25 Cdo 3047/2008
Datum rozhodnutí: 25.05.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., čl. 26 předpisu č. 2/1993Sb., § 17 odst. 6 předpisu č. 48/1997Sb.




25 Cdo 3047/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně MUDr. E. U. , zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, advokátem se sídlem Brno, Bašty 8, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČO 41197518, se sídlem Praha 3, Orlická 4, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem se sídlem Praha 2, Na Kozačce 1289/7, o 122.643,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 146/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2008, č.j. 15 Co 525/2007-106, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se po žalované zdravotní pojišťovně domáhala zaplacení částky 122.643,33 Kč s příslušenstvím z důvodů neoprávněně provedených zápočtů na provedenou a vykázanou péči žalobkyně za období 10/2004-1/2005 oproti pohledávce žalobkyně z vyúčtování za 1. čtvrtletí 2004.

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 18. 7. 2007, č.j. 17 C 146/2005-79, zamítl žalobu na zaplacení částky 122.643,33 Kč s příslušenstvím, rozhodl o vrácení soudního poplatku a o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že žalovaná byla oprávněna provést omezení úhrady na maximální částku v celkové výši 184.389 Kč a toto její oprávnění vyplývá z § 17 odst. 6 zák. č. 48/1997 Sb., z dohodovacího řízení pro 2. pololetí 2001, jehož výsledky byly vyhlášeny ve věstníku Ministerstva zdravotnictví, a z dodatku č. 1 uzavřeného 31. 5. 2002 s žalobkyní. Omezení úhrady neshledal v rozporu s čl. 26 Listiny základních práv a svobod ani s nálezem Ústavního soudu č. 167/2000 Sb. Uzavřel, že úhrada zdravotnické péče z prostředků veřejného zdravotního pojištění musí být regulována, když její výše je limitována objemem prostředků v tomto pojištění, a že provedené zápočty byly provedeny v souladu s § 580 obč. zák.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 2008, č.j. 15 Co 525/2007-106, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v němž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyjadřuje přesvědčení, že je opakovaně nucena k akceptaci cen, které nepokrývají ani náklady na služby jí poskytované, a neumožňují jí tudíž ani dosažení přiměřeného zisku, čímž je porušeno její právo svobodně podnikat ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak bylo interpretováno v nálezu Ústavního soudu uveřejněném pod č. 167/2000 Sb. Dovolatelka se domáhá posouzení toho, do jaké míry měla skutečně smluvní volnost při uzavírání smlouvy s žalovanou a zda se jedná o smluvní ujednání nebo o diktát ze strany žalované. Zásadní právní význam přisuzuje otázce, zda nutnost respektovat ve smlouvě mezi zdravotní pojišťovnou a poskytovatelem zdravotní péče výsledek dohodovacího řízení není v rozporu se zásadou smluvní volnosti, která je jednou ze základních zásad v soukromoprávních vztazích. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání v souladu s čl. II. bodem 12 zák. č. 7/2009 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen o. s. ř. ) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že řešení těchto otázek má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (tzv. judikatorní přesah).

Smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče je speciální smlouvou mezi pojišťovnou a zdravotnickým zařízením, upravující soukromoprávní vztah, v jehož rámci dochází k omezení smluvní volnosti obou stran na základě přesně vymezené míry dané zákonem č. 48/1997 Sb. Jedná se tedy o zvláštní smluvní typ s prvky veřejnoprávního charakteru (týká se zabezpečování zdravotní péče, tedy veřejných potřeb) odlišný od typů smluv upravených občanským či obchodním zákoníkem. Smluvní strany tohoto vztahu musí respektovat právní úpravu obsaženou v právních předpisech upravujících všeobecné zdravotní pojištění, tudíž nemůže dojít k uzavření inominátní smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče v rozporu se zvláštní právní úpravou (srov. byť ve vztahu k předchozí právní úpravě v zákoně č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 25 Cdo 476/98, a ze dne 22. 11. 2001 sp. zn. 33 Odo 470/2001). Smlouvou o poskytování a úhradě zdravotní péče uzavřenou mezi účastníky podle zákona č. 48/1997 Sb. byl založen občanskoprávní vztah, pro nějž sice platí princip smluvní autonomie při sjednávání obsahu smlouvy, resp. stanovení práv a povinností jednotlivých smluvních stran; na druhou stranu je tato soukromoprávní regulace modifikována tím, že na uvedený regulovaný typ vztahu stát vykonává svůj vliv tím, že stanoví obecné podmínky, za nichž mohou autonomní osoby vstupovat do vzájemných vztahů, a na jejichž základě mohou tyto vzájemné vztahy realizovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3507/2008). Smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče uzavřená mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením podle § 17 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. se řídí rámcovou smlouvou, která je výsledkem dohodovacího řízení mezi zástupci svazů zdravotních pojišťoven a zástupci příslušných skupinových smluvních zdravotnických zařízení zastupovaných svými zájmovými sdruženími. Pokud mezi účastníky dohodovacího řízení nedojde k dohodě o obsahu rámcové smlouvy do šesti měsíců nebo pokud předložená rámcová smlouva odporuje právním předpisům nebo veřejnému zájmu, je oprávněno učinit rozhodnutí Ministerstvo zdravotnictví (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 31 Cdo 3142/2006). I v dovolatelkou citovaném nálezu č. 167/2000 Sb. v partii označené výslovně jako obiter dictum Ústavní soud konstatuje, že základního práva obsaženého v čl. 26 odst. 1 Listiny se lze ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích prováděcího zákona, připouští nutnost státní (veřejné) regulace zdravotního pojištění a dodává, že pro zákonodárce, resp. pro normotvůrce, platí i pro tento případ hranice stanovená čl. 4 odst. 4 Listiny, dle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Částečné omezení smluvní volnosti (spočívající v nutnosti respektovat ve smlouvě mezi zdravotní pojišťovnou a poskytovatelem zdravotní péče výsledek dohodovacího řízení), nelze tudíž považovat za porušení zásady smluvní volnosti, nýbrž za regulaci tohoto zvláštního vztahu ze strany státu, podstatnou pro fungování systému veřejného zdravotního pojištění.

Dovolatelkou uplatněná právní otázka, zda nutnost respektovat ve smlouvě mezi zdravotní pojišťovnou a poskytovatelem zdravotní péče výsledek dohodovacího řízení není v rozporu se zásadou smluvní volnosti, tedy nemá pro rozhodnutí ve věci určující význam, a nelze ji proto považovat za zásadně právně významnou. Otázka, zda ceny sjednané mezi účastníky pokrývají náklady na služby poskytované žalobkyní a umožňují jí dosažení přiměřeného zisku, je vázána na konkrétní skutková zjištění a posouzení jedinečných okolností daného případu, postrádá tedy potřebný judikatorní přesah, a proto ji rovněž nelze považovat za zásadně právně významnou.

Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 218 písm. c) ve spojení s § 243b odst. 5 větou první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek řízení nemají na jejich náhradu právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. května 2011

JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu