25 Cdo 3040/2011
Datum rozhodnutí: 27.03.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř., § 444 odst. 3 obč. zák.




25 Cdo 3040/2011

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce P. V. , zastoupeného JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, proti žalované Krajské nemocnici T. Bati, a.s. , se sídlem ve Zlíně, Havlíčkovo nábřeží 600, IČO 27661989, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova 522, za účasti České pojišťovny a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 36 C 63/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 23. března 2011, č. j. 59 Co 485/2010-195, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.463,- Kč k rukám JUDr. Zdeňky Pechancové, advokátky se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 3. listopadu 2010, č. j. 36 C 63/2010-135, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 251.070,- Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu ohledně příslušenství z částky 11.070,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při rozhodnutí o nároku žalobce na zaplacení jednorázového odškodnění ve výši 240.000,- Kč a nákladů pohřbu ve výši 11.070,- Kč, které v souvislosti s úmrtím své manželky vynaložil, soud vyšel ze zjištění, že manželka žalobce B. V. zemřela dne 12. 5. 2009 z důvodu selhání periferního oběhového systému při neohraničeném zánětu pobřišnice, který se rozvinul na podkladě proniknutí žaludečního obsahu do dutiny břišní defektem žaludeční stěny v místě chronického vředu poté, kdy lékaři žalované za příčinu jejích bolestí označili blokádu žeber a léčili ji léky proti bolesti a zánětu. Pacientka byla ve dnech 9. a 10. 5. 2009 přivezena záchrannou službou do zdravotnického zařízení žalované, byla vyšetřena lékaři, kteří však ani při opakovaných vyšetřeních dne 9. 5. 2009 na neurologickém a interním oddělení a dne 10. 5. 2009 na chirurgickém, interním a neurologickém oddělení nerozpoznali vředové onemocnění a přes velké bolesti břicha pacientku nehospitalizovali a propustili ji do domácího léčení. Na základě dokazování, zejména znaleckého, soud vzal za prokázáno, že lékaři žalované, kteří dne 10. 5. 2009 B. V. vyšetřovali, postupovali v rozporu s dostupnými poznatky lékařské vědy, tedy non lege artis, když u pacientky v závažném stavu předčasně ukončili vyšetřování, aniž by její stav vzájemně konzultovali a provedli diferenciální diagnostickou rozvahu. Naopak se schematicky přiklonili k diagnóze blokády distálních žeber a propustili ji do domácího léčení s tím, že její potíže s páteří nevyžadují akutní hospitalizaci. Bez ohledu na okamžik perforace vředu by hospitalizace od 10. 5. 2009 dávala pacientce šanci na úplné uzdravení a ještě minimálně 11. 5. 2009 dopoledne mohla být odpovídající léčba nasazena. Na závažný stav pacientky měli lékaři reagovat hospitalizací, během níž měla být diagnostikována příčina potíží a zvolena odpovídající léčba, která dávala 95% pravděpodobnost přežití. Tento postup byl chybným diagnostickým úsudkem lékařů znemožněn. Soud věc posoudil podle § 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, a § 420 obč. zák. a dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá za škodu, kterou způsobila porušením právní povinnosti, když nepostupovala lege artis, tedy v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, přičemž neprokázala, že by vznik škody nezavinila.

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 23. března 2011, č. j. 59 Co 485/2010-195, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že závěr soudu prvního stupně o odpovědnosti žalované nevychází z toho, že byla nesprávně určena diagnóza, ale že byly závažně porušeny postupy pro její určování, když u pacientky v závažném stavu bylo předčasně ukončeno vyšetřování, aniž by lékaři její stav vzájemně konzultovali a provedli diferenciální diagnostickou rozvahu, tzn. aniž by odpovědně, na základě zjištěného nálezu, stanovili možné příčiny obtíží pacientky a jednu po druhé prováděnými vyšetřeními potvrzovali či vylučovali. Stav pacientky vyžadoval hospitalizaci, sledování jejího stavu a pokračování ve vyšetřování příčin potíží a je rozhodné, že pro určení diagnózy jako předpokladu správné léčby, nebylo ze strany lékařů žalované postupováno lege artis. K námitce žalované o spoluzavinění ze strany pacientky, která po propuštění z nemocnice nenavštívila praktického lékaře (jak jí bylo doporučeno), soud uvedl, že její závažný zdravotní stav dne 10. 5. 2009 již nebyl řešitelný praktickým lékařem.

Tento rozsudek napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vedle otázky, zda v posuzovaném případě došlo k porušení právní povinnosti ze strany žalovaného, za zásadně právně významnou považuje zejména otázku, zda v případě nároku na náhradu škody podle § 420 obč. zák. lze shledat příčinnou souvislost mezi pouhou nehospitalizací pacientky jako tvrzeným údajným porušením právní povinnosti a jejím úmrtím. Namítá nesprávné právní posouzení příčinné souvislosti, kterou soud posuzoval mezi neprovedením diagnostické rozvahy a nehospitalizací pacientky. Ačkoliv příčinná souvislost musí být bezpečně prokázána, je závěr v dané věci pouze spekulativní, samotná hospitalizace by pacientku zachránit nemohla, rovněž závěr, že by pacientka v případě hospitalizace nezemřela, je hypotetický, a soudy náležitě nehodnotily skutečnost, že pacientka nerespektovala pokyn k následné návštěvě praktického lékaře, který i ve svých podmínkách mohl rozpoznat náhlou příhodu břišní. Nesouhlasí se závěrem, že vyšetřování pacientky bylo předčasně ukončeno; pacientka byla postupně vyšetřena na všech v úvahu přicházejících pracovištích a žádné zjištěné skutečnosti neindikovaly nutnost ve vyšetřování pokračovat, navíc ve své anamnéze měla vertebrogenní potíže, zatímco možnost vředové choroby z ní a ani z jiných objektivních okolností nevyplývala. Jednalo se o netypický případ, kdy byl vřed zjištěn na zadní straně žaludku a pacientka byla z tohoto i z jiných důvodů (doba krátce po porodu, obezita) diagnosticky náročná. Hlavní příčinou úmrtí pacientky byla náhlá příhoda břišní, porušení právní povinnosti žalovanou by mohlo být nanejvýš jednou z příčin úmrtí pacientky. Vady řízení spatřuje v posouzení znaleckých posudků, při jejichž vyhotovení znalci nevyšli z objektivních podkladů, které byly k dispozici dne 10. 5. 2009, ale z podkladů vzniklých následně (např. pitevní zprávy), případně místo objektivních podkladů vycházeli např. ze subjektivní a citově zabarvené výpovědi matky pacientky. Je přesvědčena, že z obsahu znaleckých posudků vyplývá, že nebylo přihlédnuto ke všem skutečnostem ve zdravotnické dokumentaci, s nimiž se znalci měli vypořádat, a za další procesní vadu označila nevypořádání se s rozporem mezi znaleckými posudky a údaji svědků ve vztahu k určení doby perforace vředu, a k tomu mohl sloužit revizní znalecký posudek, který však nebyl proveden. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání nepovažuje za důvodné. Bylo prokázáno, že lékaři žalované nepostupovali lege artis, když u pacientky předčasně ukončili vyšetřování, aniž by její stav vzájemně konzultovali, neprovedli diferenciální diagnostickou rozvahu, nebyly stanoveny příčiny jejích potíží a byla propuštěna do domácího léčení, ačkoliv bylo zřejmé, že nemůže jít o bolesti zad, neboť nebyla vysvětlena příčina zánětu v těle. Příčinná souvislost byla zjištěna tak, že v případě hospitalizace pacientky, stanovení správné diagnózy a provedení operace dne 10. 5. 2009, byly by její šance na přežití minimálně 80%. Oba soudní znalci se shodli na datu 10. 5. 2009, kdy došlo k perforaci vředu, a podle jeho názoru žalovaná v dovolání pouze vytrhuje určité věty z kontextu a přiřazuje je k judikátům, které na projednávanou věc nedopadají. Žalobce navrhl odmítnutí dovolání.

Vedlejší účastník se ztotožnil s názorem dovolatelky s tím, že mu nejsou známa rozhodnutí dovolacího soudu, která by za zjištěných skutkových skutečností, tj. nehospitalizace pacientky a její následné úmrtí, a priori dovozovala odpovědnost zdravotnického zařízení podle § 420 obč. zák. Dle jeho názoru nebyl postup non lege artis v řízení prokázán, a připojil se k návrhu dovolatelky na zrušení rozhodnutí odvolacího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 23. března 2011, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Přípustnost dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Nesprávné právní posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Především námitka, že řízení je postiženo vadou (dovolací důvod podle § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.), není způsobilým dovolacím důvodem, a jak je uvedeno přímo v § 237 odst. 3 o. s. ř., v dovolacím řízení se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží. Namítané vady řízení, které měly spočívat v nesprávném či nedostatečném hodnocení provedených důkazů a neprovedení dalšího znaleckého důkazu, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., stejně jako závady při zjišťování skutkového stavu. Proto pokud dovolatelka zpochybňuje skutkové závěry soudů obou stupňů a též podklady, z nichž vycházeli znalci při vypracování znaleckého posudku, nejde o okolnosti podléhající dovolacímu přezkumu v dané věci.

Obě otázky předložené dovolacímu soudu v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nejsou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Otázka, zda došlo k porušení právní povinnosti žalované, je otázkou zjištěného skutkového stavu věci. Dle skutkového závěru, který na základě provedeného dokazování učinily soudy a jenž není předmětem dovolacího přezkumu, při vyšetření pacientky ve zdravotnickém zařízení byly závažně porušeny postupy pro určení diagnózy a tím bylo způsobeno, že vůbec nebylo přistoupeno k léčbě odpovídající jejím zdravotním potížím, což bylo hodnoceno jako postup non lege artis. Protiargumenty v dovolání jsou zčásti založeny na odlišném hodnocení skutkových okolností a nevycházejí ze skutkových zjištění, jež na základě dokazování, včetně znaleckého, soudy učinily. Skutková zjištění, z nichž vycházel odvolací soud (a ostatně i soud prvního stupně) při svém rozhodnutí ohledně průběhu poskytnuté péče a příčinné souvislosti s úmrtím pacientky nejsou u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. předmětem dovolacího přezkumu.

Nesouhlas dovolatelky se závěry znaleckých posudků, s tím, jak soudy na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav věci, a námitky, že v řízení nebyl skutkový stav zjištěn správně, nejsou otázkou aplikace práva, nýbrž směřují v podstatě proti správnosti skutkových zjištění, což přípustnost dovolání nezakládá. Rovněž v otázkách příčinné souvislosti výhrady dovolatelky směřují do skutkových a nikoliv právních závěrů soudů obou stupňů. Dovolatelka zásadní právní význam spatřuje v otázce příčinné souvislosti, která neměla být zjišťována mezi nehospitalizací pacientky a jejím úmrtím, neboť samotná hospitalizace by pacientku zachránit nemohla. Existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. V daném případě tedy šlo o otázku příčinné souvislosti mezi úmrtím pacientky coby škodlivým následkem a konkrétním postupem zdravotnického zařízení žalované při poskytnutí zdravotní péče jakožto příčinou, popř. jednou z příčin. V tomto směru při právním vymezení okolností významných pro založení příčinného vztahu odvolací soud nepochybil a přezkum skutkových zjištění učiněných v řízení, z nichž odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, je v dovolacím řízení vyloučen (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Jelikož není důvod pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam a dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody, je zřejmé, že dovolání v rozsahu, v němž byla přípustnost dovolání posuzována podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Vzhledem k tomu, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241 odst. 4 o. s. ř.), dovolací soud nepřihlížel k doplnění dovolání, jež žalovaná podala po uplynutí zákonné lhůty k dovolání s poukazem na nově nastalé skutečnosti, jež zakládají zcela novou důkazní situaci , a v němž uvedla, že její argumenty byly úspěšné v trestním řízení vedeném proti jejím zaměstnancům (lékařům) s tím, že připojený trestní rozsudek a další znalecký posudek Lékařské fakulty UK v Hradci Králové má vliv na tuto civilní věc. Poukázala zejména na to, že podle znaleckého posudku byl postup lékařů správný a tudíž lege artis, a s ohledem na zjištění, která se výrazně odlišují od zjištění předchozích znalců, měl být v řízení vyžádán revizní znalecký posudek.

Proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé a přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, i vedlejšímu účastníku na straně žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Výše odměny byla podle § 3 odst. 1 bod 8 a § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (251.070,- Kč), a podle § 14 odst. 1 a § 15 citované vyhlášky byla sazba snížena na horní limit 20.000,- Kč (dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50 % podle § 18 odst. 1 věty první vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon vyjádření k dovolání) na výsledných 10.000,- Kč; žalobci kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; to vše zvýšeno o částku 2.163,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 21 %, na celkových 12.463,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2013

JUDr. Marta Škárová, v. r. předsedkyně senátu