25 Cdo 316/2017
Datum rozhodnutí: 24.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



25 Cdo 316/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce D. G. , zastoupeného Mgr. Janem Hlistou, advokátem se sídlem v Opavě, Krnovská 11/7, proti žalovanému J. M. , zastoupenému Mgr. Pavlem Szkanderou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Svatoplukova 1209, za účasti České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, IČO 70099618, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, zastoupené Českou pojišťovnou a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 9 C 225/2005, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2016, č. j. 8 Co 401/2016-452, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Dovolání žalovaného se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce napadá dovoláním rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2016, č. j. 8 Co 401/2016-452, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 4. 2016, č. j. 9 C 225/2005-402, kterým byla v plném rozsahu zamítnuta žaloba na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 10. 9. 2004. Zpochybňuje závěr soudu, že mu škoda v roce 2004 po přiznání částečného invalidního důchodu nevznikla, protože škodu utrpěl již k roku 1984, kdy kvůli zhoršenému zdravotního stavu nemohl vykonávat své dosavadní povolání a následky těžkého zranění utrpěného při dopravní nehodě zaviněné žalovaným se odrazily už na jeho tehdejším pracovním zařazení. Jak však dovolací soud uvedl už ve svém předchozím rozsudku ze dne 31. 8. 2015, č. j. 25 Cdo 1140/2012-326, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nevznikl, neboť žalobci se v novém zaměstnání příjem nesnížil. Přiznáním částečného invalidního důchodu v roce 2004 sice došlo ke změně příjmových poměrů žalobce, ovšem ani v tomto případě nenastalo snížení výdělku v rozsahu odvozovaném od tzv. fiktivního příjmu spojovaného se zaměstnáním vykonávaným před úrazem v roce 1982 a zohledňujícího výdělkovou potencionalitu, s níž právní úprava ani soudní judikatura nepočítá. Z uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu ke vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti či při invaliditě (poškozením soudní praxe nemíní samotný úraz, ale právě až nepříznivý dopad změny pracovní způsobilosti do majetkové sféry poškozeného, tedy teprve ztrátu, popřípadě snížení výdělku žalobce srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 376/98, publikovaný pod č. 35/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen Sbírka , v občanskoprávních vztazích pak rozsudek téhož soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1243/2008, publikovaný pod C 8672 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck). Za nezměněných skutkových okolností není důvodu rozhodnou právní otázku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku při invaliditě podle § 447 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, posuzovat odlišně; v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1140/2012.

Žalobce vytýká odvolacímu soudu, že své závěry náležitě nezdůvodnil a nepodložil potřebnými výpočty, a shledává proto rozsudek nepřezkoumatelným. Námitka, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k ní by bylo možno přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Žalovaný napadá rozhodnutí odvolacího soudu pouze ve výroku, jímž mu podle § 150 o. s. ř. nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení; namítá, že soud vůbec nezjišťoval jeho majetkové, sociální, osobní a další poměry a neposuzoval, jaký možný dopad by nepřiznání náhrady nákladů pro něj mělo. Domnívá se, že aplikací ustanovení § 150 namísto § 142 odst. 1 o. s. ř. byl opětovně trestán , ačkoli jeho majetková situace je špatná, zatímco žalobce je vlastníkem nemovitosti. Odvolací soud se však těmito okolnostmi podrobně zabýval a plně přisvědčil soudu prvního stupně, který své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení založil na zjištění, že jediným příjmem žalobce je invalidní důchod, přičemž příčinou této situace je škodná událost zaviněná žalovaným, který řízením vozidla pod vlivem alkoholu závažným způsobem porušil dopravní předpisy a zavinil dopravní nehodu, při které žalobce těžce zranil. Ten pak ztratil svůj původní pracovní potenciál, a přestože jeho žaloba na náhradu za ztrátu na výdělku musela být zamítnuta, neboť poté dosahoval vyšších příjmů, než před úrazem roku 1982 za jiných ekonomickospolečenských poměrů, bylo by v tomto netypickém případě příliš tvrdé a nespravedlivé uložit mu i náhradu nákladů řízení, které žalovaný vyčíslil částkou 509.333,- Kč, jestliže bude muset kromě svých vlastních nákladů řízení ještě vracet vedlejší účastnici vše, co mu bylo doposud z titulu ztráty na výdělku vyplaceno, a žalovaný má na rozdíl od žalobce schopnost dosáhnout vedle svého důchodu dalšího přivýdělku.

Odkazy žalovaného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4079/2014, ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 825/2015, nebo ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4953/2014, nejsou způsobilé uvedený závěr vyvrátit, neboť dovolací soud se v nich jednak zabýval skutkově odlišnými situacemi, jednak ve svém případném judikatorním přesahu jen potvrzují již obecně ustálený závěr (kromě uvedených srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, publikované pod č. 2/2014 Sbírky), že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je sice zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), tu však lze v konkrétním výjimečném případě s ohledem na obecné chápání spravedlnosti prolomit. Závěr soudu o tom, zda jde o takový výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků a musí vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Porovnání majetkových a sociálních poměrů účastníků tedy není jediným či výlučným hlediskem pro případnou aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., neboť zásadní vliv mohou mít i jiné konkrétní okolnosti, a to takové, které mají skutečně významný dopad na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Za takovou okolnost hodnou zvláštního zřetele, která v konkrétním případě vedla k soudnímu uplatnění nároku a pro kterou by bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu, kdo v řízení úspěch neměl, je v soudní praxi považována i ta okolnost, že účastník se proti druhému dopustil protiprávního, popř. trestného činu, v jehož důsledku vznikl nárok na náhradu škody a tím bylo vyvoláno soudní řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3740/2015, nebo ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5278/2015).

Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení by se ve vztahu k žalobci jevilo zjevně nespravedlivým, neboť nejen jeho zdravotní stav, ale také jeho sociální poměry svým zaviněným protiprávním jednáním způsobil právě žalovaný, který řídil automobil pod vlivem alkoholu a vážně mu poškodil zdraví, nelze této úvaze vytknout nesprávnost. Dovoláním napadené rozhodnutí je proto i zde v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvodu, aby rozhodná právní otázka důvodnosti nepřiznání náhrady nákladů jinak úspěšnému žalovanému podle ustanovení § 150 o. s. ř. byla za daných skutkových okolností posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Kromě toho námitka, že zjištění odvolacího soudu ohledně neexistence dostatečného majetku žalobce, ze kterého by mohl žalovanému zaplatit náhradu nákladů řízení, je v rozporu s tvrzením samotného žalobce, že je vlastníkem nemovitosti, postrádá charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřuje totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. založit. Ostatně vlastnictví nemovitosti samo o sobě nedokládá schopnost účastníka uhradit náklady řízení.

Namítá-li žalovaný, že mu v daném případě nebylo soudem prvního stupně umožněno se k aplikaci moderačního práva soudu podle § 150 o. s. ř. vyjádřit, nenapadá tím právní závěry odvolacího soudu, čímž však opět jeho námitky nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Lze dodat, že i kdyby z dovolání žalovaného snad vyplývalo, že tím zpochybňuje také postup odvolacího soudu, šlo by (podobně jako v případě dovolání žalobce) o námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž by však bylo v dovolacím řízení možné přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání obecně přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání obou účastníků podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. února 2017

JUDr. Petr Vojtek předseda senátu