25 Cdo 3078/2009
Datum rozhodnutí: 26.01.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 32 předpisu č. 120/2001Sb.




25 Cdo 3078/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobců a) M. B. , a b) Z. B. , obou zastoupených Mgr. Stanislavem Králíkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 22, proti žalovanému Mgr. K. B. , soudnímu exekutorovi, zastoupenému JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 8, o 37.292,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 16 C 1203/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2009, č. j. 44 Co 155/2006-76, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.452,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Stanislava Králíka, advokáta se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 22.

III. Ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 9. 2005, č. j. 38 Co 463/2004-51, změnil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 8. 2004, č. j. 16 C 1203/2004-26, tak, že žalobu na zaplacení částky 13.938,- Kč oběma žalobcům společně a nerozdílně zamítl; ve výrocích, jimiž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 37.292,- Kč a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 16. 12. 2005, č. j. 16 C 1203/2004-63, uložil žalovanému, aby žalobkyni a) zaplatil částku 37.292,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 1. 2009, č. j. 44 Co 155/2006-76, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a) a žalovaným potvrdil a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem b) a žalovaným jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný soudní exekutor odpovídá podle § 32 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 970/2006) žalobkyni a) za škodu způsobenou tím, že v rámci exekuce vedené na majetek žalobce b), jejího manžela, nařídil provedení srážek ze mzdy žalobkyně a), které byly následně provedeny v částce 37.292,- Kč, přestože nárok na mzdu není součástí společného jmění manželů a nemůže být proto podle § 262a o. s. ř. předmětem exekuce nařízené na majetek povinného manžela.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalovaný dovolání, v němž jako dovolací důvod namítá nesprávné právní posouzení spočívající v chybném výkladu § 32 odst. 1 exekučního řádu. Namítá, že odpovědnost exekutora se nevztahuje na škodu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu v rámci exekuční činnosti, již činí z pověření soudu. Dovozuje, že za tento postup účastníkům a jiným subjektům řízení odpovídá výlučně stát. Argumenty uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 970/2009, na které odkázal odvolací soud, týkající se požadavku na zvýšenou ochranu poškozených, považuje za nepatřičné a ústavně nekonformní. Je přesvědčen, že tam vyjádřený názor ohledně solidární odpovědnosti státu a exekutora při výkonu veřejné moci zakládá zjevnou nerovnost v postavení exekutora jako fyzické osoby provádějící výkon veřejné moci a jiné fyzické osoby, notáře, při obdobném výkonu veřejné moci. Má za to, že citované rozhodnutí Nejvyššího soudu případu dovolatele neodpovídá. Dále nesouhlasí s názorem, že bylo úmyslem zákonodárce upravit rozdílně odpovědnost exekutora podle § 32 exekučního řádu od odpovědnosti notáře podle § 57 zákona č. 358/1992 Sb. Má za to, že § 32 odst. 3 exekučního řádu odkazuje poškozeného na náhradu jiné škody než té, která vznikne v souvislosti s výkonem činnosti podle exekučního řádu, výlučně na stát. Dovolatel brojí proti nesprávnému určení výše nákladů odvolacího řízení.

Žalobci ve vyjádření označili dovolání žalovaného za nedůvodné. Domnívají se, že není možné, aby za nezákonnosti exekutora, kterých se žalovaný při svém postupu dopouští, odpovídal stát. Vyjádřili přesvědčení, že jednotlivé úkony exekutora nelze chápat jako úkony státu, a proto navrhli zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 12. 1. 2009, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).

V daném případě rozhodl Okresní soud v Hodoníně o nároku žalobkyně a) rozsudkem ze dne 16. 12. 2005, č. j. 16 C 1203/2004-63, shodně, jak ve svém předešlém rozsudku v této věci, jenž byl odvolacím soudem zrušen, a proto může být dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovodil-li odvolací soud v napadeném rozsudku, že žalovaný exekutor odpovídá za podmínek § 32 exekučního řádu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem, jde o závěr vycházející z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006, uveřejněného pod číslem 44/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a tedy napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem i s judikaturou dovolacího soudu. Z toho vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), a dovolání proto směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení rovněž není přípustné. Nákladový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje o věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné podle § 237 odst. 1 o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovaným podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření k dovolání) v částce 3.410,- Kč [odměna z částky určené podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, krácená dvakrát o polovinu podle § 18 odst. 1, § 15 a § 14 odst. 1 téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., v částce 300,- Kč, vše zvýšeno o 20% DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem 4.452,- Kč.

Ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným nemá podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť náklady žalobce b) související s jeho vyjádřením k dovolání žalovaného do výroku o náhradě nákladů řízení, které je vždy nepřípustné, nelze považovat za účelně vynaložené.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 26. ledna 2011

JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu