25 Cdo 3103/2012
Datum rozhodnutí: 28.03.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 107a o. s. ř., § 415 obč. zák.




25 Cdo 3103/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně SLAVIA INVEST, a.s. , IČO 25874501, se sídlem Praha 6, Křenova 439/7, zastoupené Mgr. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 8, proti žalované K. H. , o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 393/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2010, č.j. 15 Co 483/2009-72, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 3. 2009, č.j. 10 C 393/2008-30, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 6. 2009, č.j. 10 C 393/2008-41, zamítl žalobu se žádostí, aby původní žalované J. H. bylo uloženo zaplatit žalobkyni 69.620,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 6. 5. 2008 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 6. 2004, sp. zn. 27 C 341/2002, bylo vyhověno žalobě, jíž se GE Capital Bank, a.s., jako právní nástupce Komerční banky, a.s., domáhala proti žalovanému InterInvest, spol. s r.o., jako dlužníkovi a M. A. a M. A. jako ručitelům splnění závazků z úvěrové smlouvy ze dne 24. 4. 1992 v částce 682.047,31 Kč. V odvolacím řízení soud rozhodl podle § 107a o. s. ř. tak, že připustil, aby namísto dosavadního žalobce nastoupila žalobkyně SLAVIA INVEST, a.s., která však pohledávku dále postoupila J. H. (původní žalované v projednávané věci). Následně byl návrh SLAVIA INVEST, a.s., aby na její místo do řízení vstoupila J. H. zamítnut pro nesouhlas žalované s tímto vstupem. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2007, č.j. 14 Co 127/2007-141, byla žaloba zamítnuta z důvodu, že žalobkyni nesvědčí práva ze smlouvy o úvěru, která byla předmětem žaloby, a bylo jí uloženo nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení ve výši 69.620,- Kč; což podle žalobkyně představuje škodu, která jí měla vzniknout v důsledku porušení prevenční povinnosti J. H. Soud dospěl k závěru, že pokud J. H. odmítla souhlasit se svým vstupem do řízení na místo žalobce, neporušila tím žádnou povinnost, protože ten, po němž měla do řízení vstoupit, již nebyl majitelem předmětné pohledávky. K tíži J. H. tak nelze podle soudu vykládat ani skutečnost, že postupitel GE Money Bank podal návrh na záměnu účastníků až v roce 2006, a ani to, že soud o záměně účastníků rozhodoval v době, kdy žalobkyně již pohledávku, která byla předmětem řízení, nevlastnila . Porušení prevenční povinnosti podle ustanovení § 415 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) shledal soud v samotném postupu žalobkyně, kdy s postupitelem pohledávky nevyřešila otázku probíhajícího soudního řízení a pohledávku dále postoupila.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (poté, co rozhodl o vstupu žalované do řízení na místo původní žalované J. H., která v průběhu odvolacího řízení zemřela) rozsudkem ze dne 16. 3. 2010, č.j. 15 Co 483/2009-72, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že původní žalovaná svou prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. neporušila. Uvedl, že smlouvu o postoupení pohledávky, na základě níž byla pohledávka postoupena na žalobkyni, uzavřela žalobkyně s GE Money Bank dne 21. 9. 2004. Dne 9. 9. 2005 uzavřela žalobkyně s původní žalovanou další smlouvu o postoupení pohledávek, na základě níž postoupila uvedenou pohledávku na původní žalovanou, a to aniž před tím vyřešila s GE Money Bank jako postupitelem otázku probíhajícího řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6 a otázku své aktivní legitimace v tomto sporu. Podle ujednání smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. 9. 2005, na základě níž byla pohledávka postoupena postupitelem SLAVIA INVEST, a.s., na původní žalovanou, postupitel postupuje postupníkovi svou pohledávku se všemi právy s ní spojenými a postupník pohledávku v tomto rozsahu přijímá. Z uvedené smlouvy nevyplývaly pro původní žalovanou jako postupníka ve vztahu k uvedené pohledávce žádné povinnosti. Postupitel GE Money Bank podal v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 341/2002 návrh na vstup společnosti SLAVIA INVEST, a.s., do řízení na místo dosavadního žalobce až v roce 2006, tedy v době, kdy žalobkyně již pohledávku nevlastnila, protože ji postoupila na původní žalovanou. Liknavost postupitele GE Money Bank v uvedeném řízení nelze podle odvolacího soudu přičíst k tíži původní žalované, která povinnost vstoupit do řízení na základě smlouvy ani na základě zákona neměla. Pokud do řízení odmítla vstoupit, nelze z toho podle soudu dovozovat, že by nezachovala takový stupeň bedlivosti či ohleduplnosti, který by zabránil v budoucnosti vzniku škody a po původní žalované nebylo možné požadovat bezbřehou povinnost předvídat a předejít možné škodě na majetku žalobkyně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodňuje poukazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Tvrdí, že původní žalovaná se při vynaložení obvyklé míry obezřetnosti, kterou po ní bylo možno vyžadovat, o soudním řízení vedeném pod sp. zn. 27 C 341/2002 dozvěděla již při uzavření smlouvy o postoupení pohledávek, tedy dne 9. 9. 2005. Namítá nesprávnou aplikaci ustanovení § 415 obč. zák. v projednávané věci. Za otázku zásadního právního významu považuje, zda původní žalovaná odpovídá za škodu způsobenou tím, že sice využila svého práva a po nabytí pohledávky nevstoupila do probíhajícího soudního řízení, ve kterém se o pohledávce rozhodovalo, avšak učinila tak za situace, kdy o tomto řízení při podpisu smlouvy o postoupení pohledávky věděla (eventuálně vědět při vynaložení obvyklé míry obezřetnosti měla) a ani po odmítnutí souhlasu se vstupem do řízení neposkytla žalobkyni jakékoli jiné zmocnění v řízení pokračovat, čímž ji dostala do situace, ve které žalobkyně nemohla hájit své oprávněné zájmy; v řízení byla proto neúspěšná a z tohoto důvodu jí vznikla škoda. Navrhuje, aby Nejvyšší soud oba rozsudky soudů nižších instancí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se žalovaná vyjádřila tak, že soudy obou instancí danou problematiku věcně i právně zcela precizovaly a rozhodly jednoznačně v souladu s hmotným právem a realitou celé sporné záležitosti.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen o. s. ř. ) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v daném případě nejde (odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem vyjádřeným ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu) a Nejvyšší soud neshledal ani přípustnost dovolání podle písmene c), které vyžaduje, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák je založena na současném splnění čtyř podmínek - porušení právní povinnosti, vznik škody, vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a dále presumované zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala či opomenula jednat, a tím, jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Vedle porušení povinnosti zákonné a smluvní zákon (§ 415 obč. zák.) zakládá obecnou povinnost ukládající každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách (tzv. generální prevence). Nedodržení této povinnosti je rovněž porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák., a tedy jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu.

Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně neporušila žádnou právní povinnost vyplývající ze smlouvy o postoupení pohledávky či ze zákona a v jejím jednání spočívajícím v odmítnutí vstoupit do probíhajícího soudního řízení na místo žalobkyně podle ustanovení § 107a o. s. ř. nelze spatřovat porušení prevenční povinnosti podle ustanovení § 415 obč. zák. Právní úprava § 107a o. s. ř. stanoví, že má-li nabyvatel práva nastoupit namísto dosavadního žalobce, může soud návrhu žalobce podanému podle § 107a o. s. ř. dále vyhovět jen tehdy, vysloví-li s tím nabyvatel práva souhlas, přičemž je požadováno, aby do řízení (v daném případě na místo žalobce) nastoupila osoba, která je nositelem práva v době podání návrhu (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 736).

V této souvislosti lze přisvědčit závěru, že nebyl-li ten, po němž měla žalobkyně vstoupit do řízení v té době již majitelem předmětné pohledávky (a stejně tak v době, kdy měla do řízení vstoupit původní žalovaná, nebyla již ani ona majitelkou pohledávky), nelze v postupu původní žalované (tj. v jejím nesouhlasu se vstupem do řízení na místo žalobce) spatřovat ani porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. Tento závěr je natolik zřejmý, že otázka předestřená dovolatelem nečiní dovoláním napadené rozhodnutí zásadně právně významným.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu