25 Cdo 3099/2009
Datum rozhodnutí: 29.03.2011
Dotčené předpisy: § 114b o. s. ř., § 153a o. s. ř.




25 Cdo 3099/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobců a) V. G. , b) V. G. , proti žalovanému R. H. , zastoupenému JUDr. Milanem Kudynem, advokátem se sídlem Jičín, Šafaříkova 842, o zaplacení částky 350.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 279/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 2008, č.j. 11 Co 375/2008-77, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 11. 2008, č.j. 11 Co 375/2008-77, potvrdil rozsudek ze dne 5. 5. 2008, č.j. 16 C 279/2007-60, jímž Okresní soud v Karlových Varech uložil žalovanému povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 175.000,- Kč s příslušenstvím. Ztotožnil se se závěrem, že ve smyslu ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, neboť žalovaný se ve třicetidenní lhůtě stanovené soudem prvního stupně ve výzvě podle § 114b o. s. ř. k žalobě nevyjádřil, ani v této lhůtě, běžící od 3. 4. 2008, mu nic nebránilo se k věci vyjádřit, takže podle § 114b odst. 5 o. s. ř. nastala fikce uznání nároku. Na uvedeném závěru nemohla podle soudu nic změnit ani námitka žalovaného, že částečným zastavením řízení z důvodu zpětvzetí žaloby třetím žalobcem M. G. byla žaloba modifikována, a přesto v záhlaví usnesení obsahujícího výzvu k vyjádření byl ještě třetí žalovaný uveden. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalovaného, že napadený rozsudek byl vydán předčasně (tj. dříve, než by případné vyjádření žalovaného mohlo soudu dojít), a zdůraznil, že ve stanovené procesní lhůtě žalovaný žádné vyjádření k žalobě neodeslal.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou zmatečná, neboť v záhlaví výzvy k vyjádření je uveden třetí žalobce, který ještě před vyhotovením výzvy vzal žalobu zpět. Dovolatel tvrdí, že byl uveden v omyl, když se měl vyjádřit k žalobě, která však již byla modifikována konkrétní změnou. Dále uvádí, že mu ve věci bylo zasláno více výzev, jedna podepsána JUDr. D. S., druhá JUDr. R. Č., a proto žalovaný nevěděl, která výzva je platná a na kterou má reagovat. Namítá, že soud učinil rozhodnutí předčasně, tj. aniž by byl zpraven o tom, zda se žalovaný k výzvě ve lhůtě vyjádřil či nikoliv. Protože dle jeho názoru postup soudu nebyl legitimní, ale zmatečný a v rozporu se zákonem, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání žalovaného v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř. ) a shledal, že bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou účastníkem řízení, za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) směřuje však proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání přípustné není a pro založení přípustnosti dovolání podle písmene c) je třeba, aby dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, tj. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Argumentace obsažená v dovolání však není způsobilá založit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá námitka dovolatele o předčasnosti vydání rozsudku pro uznání. Žalovanému bylo usnesení s výzvou k vyjádření doručeno dne 2. 4. 2008, poslední den třicetidenní lhůty tak připadl na 2. 5. 2008 a rozsudek byl vydán dne 5. 5. 2008, přičemž žalobce v uvedené lhůtě žádné vyjádření neodeslal ani netvrdil0, že by mu v odeslání bránil vážný důvod. Fikce uznání nároku podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 121/2005). Skutečnost, že uvedené předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny, dovolatel ani nepopírá.

Námitky dovolatele týkající se nesprávně uvedených žalobců v záhlaví výzev soudu k vyjádření (č.l. 57, 59), chybné označení výše žalované částky a dalších vad postupu soudu při vydávání těchto výzev, lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. V dovolání namítané vady řízení však nejsou důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání. Dovolací soud sice k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [stejně jako k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak pouze je-li dovolání již jinak přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), vady samotné přípustnost dovolání nezakládají, nezahrnují-li otázku zásadního významu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 130/2006). I kdyby bylo možno dovolatelem zpochybňovaný postup soudu prvního stupně označit za vadný (tj. nesouladný s procesními předpisy), sotva lze dovodit, že by vytýkané vady mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

K opakovaně uplatňovaným námitkám týkajícím se procesního postupu soudu prvního stupně, jenž žalovaného údajně zmátl (uvedl v omyl), považuje dovolací soud nad rámec toho, co již k tomu uvedl odvolací soud, poznamenat, že usnesení okresního soudu ze dne 11. 3. 2008 obsahovalo tzv. prostou výzvu k vyjádření ve věci podle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř., zatímco usnesení ze dne 1. 4. 2008 obsahovalo tzv. kvalifikovanou výzvu k vyjádření ve věci podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a jen tato druhá výzva mohla být podkladem pro vydání rozsudku pro uznání, což je zřejmé i z rozdílného poučení obsaženého v obou usneseních. Okolnost, že každé z těchto usnesení vydal jiný soudce, není objektivním důvodem pro to, aby se účastník řízení cítil zmaten či uveden v omyl. Procesní předpisy umožňují, že se soudci podle pravidel stanovených rozvrhem práce v době své nepřítomnosti zastupují, což i právní laik může předpokládat.

Jelikož uplatněné dovolací námitky nevedly k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalobcům žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. března 2011

JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu