25 Cdo 316/2014
Datum rozhodnutí: 17.09.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 1 o. s. ř.



25 Cdo 316/2014

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem ve věci žalobkyně JUDr. D. C. , zastoupené JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, se sídlem Malá Skála 397, proti žalovaným 1) Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group , IČO 471 16 617 , se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem Praha 1, U Prašné brány 3, a 2) České republice Krajskému státnímu zastupitelství v Brně , se sídlem Brno, Mozartova 3, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 66/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2013, č.j. 17 Co 129/2013-652, takto:

Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala pojistného plnění, respektive náhrady škody na zdraví utrpěné v důsledku dopravní nehody ze dne 29. 4. 2002, a to odškodnění bolesti ve výši odpovídající trojnásobku základního bodového ohodnocení (náhrada bolestného v základní výši již byla uhrazena), náhrady za ztížení společenského uplatnění včetně zvýšení na trojnásobek základního bodového ohodnocení a odškodnění ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.

Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 11. 2013, č. j. 17 Co 129/2013-652, zrušil ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 105.800,- Kč a v tomto rozsahu řízení zastavil, výrokem II odvolací řízení o odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně do výroku II ohledně částky 75.400,- Kč a do zamítavé části výroku X ohledně částky 310.000,- Kč zastavil, výrokem III zastavil řízení o odvolání první žalované proti rozsudku soudu prvního stupně do výroku IX ohledně částky 2.712.144,- Kč, jinak výrokem IV zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IX, a to kromě částky 2.712.144,- Kč, ve výroku II kromě částky 75.400,- Kč, ve výroku X kromě částky 310.000,- Kč a ve výrocích o nákladech řízení, a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, výrokem V nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný senát téhož soudu.

Proti usnesení odvolacího soudu (výrokům IV a V) podala žalobkyně dovolání z důvodu procesních vad řízení před odvolacím soudem. Namítá, že ačkoli sama vytýkala rozsudku soudu prvního stupně nepřezkoumatelnost, při troše dobré vůle bylo možné rozsudku nalézacího soudu porozumět a odvolací soud mohl a měl ve věci po doplnění dokazování sám meritorně rozhodnout, alespoň co se týče jejího nároku na náhradu za ztrátu na výdělku, aniž by pro nepřezkoumatelnost rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu. Zdůrazňuje, že při doplnění dokazování by nešlo o důkazy nové, tedy ty, jež by byly uplatněny v rozporu se zásadou neúplné apelace. Za další procesní vadu považuje to, jakým způsobem formuloval odvolací soud svůj závazný právní názor pro další řízení před soudem prvního stupně, a za otázku zásadního právního významu označuje procesní otázku, zda by odvolací soud v případě kasačního rozhodnutí neměl formulovat svůj právní názor i na otázky hmotněprávní, které jsou mezi stranami sporné, čímž by napomohl předvídatelnosti budoucího postupu soudu a rozhodnutí. Na druhé straně vytýká odvolacímu soudu, že se neomezil pouze na vymezení dalšího procesního postupu nalézacího soudu, nýbrž odkázal na ustanovení § 447 obč. zák. a § 195 odst. 4 zákoníku práce, přičemž druhý odkaz je podle dovolatelky nepřípadný a jeho aplikace je na projednávanou věc nepřiléhavá. Dovolatelka také namítá nesprávnost a nedostatečné odůvodnění výroku usnesení odvolacího soudu, jímž byla věc přikázána k projednání a rozhodnutí jinému senátu soudu prvního stupně, aniž byly pro to splněny zákonné podmínky. Navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v jeho výrocích IV a V zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

První žalovaná ve vyjádření k dovolání označila dovolání žalobkyně za nepřípustné. Tvrzení žalobkyně uvedená v dovolání označuje za zkreslující a její argumenty za nepřiléhavé. Postup odvolacího soudu považuje za souladný s procesním právem a ztotožňuje se i s jeho závěrem, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný. Dále rozporuje námitky dovolatelky směřující do věci samé, týkající se náhrady škody na výdělku. Zamýšlí se též nad důvody snahy dovolatelky, aby předmětnou věc projednal stejný senát soudu prvního stupně. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání.

Protože dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28. 11. 2013 bylo v dovolacím řízení postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 dále jen o. s. ř. (srovnej čl. II bod 1. zákona č. 404/2012, čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).

Přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž se odvolací řízení končí, upravuje § 237 a § 238 o. s. ř., náležitosti dovolání pak § 241a o. s. ř.

Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamné dovolací tvrzení, že dovoláním napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 budována na kriteriu zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka se mýlí, pokud z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 dovozuje, že dovolání proti nemeritorním rozhodnutím odvolacích soudů lze podávat též z důvodů procesních vad řízení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel tedy musí uvést, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné. Z dovolání musí být přitom zřejmé (v závislosti na tom, který z případů přípustnosti dovolání dovolatel uplatňuje), od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva dosud nebyla a má být dovolacím soudem vyřešena nebo je jím rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Tomuto požadavku dovolání nevyhovuje. Dovolatelka pouze proti postupu odvolacího soudu, v němž spatřuje vady řízení, staví své názory, jak měl soud správně postupovat, aniž by tyto námitky uváděla do souvislosti s předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolání, které neobsahuje vymezení způsobilého důvodu dovolání, ani vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadným podáním, které mohla dovolatelka doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž by soud byl povinen o tom dovolatelku poučit a k doplnění dovolání ji vyzvat (§ 243b o. s. ř.). Protože dovolatelka nezbytné náležitosti v dovolání neuvedla, ani o ně dovolání v dovolací lhůtě nedoplnila a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, dovolací soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1, § 243f odst. 2 o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. září 2014
JUDr. Robert Waltr předseda senátu