25 Cdo 3129/2009
Datum rozhodnutí: 20.10.2011
Dotčené předpisy: § 420 obč. zák., § 441 obč. zák., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




25 Cdo 3129/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) MUDr. R. V. a b) L. V., obou zastoupených JUDr. Janem Kozákem, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti žalovaným 1) Z. S. a 2) Ing. I. S. , oběma zastoupeným JUDr. Ivanou Santariusovou, advokátkou se sídlem Ostrava Moravská Ostrava, Nádražní 1294/21, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 201/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 26. 2. 2009, č. j. 69 Co 25/2009-280, takto:

Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobci se domáhali náhrady škody, která jim vznikla jako následek vadně vypracované projektové dokumentace žalovanými pro výstavbu jejich rodinného domu.

Okresní soud v Olomouci rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 28. 4. 2005, č. j. 11 C 201/2004-239, ve znění usnesení ze dne 1. 12. 2008, č. j. 11 C 201/2004-267, že základ nároku žalobců na náhradu škody je dán s tím, že o výši škody a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Vzal za prokázané, že žalovaní na základě ústní smlouvy o dílo vypracovali pro žalobce projektovou dokumentaci na výstavbu jejich rodinného domu klasického provedení o jednom podzemním a jednom nadzemním podlaží s obytným podkrovím a žalobcům ji předali v lednu 1996. Na základě této dokumentace žalobci v souladu se stavebním povolením částečně svépomocí a částečně dodavatelsky realizovali stavbu domu a po vydání kolaudačního rozhodnutí se do domu v květnu 2001 nastěhovali. V dubnu 2004 zjistili, že došlo k porušení části stropu nad halou a že se na zděném pilíři mezi dveřmi do kuchyně a jídelny vyskytly trhliny. Další porušení stavby a příčiny poškození zjistili na základě statického posudku doc. Ing. Cepka, CSc., a doc. Ing. Mencla, CSc., a to v poddimenzování konstrukčních prvků. Podle navrženého statického zajištění nosné konstrukce domu vynaložili náklady k zabezpečení statiky nemovitosti. Po provedeném dokazování soud uzavřel, že žalovaní odpovídají za škodu způsobenou žalobcům podle § 420 obč. zák., a námitku promlčení nároku podle § 106 obč. zák. neshledal důvodnou. Ze strany žalovaných došlo k porušení právní povinnosti spočívající v nesprávném vypracování projektové dokumentace v části týkající se nosnosti jednotlivých prvků, kdy tzv. poddimenzovali nosníky, což vyplynulo též ze znaleckého posudku Ing. Vrby, CSc. V důsledku toho došlo k průhybu stropu haly v prvním nadzemním podlaží domu a po finálním zatížení celého stropu vznikla na stropě v dubnu 2004 trhlina v délce 1m. K odstranění vzniklé škody a provedení doporučených sanačních prací žalobci vynaložili finanční prostředky, včetně nákupu materiálu, jejichž náhradu požadují..

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 2. 2009, č. j. 69 Co25/2009-280, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že základ nároku žalobců na náhradu škody je dán v rozsahu 80 %, ve zbytku jej potvrdil. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež označil za správná a vyčerpávající, se ztotožnil s jeho závěrem, že žalovaní porušili právní povinnost zpracovat projektovou dokumentaci rodinného domu žalobců řádně, tedy odborně, když navržené konstrukce nesplňovaly stabilitu dle § 129 vyhl. č. 83/1976 Sb., žalovaní si neověřili statickým výpočtem nebo jinými pomůckami potřebné profily I nosníků a nevzali v úvahu, že shluky příček přetěžují ocelové nosníky a způsobují nerovnoměrné přetížení jednotlivých I nosníků. Pokud byla dokumentace vypracována jen pro účely stavebního řízení a k provedení stavby byla zapotřebí detailnější dokumentace, jak žalovaní namítli, byli povinni na to žalobce upozornit. Prvotní a bezprostřední příčinou vzniku škody na domě žalobců bylo výrazné poddimenzování nosných konstrukcí a po zhodnocení dalších v úvahu přicházejících okolností, jež se na škodlivém výsledku podílely, dospěl odvolací soud k závěru, že v rozsahu 20 % si žalobci nesou škodu sami (§ 441 obč. zák.), neboť opomenuli povinnosti stavebního dozoru. Osoba, které svěřili odborný dozor nad prováděním stavby, měla provádět kontrolu prováděných stavebních procesů a případně doplňovat odbornými zásahy chybějící části dokumentace. Spoluúčast žalobců je dána, i když se na škodě podíleli prostřednictvím osoby, které provedení odborného stavebního dozoru zadali, a míra jejich spoluzavinění odpovídá tomu, že se zcela převažujícího pochybení dopustili žalovaní při zpracování projektové dokumentace a ani neupozornili žalobce, že je nutné zpracování ještě jiné, detailnější dokumentace.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítají, že pokud žalobci zhotovovali stavbu rodinného domu svépomocí, nikoliv odbornou firmou, a nenechali si zpracovat realizační projekt, pak stavební dozor byl povinen ověřit stabilitu stavby. Poukazují na to, že z výpovědi znalce vyplývá, že výpočet dimenze I nosníků nebyl nezbytný ve fázi dokumentace pro stavební povolení, a že podle vyhlášky č. 83/1976 Sb. povinnost provést statický výpočet je až v průběhu stavby. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné, když soudy obou stupňů nekonkretizovaly, které ustanovení právního předpisu bylo porušeno tím, že nebyl proveden statický výpočet, podle jakého právního předpisu je povinné uvedení pevností značky YTONG v projektové dokumentaci, a oporu v provedených důkazech nemá ani závěr soudu o jejich povinnosti upozornit žalobce, že projekt není dostatečným podkladem pro vlastní realizaci stavby. Žalobci si u žalovaných zadali vypracování projektu toliko pro účely stavebního povolení, pro stavbu svépomocí si měli nechat vypracovat realizační projekt a měli být odborně vedeni stavebním dozorem, který je odpovědný za realizaci stavby a který měl vadu projektu odhalit. Vadou projektu byl průhyb stropu, k němuž došlo v květnu 2001, takže nárok na náhradu škody je promlčen. Namítají, že provedeným dokazováním nebyla prokázána příčinná souvislost mezi trhlinami na stropě a na sloupu a porušením jejich právní povinnosti, a poukazují na výpovědi svědků s tím, že soudy porušily § 132 o. s. ř., neboť důkazy nebyly hodnoceny každý jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti. Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že soudy obou stupňů se s argumenty žalovaných řádně vypořádaly a vyhodnotily všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, včetně odborných závěrů znalců. Navrhli zamítnutí dovolání.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 26. 2. 2009, Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Jestliže soud prvního stupně mezitímním rozsudkem žalobě v plném rozsahu vyhověl na základě závěru, že nárok žalobců na náhradu škody je v základu dán, a odvolací soud mezitímním rozsudkem rozhodl tak, že nárok žalobců je co do základu opodstatněn v rozsahu 80 %, je zřejmé, že rozsudek soudu prvního stupně byl změněn jen v rozsahu 20 %, a ve zbývajícím rozsahu je rozhodnutí odvolacího soudu o důvodnosti základu nároku žalobců obsahově shodné s rozhodnutím soudu prvního stupně. Protože dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek není oprávněn podat kterýkoliv účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí, nejsou žalovaní oprávněni podat dovolání proti části výroku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně o základu nároku změněn v rozsahu 20 %, neboť v této části nebyla žalovaným žádná újma na jejich právech způsobena, naopak jejich návrhu bylo částečně vyhověno a žalovaní by tedy ani nemohli mít zájem na zrušení rozhodnutí v tomto rozsahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, sešit č. 3, pod č. 28, nebo rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, ročník 2001, pod C 154).

Dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. (z důvodu tzv. subjektivní nepřípustnosti) odmítl dovolání žalovaných, pokud směřovalo proti měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu 20 %. Ve zbývajícím rozsahu se přípustnost dovolání řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jen jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

Dovolatelé neuvádějí, v čem spatřují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a ani dovolací soud, jenž je vázán dovolacími důvody, neshledal právní otázku, jejíž řešení by mělo zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Obsahem dovolání jsou v podstatě námitky proti tomu, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav věci. Pokud dovolatelé zpochybňují skutkové závěry, z nichž soudy obou stupňů vycházely, (hodnotí, co z provedených důkazů vyplývá, co bylo a nebylo prokázáno, jak která okolnost na jejich straně a na straně žalobců přispěla či nepřispěla ke vzniku škody), tyto skutkové námitky nemohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Nesouhlas se skutkovými závěry a stejně tak výtky proti hodnocení důkazů, na nichž zjištěný skutkový stav věci spočívá, není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž jde o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1164, ročník 2002).

Pokud jde o otázku rozsahu spoluzavinění na straně žalobců (§ 441 obč. zák.) z hlediska povinností stavebního dozoru, tedy o poměrné rozdělení škody mezi obě strany sporu, úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného. Zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno. Tak je tomu i v posuzovaném případě, kdy okolnosti vzniku škody jsou natolik specifické, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za zobecnitelné, jež by v konečném účinku mohlo mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů, a nemá tak judikatorní přesah (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007).

Otázkou zásadního právního významu není ani námitka nedostatků v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (chybí údaj, podle jakého právního předpisu je povinné uvedení pevnostní značky výrobku YTONG v projektové dokumentaci apod.). Tato námitka, týkající se náležitostí odůvodnění rozhodnutí (§ 211 a § 157 odst. 2 o. s. ř.), sama o sobě totiž žádný zásadní právní význam nemá, a protože nejde o procesní otázku zásadně právně významnou, dovolací soud k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení může přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.).

Rozsudku odvolacího soudu nelze přiznat zásadní právní význam ani z hlediska otázky počátku objektivní promlčecí doby k uplatnění nároku žalobců na náhradu škody, kterou odvolací soud v souladu s § 106 odst. 2 obč. zák. posoudil s ohledem na dobu, kdy se důsledky nedostatků nosných konstrukcí, provedených dle projektové dokumentace, projevily zásadním poškozením domu trhlinou, a svůj právní názor v tomto směru náležitě odůvodnil.

Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam /§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř./, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť dovolání směřovalo proti tzv. mezitímnímu a nikoliv konečnému rozsudku odvolacího soudu; o všech dosavadních i dalších nákladech řízení proto rozhodne soud v konečném rozhodnutí.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. října 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r. předsedkyně senátu