25 Cdo 305/2017
Datum rozhodnutí: 18.05.2017
Dotčené předpisy: § 106 odst. 1 obč. zák., § 760 obč. zák.



25 Cdo 305/2017


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně T. V. , zastoupené JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem Praha 2, Čelakovského sady 433/10, proti žalované Českým drahám, a. s. , se sídlem Praha 1, nábřeží L. Svobody 1222/12, IČO 70994226, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované České pojišťovny a.s., se sídlem Praha 1, Spálená 16, IČO 45272956, o 1.570.800 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 125/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2016, č. j. 22 Co 212/2016-162, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
Žalobkyně uplatnila vůči žalované nárok na náhradu škody na zdraví ve výši 1.570.800 Kč, jíž utrpěla dne 8. 8. 2008 při dopravní nehodě vlaku provozovaného žalovanou, jenž narazil ve stanici Studénka do konstrukce opravovaného silničního mostu, který se zřítil na železniční trať pár vteřin před průjezdem vlaku. Při této nehodě utrpěla žalobkyně poranění krční páteře a psychickou újmu projevující se jako posttraumatická stresová porucha.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. 11. 2015, č. j. 38 C 125/2013-125, žalobu zamítl, žalobkyni uložil povinnost nahradit náklady řízení žalované a ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí nepřiznal právo na náhradu nákladů žádnému účastníku. Mezi stranami nebylo sporné, že k předmětné nehodě došlo a žalobkyně při ní utrpěla škodu na zdraví, avšak žalovaná uplatnila námitku promlčení. Obvodní soud na základě znaleckého posudku dospěl k závěru, že zdravotní stav žalobkyně se ustálil nejpozději v srpnu 2009, nároky žalobkyně tak byly dle § 106 odst. 1 obč. zák. promlčeny nejpozději v srpnu 2012, a uplatnila-li žalobkyně nárok u soudu dne 29. 4. 2013, nelze promlčené právo přiznat.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 7. 2016, č. j. 22 Co 212/2016-162, potvrdil rozsudek obvodního soudu a žalované i vedlejší účastnici přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením námitky promlčení obvodním soudem a upřesnil, že subjektivní promlčecí doba je dle § 106 odst. 1 obč. zák. dvouletá, tedy k promlčení došlo již v srpnu 2011, nikoli v tříleté lhůtě v srpnu 2012, avšak na věcné správnosti rozsudku tato nepřesnost nic nemění. Přisvědčil rovněž závěru, že ke stavění promlčecí doby nedošlo uplatněním nároku v trestním řízení, neboť toto řízení není vedeno proti žalované, nýbrž proti fyzickým osobám odpovědným za opravu mostu. Za lichou označil také námitku, že žalobkyně dosud nevěděla, kdo za škodu odpovídá, neboť svůj nárok uplatňuje z titulu odpovědnosti žalované z provozu dopravního prostředku, a žalobkyně od počátku věděla, že dopravcem je žalovaná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť se domnívá, že rozhodnutí závisí na nesprávném právním posouzení počátku a běhu promlčecí doby. Přípustnost dovolání pak spatřuje v odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce stanovení okamžiku, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Dovolatelka cituje řadu rozhodnutí dovolacího i Ústavního soudu ohledně otázky promlčení a stanovení počátku běhu promlčecí doby, na jejichž základě zpochybila závěr, že svůj nárok neuplatnila včas. Závěrem dovolatelka uvedla, že uplatnění námitky promlčení je ze strany žalované v rozporu s dobrými mravy. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle § 237 o. s. ř.
Vzhledem k ustanovení § 3036 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen obč. zák. ), neboť k porušení právní povinnosti stanovené právními předpisy došlo (mělo dojít) před 1. 1. 2014 a jde o posouzení lhůt a dob, které začaly běžet před 1. 1. 2014.
Dle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Podle ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 21 Cdo 149/1999, rozsudek ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 752/2010, uveřejněný pod číslem R 153/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1439/2006) ztížení společenského uplatnění vzniká v době, v níž je možné zdravotní stav poškozeného po úrazu, popřípadě po jeho zhoršení, považovat za ustálený a v níž je tedy možné posoudit, jaký má změněný (zhoršený) zdravotní stav poškozeného prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů, a přistoupit k jeho bodovému ohodnocení. Uvedla-li dovolatelka řadu rozhodnutí dovolacího soudu ohledně stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby, lze na ně pouze odkázat. Dle závěrů obvodního soudu byla dovolatelka v péči psychologa, který dne 2. 4. 2009 kvalifikoval její zdravotní stav jako posttraumatickou stresovou poruchu. Dovolatelka měla tedy již tehdy nejen informaci o tom, že její zdravotní stav je ustálen, nýbrž znala i skutečnosti, z nichž lze dovodit rozsah škody na zdraví. Tedy ty skutkové okolnosti, jejichž znalost předpokládají např. usnesení ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3804/2014, či rozsudek ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3492/2012, jenž výslovně uvádí, že názor žalobkyně, že subjektivní vědomost poškozeného vyjádřenou slovním spojením dozví o škodě je třeba v daném případě vykládat tak, že je to požadavek, aby poškozený věděl o škodě a o jejím rozsahu, tedy i o její výši, a to tak určitě, aby mohl svoje právo uplatnit u soudu , nelze sdílet. O škodě spočívající ve ztížení společenského uplatnění se poškozený zpravidla dozví v době, kdy se po léčení jeho zdravotní stav natolik ustálil, že bylo patrné, zda a v jakém rozsahu ke ztížení jeho uplatnění v životě a ve společnosti došlo, a kdy lze tedy na základě skutkových okolností, které má poškozený k dispozici, objektivně provést jeho ohodnocení. Tento okamžik zpravidla nemusí být totožný s dobou (datem) vyhotovení lékařského posudku, ve kterém bylo ztížení společenského uplatnění poškozeného bodově ohodnoceno, jestliže již dříve bylo možno zdravotní stav poškozeného považovat za ustálený do té míry, že bylo zřejmé, zda a v jakém rozsahu ke ztížení společenského uplatnění došlo (srov. kupř. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2877/2004).
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru o promlčení uplatněného nároku na náhradu škody vůči žalované ve dvouleté subjektivní promlčecí době podle § 106 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud zdůraznil, že dovolatelka uplatnila svůj nárok z titulu odpovědnosti dopravce za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku. Nemůže tedy obstát námitka dovolatelky, že nevěděla, kdo za škodu odpovídá, neboť vědomost o tom, kdo je dopravcem, měla již v okamžiku zakoupení jízdenky. Zde dovolací soud doplňuje, že žalobkyně svůj nárok neformulovala jako nárok vůči osobě odpovědné za pád mostu do kolejiště, to netvrdila a nebylo k tomu prováděno dokazování. Uplatnila-li dovolatelka též nárok na náhradu škody na zdraví u obchodních společností, jež připadají v úvahu jako odpovědné za pád mostní konstrukce na železniční trať, jedná se o nárok zcela jiné povahy a jiné jsou i okolnosti významné pro posouzení běhu promlčecí doby. Posuzovanou věc tedy nelze srovnat s řízením vedeným dovolatelkou u Okresního soudu v Ostravě a nelze jej ani označit za nekonzistentní. K tomu lze dodat, že dle ustálené judikatury uplatněním práva u soudu se staví běh promlčecí doby pouze ve vztahu k osobě, vůči níž se toto řízení vede (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 110/1999).
Ve vztahu k rozporu námitky promlčení s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdyby bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, publikovaný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, Soubor C 2955, či rozsudek téhož soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4221/2009, Soubor C 10750). Dovolatelka sama uvedla, že uplatnila poprvé nárok na náhradu škody u žalované ihned po železniční nehodě, avšak doklady k výši odškodnění dodala až v roce 2013. Neuvedla však žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že žalovaná zneužila svého práva na její úkor či že zavinila marné uplynutí promlčecí doby.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Předpoklady přípustnosti dovolání tudíž nejsou naplněny. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované ani vedlejší účastnici v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu