklady řízení. Ovšem skutkový stav, na jehož základě bylo uvažováno o aplikaci § 150 o. s. ř. v případech, na něž dovolatel poukazuje, je zcela odlišný, takže konkrétní závěry v těchto rozhodnutích uvedené nelze aplikovat na zjištěný skutkový stav v nyní posuzované věci. Zda v konkrétním případě jde o výjimečný případ, řešila judikatura dovolacího soudu s tím, že úvaha o důvodech hodných zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř., musí vycházet z posouzení všech relevantních okolností dané věci, a v jednotlivých rozhodnutích pak dovolací soud vyložil, jaké okolnosti se rozumí důvody hodnými zvláštního zřetele (srov. např. usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014, usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014), a v dalších svých rozhodnutích (např. ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015, ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007) včetně usnesení sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, na něž dovolatel poukazuje, Nejvyšší soud zdůraznil, že § 150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu ohledně existence či neexistence důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 150 o. s. ř. by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. O takový případ se v dané věci nejedná. Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel z dosavadní judikatury a jeho právní názor na předpoklady aplikace § 150 o. s. ř. z ní nevybočuje.
Napadené rozhodnutí v dané věci neznamená proto odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, týkající se problematiky § 150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení není tedy naplněn. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a přípustnost nezakládá ani námitka vady řízení, ostatně žádné zákonné ustanovení nestanoví povinnost soudu informovat strany řízení o záměru aplikovat při rozhodování o nákladech řízení § 150 o. s. ř. a dovolatel měl možnost se k této otázce vyjádřit a také se k ní vyjádřil v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. listopadu 2016 JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu