25 Cdo 3092/2008
Datum rozhodnutí: 19.04.2011
Dotčené předpisy: § 24 předpisu č. 85/1996Sb.





25

Cdo 3092/2008


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce
V. J.,
zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem Kladno, nám. Starosty Pavla 40, proti žalovanému
JUDr. A. P.
, o 82.535,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 53/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2008, č.j. 22 Co 580/2007-46, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2008, č.j. 22 Co 580/2007-46, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 6. 2007, č.j. 10 C 53/2007-30, s výjimkou výroku o částečném zastavení řízení,
se zrušují
a věc
se vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se na žalovaném domáhal náhrady škody ve výši 82.535,50 Kč s přísl., která mu měla vzniknout tím, že žalovaný advokát jako jeho zástupce v právní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 42/2002 přes výzvu soudu neodstranil vady žaloby, jež byla následně pro neodstranění vad soudem odmítnuta. Žalobce byl o této skutečnosti informován až 29. 4. 2005, tedy v době, kdy již byl jeho nárok promlčen.


Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 21. 6. 2007, č.j. 10 C 53/2007-30, pro částečné zpětvzetí návrhu zastavil řízení ohledně 11.399,50 Kč s přísl., co do zbývající částky 71.136,- Kč s přísl. žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zjistil, že žalobce udělil žalovanému dne 17. 7. 2001 plnou moc k zastupování pro účely vypořádání dlužného nájemného ve výši 71.136,- Kč a smluvní pokuty ve výši 11.399,50 Kč s Ing. B., který měl od žalobce pronajaty nebytové prostory. Dne 13. 12. 2001 podal žalovaný u Okresního soudu v Příbrami ohledně tohoto nároku žalobu, která byla pro neodstranění vad usnesením tohoto soudu ze dne 13. 5. 2002 odmítnuta. V roce 2002 a 2003 probíhala s Ing. B. jednání ve snaze dosáhnout mimosoudního vyrovnání. 23. 10. 2003 udělil žalobce žalovanému novou plnou moc k podání nové žaloby (předchozí plnou moc žalobce roztrhal). Tato plná moc byla vypovězena dne 29. 4. 2005. Odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou žalobci v důsledku promlčení nároku na dlužné nájemné za únor 2000 a červen až srpen 2001 soud posuzoval podle ustanovení § 420 a § 442 obč. zák. a dospěl k závěru, že žalobci odmítnutím původní žaloby škoda nevznikla. Žalovaný nedoplněním žaloby neporušil žádnou právní povinnost, ani žádnou z povinností advokáta dle ustanovení § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Žalobce o odmítnutí žaloby věděl a dohodl se žalovaným podání nové žaloby.


K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2008, č.j. 22 Co 580/2007-46, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, uzavřel, že žalobce neprokázal vznik škody jako jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu. Dle odvolacího soudu nelze předjímat, že by námitka promlčení nároku na zaplacení nájemného byla v případném soudním řízení skutečně vznesena; pokud nebyla z důvodu promlčení pravomocně zamítnuta žaloba ohledně tohoto nároku, nelze dovozovat vznik škody. Nebyl-li v řízení prokázán vznik škody, bylo by nadbytečné zabývat se dalšími předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu.


Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a co do dovolacího důvodu odkazuje na § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel považuje za nesprávný názor odvolacího soudu, že nebyla-li z důvodu promlčení nároku pravomocně zamítnuta žaloba na zaplacení dlužného nájemného, nelze spolehlivě prokázat vznik škody na straně žalobce. S odkazem na ustanovení § 442 obč. zák. namítá, že škoda jako újma v majetkové sféře poškozeného představovaná ušlým ziskem, vzniká již tím, že se majetek poškozeného (klienta) nerozmnoží, protože v důsledku porušení povinností stanovených v § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ze strany jeho advokáta došlo k odmítnutí žaloby, nikoliv až tím, že později podaná žaloba je z důvodu promlčení nároku zamítnuta. Chybný právní názor odvolacího soudu vedl dle dovolatele k tomu, že se soud nezabýval námitkami stran zavinění žalovaného, rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, neboť nesplňuje předpoklady přípustnosti pro zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní. Žalobce v řízení neprokázal splnění předpokladů pro přiznání nároku na náhradu škody, proto jsou rozhodnutí soudů obou stupňů správná.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání - v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen o. s. ř. ) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a rovněž důvodné.


Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zakládá přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


V projednávané věci shledal dovolací soud dovolání přípustným pro řešení otázky, zda lze dovodit vznik škody jako předpokladu odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou klientovi za situace, že advokát neuplatnil řádně a včas nárok klienta u soudu, a v důsledku toho se nárok promlčel, aniž by tento nárok byl uplatněn žalobou a ta byla zamítnuta z důvodu promlčení.


Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie (§ 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii) vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) s možností liberace a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Škodou je míněna újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Vznik škody, v daném případě ušlého zisku představovaného ztrátou majetkového přínosu, jenž poškozený jakožto věřitel mohl od svého dlužníka očekávat při obvyklém sledu událostí, nebýt tvrzeného pochybení žalovaného při výkonu advokacie, lze prokázat i jinak než jen soudním rozhodnutím. Vznik škody na straně věřitele v takovém případě předpokládá, že jeho právo na plnění proti dlužníkovi není uspokojeno, nebylo u soudu včas uplatněno a nelze je již na dlužníkovi vymáhat, protože v soudním řízení by se úspěšně ubránil námitkou promlčení, a dobrovolně plnit odmítá. Otázku důvodnosti a existence práva žalobce na plnění proti jeho dlužníkovi i otázku promlčení tohoto práva lze řešit v řízení o náhradu škody jako otázku předběžnou, aniž by muselo o nároku věřitele proti dlužníkovi proběhnout řízení, v němž by byla otázka promlčení nároku posouzena. Námitka promlčení může sice být dlužníkem úspěšně uplatněna jen v soudním řízení vedeném proti němu o zaplacení pohledávky, neboť její uplatnění mimo soudní řízení nemá právní účinky, to však neznamená, že by soud v jiném řízení se nemohl po skutkové stránce otázkou promlčení a jeho předpoklady zabývat. Je totiž na věřiteli, aby prokázal takové skutkové okolnosti, z nichž vyplývá jednoznačný závěr, že dlužník odmítl splnit jeho pohledávku, že dobrovolně mu ji plnit nehodlá a že i v případě uplatnění promlčeného nároku u soudu bylo s ohledem na jeho předchozí postoj k plnění závazků vůči věřiteli a na jeho dosavadní vztah k němu zřejmé, že by v rámci obrany proti žalobě se důvodně dovolal promlčení. K prokázání vzniku škody není tedy nezbytné, aby žalobce nejprve vymáhal svou pohledávku vůči dlužníkovi v soudním řízení, a aby tak byl znám jeho negativní výsledek, nehledě k tomu, že ani neúspěch žalobce ve sporu vůči dlužníkovi, který v soudním řízení vznesl námitku promlčení, nebrání dobrovolnému plnění ze strany dlužníka; promlčením totiž zaniká pouze nárok, tj. právo na soudní uplatnění pohledávky, nikoliv samo právo věřitele.


Předpokladem vzniku odpovědnosti advokáta za škodu je ovšem také vztah příčinné souvislosti mezi vznikem škody, tedy tím že se uvedený nárok promlčel, a mezi okolností, jež byla toho příčinou, tedy pochybením advokáta při výkonu advokacie. Pochybení advokáta přitom musí být rozhodující a hlavní příčinou majetkové újmy vzniklé poškozenému. Poškozený klient tedy musí prokázat, že jeho právo na plnění proti jeho dlužníkovi existovalo a že při řádném výkonu advokacie zmocněným advokátem by se svého práva u soudu domohl.


Uvedené závěry jsou výrazem ustálené soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1721, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1573/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 5084, nebo rozsudek

Nejvyššího soudu

ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2789/2006) a dovolací soud nemá důvod se od nich odchylovat ani v projednávané věci.


Odvolací soud tedy v posuzovaném případě pochybil, když uzavřel, že nebyla-li žaloba na plnění vůči dlužníkovi žalobce (dovolatele) doposud pravomocně zamítnuta z důvodu promlčení nároku, nelze mít za splněný předpoklad vzniku škody.


Nejvyšší soud dospěl dále k závěru, že řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k nimž je dovolací soud podle § 242 odst.3 věty druhé o. s. ř. povinen přihlédnout, i když nebyly uplatněny v dovolání.


Soud prvního stupně učinil nelogický a proto nesrozumitelný závěr, že žalovaný prokázal, že škodu nezavinil, a žalobci tak nemohla vzniknout škoda . Nijak též neodůvodnil závěr, že žalovaný tím, že na výzvu soudu žalobu nedoplnil, neporušil tak právní povinnosti ... ani povinnosti uložené advokátu v § 16 zákona o advokacii . Soud ponechal bez povšimnutí tvrzení žalobce, že škodu mu měl žalovaný způsobit nikoli pouze tím, že včas nedoplnil prvou žalobu, ale i dalším postupem, jenž vedl k tomu, že nárok žalobce nebyl včas (před uplynutím promlčecí doby) uplatněn u soudu (v této souvislosti je třeba vzít v úvahu nejen obsah žaloby, ale i obsah dalších žalobcových přednesů a podání). Proto jsou nepostačující k závěru o nedůvodnosti žaloby dílčí zjištění soudu, že žalobce o odmítnutí žaloby věděl , že se s žalovaným dohodl na podání další žaloby a že soud uvěřil žalovanému, že sjednával s dlužníkem žalobce možnost mimosoudního vypořádání, když komunikace a požadavky žalobce byly v rámci žaloby složité , neboť žádná z těchto skutečností nevyvrací splnění předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu (porušení povinnosti, vznik škody a příčinnou souvislost). Soud se též nevypořádal s rozporem v tvrzeních stran o tom, zda žalovaný podal druhou žalobu k Okresnímu soudu v Příbrami, a nevyložil, proč návrh na doplnění dokazování dotazem na uvedený soud považoval za zcela bezpředmětný . Soud učinil závěr, že žalobce neprokázal svá tvrzení o tom, že mu vznikla škoda z nečinnosti žalovaného, tj. že nedoplnil žalobu , avšak nepoučil žalobce podle § 118a odst. 3 o. s. ř., stejně jako o potřebě doplnění tvrzení rozhodných pro správné právní posouzení věci z hlediska výše vyjádřeného právního názoru dle § 118a odst. 1 popřípadě 2 o. s. ř.


Odvolací soud, ač ve smyslu § 219a odst. 1 písm. b) a § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. byly uvedené nedostatky důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení, uvedeným způsobem nepostupoval, uvedené nedostatky ignoroval, dokonce v odůvodnění svého rozhodnutí naznačil, že se se závěry soudu prvního stupně ztotožňuje (viz formulace Odvolací soud má kromě toho, co již konstatoval soud I. stupně, zato, že Odvolací soud rovněž uzavřel, že žalobce neprokázal vznik a výši škody, přičemž sice odkázal v odůvodnění svého rozsudku na ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., avšak sám podle něj nepostupoval, ani nevyvodil důsledky z toho, že tak neučinil soud prvního stupně. Ani z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, proč vyloučil odpovědnost žalovaného s poukazem na okolnost, že žalobce v průběhu řízení připustil, že o odmítnutí žaloby se dozvěděl mnohem dříve, a že v srpnu 2002 mu byl vrácen soudní poplatek, který v původním řízení hradil, přesto udělil žalovanému další plnou moc k podání nové žaloby až v říjnu 2003, tedy v době, kdy jeho nárok na zaplacení dluhu za únor 2000 již byl promlčen (nárok za červen až srpen 2001 však promlčen nebyl). Odvolací soud sice korigoval nesprávný závěr soudu prvního stupně o právní kvalifikaci uplatněného nároku a správně upozornil, že nejde o odpovědnost podle § 420 odst. 1 obč. zák., nýbrž podle § 24 odst. 1 a 2 zákona č. 85/1996 Sb., avšak sám nadále za jeden předpoklad odpovědnosti považoval zavinění, ač se jedná o objektivní odpovědnost (viz výše).


Nejvyšší soud z uvedených důvodů napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídající části i jej a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).


Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 19. dubna 2011


JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu