25 Cdo 3055/2010
Datum rozhodnutí: 21.12.2011
Dotčené předpisy: čl. 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., čl. 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.




25 Cdo 3055/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce F. J. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Králem, advokátem se sídlem Klatovy, Domažlická 800/III, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 277/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. července 2009, č.j. 15 Co 164/2009-61, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 511.248,50 Kč s příslušenstvím a 2.000.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí soudního exekutora.

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 17. prosince 2008, č.j. 7 C 277/2007-44, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žádné ze žalobcem označených rozhodnutí nebylo pro svou nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Vzhledem k tomu, že v dané věci nebyl splněn výše uvedený základní předpoklad odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, soud nezkoumal splnění dalších předpokladů odpovědnosti žalované.

K odvolání žalobce Krajský soudu v Plzni rozsudkem ze dne 13. července 2009, č.j. 15 Co 164/2009-61, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a plně se ztotožnil s jeho závěrem o nedůvodnosti uplatněného nároku.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neúplně zjistil skutkový stav, neboť nebyly provedeny navržené důkazy, a řízení bylo postiženo vadou, která má dle jeho přesvědčení po právní stránce zásadní význam. Z obsahu dovolání se dá dovodit, že dovolatel prostřednictvím svých námitek mínil zejména zpochybnit postup soudu v nalézacím řízení, jež předcházelo nařízení exekuce, a v řízení s ním souvisejících. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně.

S přihlédnutím k článku II bodu 12. části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř. ), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b) v daném případě nejde a Nejvyšší soud neshledal ani přípustnost dovolání podle písmene c), které vyžaduje, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na dovoláním nezpochybněném závěru, že žádné z rozhodnutí, jimiž měla být žalobci způsobena škoda, nebylo zrušeno ani změněno. D ovolání není ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení otázky, na níž rozhodnutí spočívá, nebylo dovoláním zpochybněno.

Závěr odvolacího soudu, že nebyl naplněn základní předpoklad odpovědnosti za škodu, neboť podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je zrušení či změna rozhodnutí příslušným orgánem pro nezákonnost, je správný a plně v souladu s dosavadní judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 705/2002, publikované v Souboru rozhodnutí NS, sv. 19, pod C 1353, nebo usnesení téhož soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, publikované v Souboru, sv. 30, pod C 2818, nebo usnesení téhož soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru pod C 4030).

Námitka nesprávného (neúplného) zjištění skutkového stavu věci je v případě dovolání, jehož přípustnost může být založena pouze ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

K námitce, že řízení bylo postiženo vadou, dovolací soud nepřihlížel. Je-li totiž přípustnost dovolání teprve zvažována [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nemůže být námitka vady řízení právně relevantní. Dovolací soud sice k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [stejně jako k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak pouze je-li dovolání již jinak přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), vady samotné přípustnost dovolání nezakládají, neboť při posuzování otázky přípustnosti dovolání se k okolnostem uplatněným prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241b odst. 2 písm. a) o. s. ř. nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Je tedy zřejmé, že z pohledu v dovolání uplatněných dovolacích důvodů nelze napadenému rozhodnutí připisovat zásadní právní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.], a že tedy jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na jejich náhradu právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. prosince 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu