25 Cdo 3113/2011
Datum rozhodnutí: 29.11.2012
Dotčené předpisy: § 420 obč. zák., § 106 odst. 1 obč. zák.




25 Cdo 3113/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyň a) H. M. a b) H. Č. , zastoupené JUDr. Tomášem Skoumalem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, proti žalovaným 1) TLUKA & PARTNERS s.r.o., se sídlem v Hradci Králové, Gollova 653, IČO 47450169, zastoupené Mgr. Jiřím Šlencem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 148, a 2) HPS Invest CZ s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Lodecká 1181/4, IČO 49810588, zastoupené JUDr. Janem Zůbkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Mezibranská 1579/4, doručovací adresa Praha 3, Radhošťská 1942/2, za účasti České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, doručovací adresa Referát právní pro Region východní Čechy, náměstí 28. října 20, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice na straně žalovaných, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 87/2001, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. března 2011, č. j. 21 Co 459/2010-487, takto:

I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 35.076,- Kč k rukám JUDr. Jana Zůbka, advokáta se sídlem v Praze 1, Mezibranská 1579/4, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní b) a vedlejším účastníkem na straně žalovaných nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. června 2010, č. j. 13 C 87/2001-440, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhaly, aby jim žalovaní společně a nerozdílně zaplatili 1.027.803,- Kč s úrokem z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že je důvodný nárok žalobkyň na náhradu škody způsobené na jejich domě průsakem vody do domu v důsledku vadně navržené hydroizolace prvním žalovaným a jejím vadným provedením druhým žalovaným (§ 420 obč. zák.), avšak jejich nárok je podle ust. § 106 odst. 1 obč. zák. promlčen. Vyšel ze zjištění, že dopisem ze dne 5. 11. 1998 požadovali tehdejší majitelé domu na žalovaných odstranění závad ve sklepních prostorách (porušení izolační a betonové vrstvy, průsak vody) a následně dopisem ze dne 4. 1. 1999 uplatnili u nich náhradu škody za znehodnocení stavby. Žalobkyně nejpozději v srpnu 1999 měly k dispozici znalecké posudky Ing. Bohumila Ruska z ledna 1999 a Ing. Jiřího Nováka, CSc., z 6. 8. 1999, z nichž se dozvěděly o vzniklé škodě i o tom, kdo za ni odpovídá. Vzhledem k tomu, že žaloba na náhradu škody proti žalovaným byla podána 8. 10. 2001, tedy po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby, je jejich nárok promlčen.

K odvolání žalobkyň Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. března 2011, č. j. 21 Co 459/2010-487, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o promlčení nároku žalobkyň na náhradu škody. Škoda, jejíž náhradu požadují, vznikla zaplavením suterénu domu dne 2. 11. 1998 a již v tomto okamžiku musel být patrný rozsah škody tak, aby bylo možno určit alespoň přibližně její výši v penězích. Vědomost o rozsahu škody měli poškození nejpozději dne 5. 11. 1998, kdy je datován jejich dopis, v němž jako závady popisují porušení podlahy sklepa a průsak vody, a žádají o jejich odstranění. Tuto vědomost nemohli získat jinak, než prohlídkou místa samotného, kdy i laiku musel být (alespoň orientačně) patrný rozsah škody, a v dopise z 4. 1. 1999 sdělují žalovanému 1), že reklamovali u druhého žalovaného prasklé podlahy v suterénu a pronikání spodní vody do těchto prostor . K námitce žalobkyň, že dům byl zaplavován opakovaně, soud uvedl, že postupný vývoj poškození způsobeného zaplavováním suterénu domu v důsledku vadně navržené a vadně provedené izolace nelze pokládat za více samostatných nároků na náhradu škody, které by se promlčovaly nezávisle na sobě. Vědomost poškozených o osobách škůdců je prokázána uvedenými dopisy, z nichž je zřejmé, že již v té době si učinili úsudek o tom, že za škodu odpovídají žalovaní, přičemž znalost míry účasti každého ze škůdců nebyla v tomto případě zapotřebí. Soud uzavřel, že dvouletá subjektivní promlčecí doba počala běžet dne 5. 11. 1998 a uplynula dnem 5. 11. 2000 (§ 106 odst. 1 obč. zák.).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně b) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a podává je z důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení spatřuje v interpretaci ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. Rekapituluje průběh řízení a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že již dne 2. 11. 1998, resp. 5. 11. 1998, musel být poškozeným znám rozsah škody tak, aby bylo možno určit výši škody v penězích. Odvolacímu soudu vytýká, že ztotožnil vniknutí vody do suterénu 2. 11. 1998 se vznikem škody. Uvádí, že vlivem zvýšené hladiny spodní vody byla 2. 11. 1998 protržena izolace a betonová podlaha v suterénu a touto prasklinou pronikala do suterénu spodní voda, během prvních dvou měsíců po protržení podlahy nebylo na zdivu v suterénu žádné viditelné poškození a v době, kdy psali dopisy, nebyla ještě žádná zřejmá poškození zdiva v suterénu zjištěna. Vznik škody a její výši bylo možno zjistit až z detailního ohledání, které provedl znalec Ing. Novák, CSc. a poté Ing. Fógl při prohlídce 5. 6. 2001. Za nesprávný považuje názor odvolacího soudu, že jde o jeden nárok na náhradu škody, neboť škoda byla způsobena opakujícími se škodními událostmi, zaplavováním suterénu. Několikanásobným zatopením suterénní místnosti docházelo k nasáknutí zdiva a tím ke snižování statické pevnosti, což dokázaly znalecké posudky zpracované během soudního řízení. Odvolací soud na zjištěný skutkový stav sice správně aplikoval ustanovení § 106 obč. zák., ale nesprávně je interpretoval, když podle konstantní judikatury platí, že subjektivní promlčecí doba běží od okamžiku, kdy se poškozený dozví o škodě, jejíž náhradu požaduje, a o odpovědné osobě, přičemž okamžik vědomosti o škodě nelze ztotožnit s okamžikem vědomosti o protiprávním úkonu, kterým byla škoda způsobena. Subjektivní promlčecí doba nemůže začít běžet dříve než promlčecí doba objektivní a rovněž počátek běhu objektivní promlčecí doby nelze klást k okamžiku, kdy došlo k protiprávnímu úkonu, který vedl ke vzniku škody, nýbrž až k okamžiku vzniku škody samotné. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Žalovaná 2) ve vyjádření navrhla dovolání odmítnout, případně zamítnout. S poukazem na to, že odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení ze dne 2. září 2009, č. j. 21 Co 118/2006-375, nevyslovil právní názor na otázku promlčení nároku, jímž by byl soud prvního stupně při svém rozhodnutí vázán, zpochybňovala přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a k věci samé uvedla, že o existenci škody, jejím charakteru a o tom, kdo za ni odpovídá, se žalobci dozvěděli 2. 11. 1998, kdy zjistili, že došlo k protržení podlahy v suterénu, o čemž svědčí jejich zápis ve stavebním deníku a jejich dopisy z 5. 11. 1998 a 4. 1. 1999. Protržení podlahy v suterénu bylo prvním viditelným projevem škody, která vzešla z tvrzeného porušení povinnosti žalovaných provést dílo řádně a bez vad. Jelikož žalobci porušili prevenční povinnost stanovenou v § 417 obč. zák., již vzniklá škoda se začala zvětšovat. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. je třeba, aby poškozený nabyl vědomost rovněž o okolnostech, z nichž lze usuzovat na orientační výši škody; nezáleží na odborných znalostech poškozeného a na tom, zda je schopen z dostupných informací sám (bez konzultace s odborníkem) dovodit orientačně výši škody, nýbrž podstatné je, má-li taková fakta k dispozici. K tíži dlužníka nemůže totiž jít, že si věřitel opatří odborné posouzení až dlouho poté, co tak mohl učinit. Žalovaná 2) se plně ztotožnila s argumentací odvolacího soudu a má za to, že plně odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku ze dne 19. října 2005, č. j. 13 C 87/2001-293, jímž žalobě vyhověl ohledně částky 1.027.803,- Kč s příslušenstvím, a tento rozsudek byl odvolacím soudem zrušen se závazným právním názorem na posouzení uplatněného nároku podle § 420 obč. zák., je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

Ačkoliv v dovolání je uveden i dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., proti správnosti skutkových zjištění, z nichž vychází rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatelka žádné konkrétní výtky nevznáší ani neuvádí, v jakých zjištěních nemá rozsudek oporu v obsahu spisu.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. považuje výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor. Nesprávnost skutkového zjištění, které je výsledkem činnosti soudu při hodnocení důkazů, lze tedy vyvodit ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry a namítat, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Odvolací soud svůj skutkový závěr učinil na základě výsledků obsáhlého dokazování, svá zjištění čerpal z důkazů, které byly v řízení provedeny, a nelze mu vytýkat, že by při zjišťování skutkového stavu vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, nebo že by pominul podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány, a v jeho hodnocení důkazů, popř. dalších poznatků, jež vyšly v řízení najevo, není ani logický rozpor. Odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti měl odvolací soud na základě provedených důkazů vzít za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy správně hodnotil, tento dovolací důvod s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) nenaplňuje. Hodnocení důkazů soudem (§ 132 o. s. ř.) není totiž samo o sobě - jak je uvedeno výše - způsobilým dovolacím důvodem.

Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká nesprávný právní závěr ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák.

Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

Subjektivní promlčecí doba se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné natolik objektivně vyjádřit v penězích, že lze právo na její náhradu uplatnit u soudu. Poškozený se dozví o škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích) a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku). Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný. Postačuje, aby poškozenému byly známy takové skutkové okolnosti, jež jsou způsobilé pro závěr o finančním vyjádření způsobené majetkové újmy. Okolnost, zda a kdy si poté vyžádá v tomto směru od odborníka informaci, není rozhodující. Pro podání žaloby o náhradu škody postačuje totiž i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody, což vyplývá i z toho, že se výše škody zjišťuje v soudním řízení a definitivní závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku. Právní názor odvolacího soudu uvedený v obecné rovině v odůvodnění jeho rozhodnutí je správný a v souladu s konstantní judikaturou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/1975, obdobně stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1983, č. j. Cpj 10/83, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/1984, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, rozsudek Nejvyššího soud ČR ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2445).

Dopisy ze dne 5. 11. 1998 a 4. 1. 1999 svědčí jednoznačně o vědomosti žalobkyně a) a právního předchůdce žalobkyně b) o odpovědných subjektech. Pokud jde o vznik škody, nelze sice upřít opodstatněnost námitce dovolatelky, že následky podmáčení nemohly být žalobcům zřejmé již tři dny po prvním průsaku vody, kdy praskly podlahy v suterénu domu a kdy se obrátili na žalované s žádostí o nápravu, avšak relevantní informaci, na jejímž základě bylo možno dovodit přibližně rozsah vzniklé škody, představovaly znalecké posudky Ing. Bohumila Ruska z ledna 1999 a Ing. Jiřího Nováka, CSc., z 6. 8. 1999. I za situace, že by teprve od této doby bylo možno odvíjet počátek běhu subjektivní promlčecí doby, a žaloba byla podána dne 8. 10. 2001, byl nárok uplatněn po uplynutí subjektivní promlčecí doby, která počala běžet nejpozději v srpnu 1999. Závěr odvolacího soudu o promlčení nároku na náhradu škody tak obstojí i z tohoto důvodu.

Dovozuje-li dovolatelka, že z hlediska promlčení se jedná o jednotlivé samostatné škody, protože škoda na domě byla způsobena opakujícími se škodními událostmi, přehlíží, že tzv. škodnou událostí zde nejsou průsaky vody do sklepa, nýbrž porušení povinností žalovaných při výstavbě domu, a škoda je požadována za poškození domu následkem vadně projektované a provedené izolace, nikoliv za opakované průsaky spodní vody.

Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný.

Z uvedených důvodů není dovolání žalobkyně b) z hlediska uplatněných dovolacích námitek opodstatněné, a jelikož Nejvyšší soud neshledal ani existenci vad řízení, k nimž je povinen přihlížet i bez návrhu (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání žalobkyně b) v části otevřené dovolacímu přezkumu zamítl (§ 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.).

K dovolání do výroku rozsudku, jímž bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení, nelze než odkázat na konstantní judikaturu, z níž jednoznačně plyne, že dovolání do tohoto výroku rozhodnutí odvolacího soudu není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť nejde o rozhodnutí o věci samé, a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 231/2000, ze dne 31. 10. 2001, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).

Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, 146 odst. 3 a § 151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř., neboť žalobkyně b) nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalované 2) přísluší náhrada nákladů dovolacího řízení vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Výše odměny byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (1.027.803,- Kč), podle § 3 odst. 1 bod 5 a § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sazba byla snížena o 50% podle § 18 odst. 1 věty první citované vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon) na výsledných 28.930,- Kč; kromě toho jí náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, to vše zvýšeno o částku 5.846,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 20 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. a zákona č. 235/2004 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2010; celkem tedy 35.076,- Kč. Žalované 1) ani vedlejšímu účastníku žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. listopadu 2012

JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu