25 Cdo 3169/2005
Datum rozhodnutí: 25.07.2007
Dotčené předpisy:




25 Cdo 3169/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. B. Š., proti žalovanému ing. J. K., zastoupenému advokátkou, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 119/1999, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2005, č. j. 64 Co 465/2004-199, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.428,- Kč k rukám advokátky a to do tří dnů od doručení tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 1. 7. 2004, č. j. 14 C 119/1999-160, zamítl žalobu na náhradu škody uvedením domu žalobkyně č.p. 927 v ulici N. Č. h. 17, k.ú. D., do původního stavu způsobem ve výroku rozsudku uvedeným, konkrétně opravou omítek, dlažeb, dveří a vrat apod., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Bylo tak rozhodnuto o nároku žalobkyně na náhradu škody, způsobené na jejím domě následkem stavebních prací, prováděných na sousedním domě žalovaného, a to bez stavebního povolení. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žalobkyně neprokázala předpoklady odpovědnosti žalovaného za tvrzenou škodu a neunesla tak důkazní břemeno. Bylo prokázáno, a to především posudkem znalce, vypracovaným mimo řízení, že na jejím domě existují převážně drobné závady, nebyla však prokázána příčinná souvislost se stavebními pracemi na sousedním domě, a pokud práce začaly bez stavebního povolení, jež bylo dodatečně vydáno, neznamená tato okolnost porušení právní povinnosti ve smyslu § 420 obč. zák. a sama o sobě nemůže být příčinou tvrzených škod na nemovitosti žalobkyně.



K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2005, č. j. 64 Co 465/2004-199, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně nesplnila svou důkazní povinnost, a její tvrzení, že stavební práce byly prováděny bez stavebního povolení a za použití nevhodného stroje, neskýtají podklad k úvaze o splnění předpokladů pro založení občanskoprávního odpovědnostního vztahu mezi účastníky. Z dokazování sice vyplynulo, že stavební práce na nemovitosti žalovaného byly zahájeny před pravomocným stavebním povolením, a i když se jedná o porušení povinnosti vyplývající ze stavebního zákona (§ 54 a násl. zák. č. 50/1976 Sb.), nemůže být tato okolnost příčinou tvrzených škod. K námitce žalobkyně, že M. nesplnil slib, že vše proběhne bez závad, a narušil dům a zahradu použitím těžké techniky, odvolací soud konstatoval, že by při splnění podmínek uvedených v ust. § 420a odst. 1 obč. zák. odpovídal za škodu způsobenou provozní činností.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neprokázala příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody, a uvádí, že soud nevzal v úvahu znalecké posudky založené ve spise, z nichž vyplývá souvislost mezi bouracími pracemi a tvrzenými závadami na její nemovitosti, a příčinnou souvislost považuje proto za prokázanou. Protože většina prací byla prováděna v době, kdy ještě neexistovalo pravomocné stavební povolení, jednalo se porušení právní povinnosti ve smyslu § 420 obč. zák. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že není zřejmé, v čem by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo mít zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a poukazuje na to, že pouhá skutečnost, že přestavba byla zahájena bez pravomocného stavebního povolení, nemohla žalobkyni tvrzené škody způsobit. Stavební práce byly prováděny v souladu s rozhodnutím stavebního úřadu a s projektovou dokumentací, což bylo následně potvrzeno vydáním dodatečného povolení stavebních úprav. Příčinnou souvislost mezi tvrzenými škodami a zahájením stavby bez stavebního povolení neprokazuje ani znalecký posudek, založený ve spise. Navrhl, aby dovolání žalobkyně jako nepřípustné bylo odmítnuto a aby žalobkyni byla uložena povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, který je rozsudkem potvrzujícím, a nejde o případ, že by v této věci soud prvního stupně rozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozhodnutí [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Přípustnost dovolání se proto řídí podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního právního významu.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Žádná z námitek v dovolání uplatněných není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí o nedostatku příčinné souvislosti mezi vznikem škody na nemovitosti žalobkyně a protiprávním jednáním žalovaného, který v počátku neměl ke stavbě pravomocné stavební povolení.

Otázka příčinné souvislosti je především otázkou skutkovou, neboť její existence se v řízení zjišťuje, zatímco právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. Namítá-li dovolatelka, že znaleckým posudkem, který je založen ve spise, bylo prokázáno, že příčinou vzniku závad a poruch na její nemovitosti je chvění a otřesy při bouracích pracích, prováděných za pomoci kompresoru a pneumatických kladiv, nejedná se o námitku proti právnímu posouzení, nýbrž o námitku proti hodnocení důkazů a zjištěnému skutkovému stavu. Uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který však nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např. R 8/1994) a jak z dikce ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Nejde tedy o otázku, která by mohla být otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.

Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 1.125,- Kč (odměna z částky určené podle § 10 odst. 3, § 15, § 14 odst. 1 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 /dovolací řízení bylo zahájeno dne 13. 7. 2005/, a snížená na polovinu podle § 18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 (vyjádření k dovolání bylo sepsáno dne 10. 11. 2005), v částce 75,- Kč, navýšené o daň z přidané hodnoty vypočítanou podle § 37 zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších změn, neboť zástupce žalovaného je plátcem této daně (srov. R 21/2005); celkem má tedy žalovaný právo na částku 1.428,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. července 2007

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu