25 Cdo 3147/2007
Datum rozhodnutí: 25.11.2009
Dotčené předpisy:





25 Cdo 3147/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci žalobců a) J. E. a b) M. E., zastoupených advokátkou, proti žalovanému Ing. M. F., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 94/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2007, č. j. 30 Co 13/2007 - 211, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.827,- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. 6. 2006, č.j. 27 C 94/2002-165, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 400.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobců na náhradu škody způsobené na jejich nemovitosti popraskáním a zvýšenou vlhkostí zdiva v důsledku stavby prováděné žalovaným vedle jejich nemovitosti. Soud především na základě znaleckého dokazování (posudku a výslechu znalce Ing. P. R., CSc.) zjistil, že stavební práce prováděné žalovaným jsou v příčinné souvislosti s poškozením nemovitosti žalobců, žalovaný prováděl stavební práce vysoce neodborně a z hlediska odvedení srážkových vod nebyly tyto práce dosud řádně ukončeny. Objekt žalobců již před zahájením stavby žalovaným neodpovídal z hlediska stavebně technického požadavkům stávajících norem a pokud by konstrukce vyhovovaly požadavkům dnešních norem, byl by rozsah jejich poškození neodborně prováděnou stavbou žalovaného menší. Žalovaný pak způsobil vady na nemovitosti žalobců tím, že neprovedl postupné podezdění základů stávajícího objektu v místě, kde se oba objekty dotýkají, a neochránil dostatečně základy nemovitosti žalobců před rozvolněním zeminy, obnažil základy tohoto objektu tak, že jeho podzákladí bude v závislosti na teplotách pod bodem mrazu každou zimu promrzat, zvětšovat svůj objem a tím trhat zdivo horního objektu. Neodvedl rovněž srážkové vody z míst, kde se nové konstrukce setkávají se starými. Dochází tak ke zvyšování vlhkosti podzákladí i stěn objektu žalobců. Provedením nové zdi rovnoběžně se zdí původní a vyplněním otvoru mezi zdmi minerální vlnou a nedostatečným odvětráním dutiny způsobil žalovaný jev, při kterém se oproti dřívější rovnovážné bilanci zemní vlhkost (jež se dříve mohla odpařovat na vnější straně obvodového zdiva) již odpařovat nemůže, a proto vzlíná do větší výšky. Podle závěrů znalce lze objekt žalobců alespoň částečně uvést do stavu před zahájením stavby žalovaného tím, že dojde ke zpětnému dosypání zeminy podél základů stávajícího objektu do úrovně výšky z roku 1996, bude provedeno stažení obvodové zdi stávajícího objektu žalobců podélnými táhly v úrovni nad základem a v úrovni stropů a bude zajištěn odvod srážkových vod ze styku obou objektů na pozemek žalovaného. Po provedení těchto oprav a úprav pak bude potřeba provést opravu venkovní omítky a sanační omítky zevnitř stávajícího objektu žalobců podél obvodové zdi. Vytvořené trhliny na objektu jsou již nevratné a náklady na provedení oprav činí podle orientačního rozpočtu částku 403.486,89 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný svým neodborným přístupem při provádění stavby porušil prevenční povinnost dle § 415 obč. zák., a je proto dána jeho odpovědnost za škodu na sousední nemovitosti.


K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2007, č.j. 30 Co 13/2007-211, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěry. Po doplnění řízení dalším výslechem znalce Ing. P. R., CSc., odvolací soud neshledal opodstatněným návrh žalovaného na vyžádání revizního znaleckého posudku a neprovedl důkaz znaleckými posudky, které si žalovaný nechal vypracovat, neboť se jednalo o návrh na důkaz v rozporu s ust. § 205a o. s. ř. Vzhledem k tomu, že námitky žalovaného vůči znalci Ing. P. R., CSc., se týkaly jeho odborných závěrů, postupoval soud prvního stupně správně, když se s nimi vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný sice formálně neporušil žádné stavební předpisy, ale jakožto stavebník sousední nemovitosti si měl počínat tak, aby na sousedním majetku nezpůsobil škodu vzhledem ke stavu této nemovitosti a k tomu, kam svou stavbu umisťuje. V příčinné souvislosti s jeho jednáním vznikla žalobcům škoda, jejíž výše byla prokázána (§ 415, § 420 obč. zák.).


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s .ř. a podává je z důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním, věcném a procesním posouzení věci. Napadené rozhodnutí má podle dovolatele po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. V dovolání zpochybňuje zejména věrohodnost znaleckého posudku Ing. R., CSc., s tím, že posudek a jeho dodatek nebyl zpracován na základě skutečného stavu věci a nezohlednil charakter objektu žalobců. Poukazuje na rozhodnutí stavebního úřadu, ze kterého vyplývá, že již v roce 1988 v dotčených prostorách vzlínala vlhkost do výše 1m a že původní byt byl uznán zdravotně závadným, a dovozuje, že žalobci nesplnili svou povinnost udržovat stavbu v dobrém stavu a prevenční povinnost podle ust. § 415 obč. zák. Při kolaudaci jeho objektu v r. 2004 stavební úřad neshledal žádných závad ani nedostatků, týkajících se likvidace dešťových vod či umístění stavby v rozporu s projektovou dokumentací. Podle dovolatele nelze mít hodnověrně za prokázané, že opravy objektu žalobců byly objektivně vyčísleny částkou 400.000, -Kč, a odvolací soud pochybil, když nepřipustil doplnění řízení provedením důkazu novými znaleckými posudky Ing. L. B. a prof. Ing. T. V., Dr.Sc., které svým obsahem zpochybňují věrohodnost důkazních prostředků předložených žalobci. Namítá, že neměl povinnost ochránit základy nemovitosti žalobců, neboť tuto povinnost jako stavebník ze zákona nemá, ani mu nebyla uložena rozhodnutím stavebního úřadu. Nesouhlasí s tím, jak se s jeho námitkami proti vypracování dodatku ke znaleckému posudku znalcem Ing. R., CSc., vypořádal soud prvního stupně, potažmo odvolací soud. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.


Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že se ztotožňují se závěry odvolacího soudu, a tvrzení žalovaného označují za zavádějící a nepravdivá. Navrhli, aby dovolací soud potvrdil napadený rozsudek odvolacího soudu .


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 13. 3. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.


Námitky zpochybňující věrohodnost znaleckého posudku Ing. R, CSc., z důvodu, že posudek nebyl vypracován na základě skutečného stavu věci, nezakládají přípustnost dovolání. Důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí podle zásad vyjádřených v § 132 o. s. ř. (tzv. zásada volného hodnocení důkazů), aniž by tomuto hodnocení podléhaly odborné závěry ve smyslu jejich správnosti. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. Pokud dovolatel vytýká soudu nesprávné hodnocení znaleckého důkazu a na něm založené nesprávné skutkové zjištění, nečiní tyto námitky rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným po právní stránce, neboť se týkají skutkových zjištění, a je tak uplatňován dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který lze však uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.


Ačkoli žalovaný uvedl, že uplatňuje dovolací důvody podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav věci. Pokud namítá, že z provedených důkazů nebyl skutkový stav zjištěn správně, napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění a nikoliv právních závěrů soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu tak napadá nikoliv z hlediska aplikace práva, nýbrž z hlediska zjištěného skutkového stavu, aniž by formuloval právní otázku zásadně významnou pro rozhodnutí a pro rozhodovací činnost soudů vůbec ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.


Námitkami, že nebyly provedeny veškeré navržené důkazy a že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, vystihuje žalovaný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem může být při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu. Námitka, že v odvolacím řízení nebyl proveden nově navržený důkaz dalšími znaleckými posudky a že nebyl vyžádán revizní znalecký posudek, sama o sobě žádný zásadní právní význam nemá, nehledě k tomu, že odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl důvody, proč těmto důkazním návrhům nevyhověl. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení lze v dovolacím řízení přihlížet jen, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.).


Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci mají právo na náhradu nákladů za podané vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z limitované sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč (odměna určená podle ust. § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bodu 5, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., krácená dvakrát o polovinu podle § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1, zvýšená o 30 % podle § 19a téže vyhlášky) a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., vše navýšeno o DPH 19 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem 15.827,- Kč. Žalovaný byl zavázán k náhradě nákladů řízení k rukám advokátky žalobců v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 25. listopadu 2009


JUDr. Marta Škárová, v. r.


předsedkyně senátu