25 Cdo 3049/2012
Datum rozhodnutí: 23.05.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 151 o. s. ř.




25 Cdo 3049/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce P. J. , zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti žalovaným 1) RELEAS, a.s. , IČO 49241061, se sídlem Praha 8, Pod Hájkem 2204, zastoupeného JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 23, a 2) JUDr. Ivanu Erbenovi , soudnímu exekutorovi, se sídlem Praha 5, U Okrouhlíku 3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 431/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2011, č.j. 51 Co 85/2011-201, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.926,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslava Zámišky, advokáta se sídlem Praha 1, Na Příkopě 23.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal na žalovaných náhrady škody, jež mu měla být způsobena tím, že žalovaný 1) podal na žalobce návrh na exekuci na podkladě padělaného exekutorského zápisu a žalovaný 2) tuto exekuci prováděl a neodblokoval žalobcovy bankovní účty ihned poté, co byl odvolacím soudem návrh na exekuci zamítnut. Škoda měla spočívat v nákladech, jež žalobci vznikly v souvislosti s vymáháním dluhů jeho věřitelem, které nemohl v důsledku obstavení majetku včas uspokojit, dále škoda vznikla tím, že žalobce nemohl užívat vypůjčený automobil, ztrátou věcí z tohoto automobilu a exekučním vydražením automobilu, jehož vlastník svou pohledávku na náhradu škody postoupil žalobci.

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 9. 9. 2010, č. j. 12 C 431/2008-161, zamítl žalobu na zaplacení 933.115,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že žalovaný 2) sepsal dne 26. 10. 2001 exekutorský zápis, na jehož základě byla k návrhu žalovaného 1) usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 1. 2002, č. j. 5 Nc 26/2002-9a, nařízena exekuce ve věci žalovaného 1) jako oprávněného a žalobce jako povinného, k uspokojení pohledávky žalovaného 1) v částce 2.914.952,- Kč a nákladů této exekuce, a žalovaný 2) byl pověřen provedením takto nařízené exekuce. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 6. 2002, č.j. 22 Co 277/2002-17, jež nabylo právní moci dne 5. 8. 2002, změnil usnesení soudu I. stupně tak, že se návrh na nařízení exekuce zamítá, když dospěl k závěru, že uvedený exekutorský zápis nemá zákonné náležitosti exekučního titulu. Soud zjistil, že žalovanému 2) nebylo soudem uloženo, aby uvedené usnesení odvolacího soudu doručil katastrálnímu úřadu či peněžnímu ústavu, který vedl účet žalobce; žalobci bylo toto usnesení doručeno dne 3. 10. 2002. Soud dovodil, že předložení exekutorského zápisu, byť třeba i padělaného, jako exekučního titulu ve smyslu § 40 odst. 1 písm. d) exekučního řádu soudu za účelem nařízení exekuce je výrazem práva žalovaného 1) iniciovat vydání soudního rozhodnutí ve smyslu § 44 odst. 1 exekučního řádu. Uzavřel, že žalovaný 1) návrhem na nařízení exekuce realizoval své právo, aniž by bylo možno dovodit, že je jeho povinností takový návrh učinit jen v případě, kdy je exekuční titul titulem právně bezvadným, což může autoritativně posoudit jen soud, jak také posléze učinil. Realizoval-li žalovaný 1) své právo, nemůže být jeho jednání považováno za protiprávní, a chybí tak základní podmínka odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. Protiprávní opomenutí neshledal soud ani na straně žalovaného 2), jelikož exekutor není povinen doručit usnesení o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce katastru nemovitostí či bance, neboť tato povinnost nebyla exekutorovi nikdy soudem uložena a z ustanovení § 44 a § 56 exekučního řádu ani z jiných ustanovení exekučního řádu nevyplývá. Dodal, že vzniku tvrzené škody mohl žalobce zabránit sám předložením pravomocného usnesení katastrálnímu úřadu s cílem provedení výmazu záznamu o nařízené exekuci na majetek žalobce a obdobně mohl žalobce postupovat i ve vztahu ke svému peněžnímu ústavu.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 5. 2011, č. j. 51 Co 85/2011-201, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, jímž byla zamítnuta žaloba z důvodu absence jednoho z předpokladů odpovědnosti podle § 420 obč. zák., a to porušení právní povinnosti ze strany žalovaných. Dodal, že za situace, kdy žalobce tvrdí, že z důvodu neoprávněné exekuce iniciované žalovaným 1) nebyl schopen splnit závazek vůči třetí osobě splatný 3. 12. 2003, což vedlo k následné exekuci a vzniku škody na jeho straně, přičemž současně tvrdil, že žalovaní zapříčinili zablokování jeho majetku v období od 28. 2. 2002 do 16. 6. 2003, není dána ani příčinná souvislost ve vztahu mezi tvrzenou újmou a tvrzeným jednáním žalovaných, když v době splatnosti tvrzeného závazku vůči třetí osobě žalobce již mohl se svým majetkem disponovat bez omezení souvisejícího s exekucí iniciovanou žalovaným 1) a prováděnou žalovaným 2).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož důvodnost opírá o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení protiprávnosti jednání žalovaných jako podmínky vzniku odpovědnosti za škodu. Soud se podle dovolatele vůbec nezabýval konkrétními okolnostmi, za nichž byl návrh na výkon rozhodnutí podán, jaké měl exekutorský zápis jako exekuční titul závady, pro které byl neplatný či neúčinný, co vedlo účastníky tohoto zápisu k jeho sepisu a proč byl tento návrh na exekuci ze strany žalovaného 1) podán. Protiprávní jednání žalovaného 2) dovolatel spatřuje v tom, že exekutor, ačkoli věděl o nedostatcích exekučního zápisu (jako exekučního titulu), zablokoval veškerý majetek žalobce. Pokud odvolací soud vedle důvodů, na nichž založil své rozhodnutí soud prvního stupně, dodal, že vzhledem k tvrzením žalobce není dána ani příčinná souvislost mezi tvrzenou újmou a tvrzeným jednáním žalovaného, namítá dovolatel, že důkazní řízení před soudem prvního stupně se otázky příčinné souvislosti vůbec netýkalo. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání označuje dovolání žalobce za nepřípustné, jelikož nepředkládá otázku, jež by napadené rozhodnutí činila po právní stránce zásadně významným. Dovolání není nijak zdůvodněno, pouze opakuje již dříve uváděná tvrzení vztahující se ke skutkovému stavu věci. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.

Žalovaný 2) ve svém vyjádření uvádí, že svým postupem při provádění exekuce na základě pověření usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 neporušil zákon. Zpochybňuje tvrzení dovolatele, že jeho postupem spočívajícím v blokaci nemovitostí a účtů došlo ke vzniku škody na straně žalobce. Navrhuje, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání v souladu s čl. II bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen o. s. ř. ) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť se jednalo o první rozhodnutí v dané věci. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji podmiňuje zásadním právním významem rozhodnutí ve věci samé. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno, uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá jednak na závěru, že se žalovaní nedopustili protiprávního jednání (v čemž se odvolací soud ztotožnil s posouzením věci soudem prvního stupně), jakož i na závěru, že mezi tvrzeným jednáním žalovaných a tvrzenou újmou není dána příčinná souvislost. Oba tyto závěry obstojí samostatně a každý z nich je postačující pro zamítnutí žaloby.

Otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím žalovaného a vznikem škody je otázkou skutkovou nikoli právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 14, pod C 1025, nebo rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006 - Soubor C 5514). Namítá-li dovolatel, že důkazní řízení se otázky příčinné souvislosti vůbec netýkalo , zpochybňuje tím z hlediska právního posouzení pouze řešení otázky, zda soud v řízení, v němž by i v případě prokázání žalobních tvrzení nebylo možno vyhovět uplatněnému žalobnímu návrhu, je třeba provádět dokazování. Na tuto otázku však ustálená soudní praxe odpovídá negativně (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 62/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a rozhodl-li odvolací soud v souladu s tímto právním názorem, nemá jeho rozhodnutí zásadní právní význam. Sama otázka existence příčinné souvislosti zásadní právní význam nemá proto, že jak již bylo řečeno, jde o otázku skutkovou.

Nelze-li přípustnost dovolání založit prostřednictvím otázky příčinné souvislosti, je nadbytečné zabývat se ostatními dovolacími námitkami, neboť by to na výsledek řízení nemohlo mít žádný vliv.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobci vznikla povinnost hradit žalovanému 1) jeho náklady řízení. Náhrada nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému 1) sestává z odměny zástupce (advokáta) za jeden úkon (vyjádření k dovolání) podle § 1 odst. 2, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů v částce 12.036,- Kč, paušální náhrady výdajů podle § 13 odst. 3 téhož předpisu v částce 300,- Kč a s připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % celkem činí 14.926,- Kč. Odměna advokáta byla určena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů vzhledem k tomu, že vyhláška č. 484/2000 Sb., podle níž se dosud odměna za zastupování v soudním řízení zásadně určovala, byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, zrušena dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (7. 5. 2013). Žalovanému 2) žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 23. května 2013

JUDr. Robert Waltr
předseda senátu