25 Cdo 3029/2009
Datum rozhodnutí: 28.04.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 13 předpisu č. 82/1998Sb.



25 Cdo 3029/2009


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyň a) P. M. a b) nezletilé K. M. , obou zastoupených Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, proti žalovanému Mgr. Otakaru Kořínkovi , soudnímu exekutorovi se sídlem v Praze 8 Karlín, Pobřežní 34, IČO 70931623, zastoupenému JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 117/2005, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2009, č.j. 17 Co 373/2007-156, takto:

Dovolání se zamítá . O d ů v o d n ě n í : Podanou žalobou ve znění jejích v průběhu řízení připuštěných změn se žalobkyně domáhaly uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni a) částku 52.005,- Kč s příslušenstvím a částku 19.365,- Kč s příslušenstvím a žalobkyni b) částku 1.430,- Kč s příslušenstvím a částku 1.690,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené žalovaným jako soudním exekutorem jeho nesprávným postupem při provádění exekuce.

Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 6. 6. 2007, č.j. 6 C 117/2005-135, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) částku 52.005,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% z této částky od 11. 5. 2005 do zaplacení a částku 19.365,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% z této částky od 11. 5. 2005 do zaplacení, a dále žalobkyni b) k rukám žalobkyně a) jako její zákonné zástupkyně částku 1.430,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% z této částky od 11. 5. 2005 do zaplacení a částku 1.690,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% z této částky od 11. 5. 2005 do zaplacení, soud rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně požadovaly náhradu škody po žalovaném, který byl jako soudní exekutor pověřen provedením exekuce proti povinnému P. M. k uspokojení pohledávky oprávněného Ing. O. F. ve výši 545.855,- Kč s příslušenstvím. Žalovaný provedl exekuci prostřednictvím svých zaměstnanců v bytě žalobkyně a) soupisem movitých věcí, které následně odvezl. V době provádění exekuce, tj. dne 26. 3. 2003, byla žalobkyně s povinným z exekuce již pravomocně rozvedena a vzájemné majetkové vztahy byly mezi nimi pro dobu po rozvodu vypořádány. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný exekutor je ve sporu o náhradu škody pasivně věcně legitimován (§ 32 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění účinném ke dni 26. 3. 2003 dále jen exekuční řád ). Dále uvedl, že odpovědnost exekutora je koncipována v ustanovení § 32 odst. 1, 2 exekučního řádu jako odpovědnost objektivní, tedy bez ohledu na zavinění. Soud prvního stupně shledal žalovaného odpovědným za škodu vzniklou provedením exekuce žalobkyním, neboť žalovaný nerespektoval skutečnost, že na adrese žalobkyně se s maximální pravděpodobností nenacházejí žádné věci, které by byly ve vlastnictví povinného, a které by tak mohly být postiženy v rámci exekuce. Naopak pojal do soupisu věci ve vlastnictví žalobkyně a), resp. leasingové společnosti (automobil Renault). Věci ve vlastnictví žalobkyně a) následně zpeněžil za částky zcela neodpovídající jejich faktickým hodnotám. Žalovaný v průběhu řízení netvrdil žádnou skutečnost odůvodňující aplikaci ustanovení § 32 odst. 2 exekučního řádu, tj. že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na exekutorovi požadovat.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 1. 2009, č.j. 17 Co 373/2007-156, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobkyni a) tak, že zamítl žalobu na zaplacení 28.415,- Kč s příslušenstvím a na zaplacení 2% úroku z prodlení z částky 19.365,- Kč od 11. 5. 2005 do 31. 5. 2007, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) částku 19.365,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 6. 2007 do zaplacení a ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni a) částku 23.590,- Kč s 2% úrokem z prodlení z této částky od 11. 5. 2005 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Ve vztahu k žalobkyni b) odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni b) k rukám žalobkyně a) jako její zákonné zástupkyně 1.690,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 6. 2007 do zaplacení, zamítl žalobu na zaplacení 2% úroku z prodlení z částky 1.690,- Kč od 11. 5. 2005 do 31. 5. 2007 a ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni b) částku 1.430,- Kč s 2% úrokem z prodlení z této částky od 11. 5. 2005 do zaplacení a v závislých nákladových výrocích rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalovaný soudní exekutor je ve sporu pasivně věcně legitimován a nárok na zaplacení částek 19.365,- Kč a 1.690,- Kč je po právu, jelikož se jednalo o částky získané v rámci dražby při prodeji movitých věcí, které byly vyloučeny z výkonu rozhodnutí a vlastnicky patřily žalobkyním. Co se týče nároku na zaplacení částky 28.415,- Kč (představující náklady vynaložené za nájem náhradního automobilu 23.535,- Kč a náklady na odtah automobilu sepsaného žalovaným v rámci exekuce 4.880,- Kč, jež byla žalobkyně nucena uhradit leasingové společnosti), shledal odvolací soud tyto dílčí nároky nedůvodné pro liberační důvody, které spočívaly především v tom, že povinný měl po celou dobu výkonu exekuce adresu trvalého pobytu v místě bydliště žalobkyň a exekutor mohl důvodně očekávat, že se v tomto místě nacházejí i jeho věci. Navíc se povinný při provádění soupisu věcí dne 26. 3. 2006 v místě, kde byl soupis prováděn, nacházel. Přestože při sepisu osobního automobilu Renault Clio Thalia 1,4 byla žalobkyně a) přítomna, z protokolu o soupisu nevyplývá, že by vznášela výhrady vůči jeho sepisu a že by namítala, že automobil je ve vlastnictví leasingové společnosti. Z pouhé skutečnosti, že v soupisu je zahrnuta leasingová smlouva, podle odvolacího soudu nelze dovodit, že by automobil neměl být sepsán, neboť se standardně sepisují i věci, o nichž jiné osoby tvrdí, že patří do jejich vlastnictví, a k ochraně těchto osob slouží vylučovací žaloba. Odvolací soud měl za to, že po žalovaném nebylo možno spravedlivě požadovat, aby zjišťoval vlastnické či nájemní vztahy vůči sepisovanému automobilu, a dospěl tak k závěru, že žalovaný se zprostil odpovědnosti ve vztahu ke škodě, která žalobkyni a) v této souvislosti měla vzniknout. Odvolací soud naopak shledal žalovaného odpovědným za škodu ve výši 23.590,- Kč a 1.430,- Kč, představující rozdíl mezi znalecky oceněnou hodnotou vydražených věcí a vydraženou částkou. Žalovaný totiž věděl o podání vylučovací žaloby ve vztahu k sepsaným věcem minimálně od 16. 6. 2003, předmětné věci však v rámci výkonu rozhodnutí v dražbě dne 10. 11. 2003 prodal. Podle odvolacího soudu nebyla dostatečně prokázána v řízení před soudem prvního stupně hodnota neoprávněně sepsaných a následně prodaných movitých věci, a tedy ani správnost částky, kterou žalobkyně požadovaly jako rozdíl mezi skutečnou hodnotou věcí a výtěžkem dražby. V tomto rozsahu proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně označil za nepřezkoumatelný a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jeho zamítavé části, podala žalobkyně a) dovolání. Jeho přípustnost dovodila z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do dovolacích důvodů výslovně odkázala na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasila s naplněním liberačních důvodů pro zproštění odpovědnosti žalovaného, které dovodil odvolací soud. Namítala, že žalovaný jako soudní exekutor měl vynaložit veškeré úsilí a být více aktivní, aby ke škodě nedošlo. Zejména měl zjišťovat údaje z dostupných registrů vozidel a evidence obyvatel a měl reflektovat tvrzení žalobkyně ohledně vlastnictví osobního automobilu, přičemž podle dovolatelky o leasingové smlouvě věděl. Dovolatelka shledávala v závěru odvolacího soudu absurdní konstrukci, že třetí osoba postižená třeba i omluvitelným postupem exekutora si vzniklou škodu ponese vždy sama. Nesouhlasila též s odvolacím soudem v tom, že do soupisu nic nenamítala, neboť samotný soupis nemůže obsahovat a zachycovat veškeré přednesy zúčastněných osob a nejedná se podle dovolatelky ani o listinu, která by poskytovala prostor pro nějaké bližší vyjádření. Skutková zjištění odvolacího soudu proto podle dovolatelky nemají v tomto směru oporu v provedeném dokazování. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v jeho části měnící a zamítavé ohledně částky 28.415,- Kč s 2% úrokem z prodlení z této částky od 11. 5. 2005 do zaplacení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k podanému dovolání písemně vyjádřil. Ztotožnil se s názorem odvolacího soudu, že exekuční řízení je postaveno na předběžných úkonech, bez nichž by jen stěží bylo možné dosáhnout jeho cíle, tj. vymožení pohledávky věřitele. Takovým předběžným zajišťovacím úkonem je podle žalovaného i soupis movitých věcí a právní úprava výslovně počítá s možností, že budou sepsány věci, k nimž mají práva třetí osoby odlišné od povinného. Jejich ochrana je v takovém případě zajištěna pomocí tzv. vylučovací žaloby. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že samotné předložení leasingové smlouvy ještě neznamená, že vozidlo je předmětem leasingu, neboť tato smlouva mohla být např. předčasně ukončena a vozidlo tak mohlo být již ve vlastnictví povinného. Nesouhlasil s tvrzeními dovolatelky, že nevynaložil veškeré úsilí, aby ke škodě nedošlo, a naopak označil požadavek dovolatelky na náhradu nákladů za vypůjčení náhradního vozidla za neprokázaný. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek v dovoláním napadené části potvrdil .

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10 o. s. ř.) posoudil dovolání v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen o. s. ř. ) a shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť dovoláním napadenou částí výroku rozsudku odvolacího soudu došlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

K dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud uvádí, že skutková zjištění provedená odvolacím soudem a kritizovaná dovolatelkou (že žalovaná do soupisu nic tj. pokud do něj byl zahrnut osobní automobil Renault nenamítala, že se povinný nacházel v místě soupisu) mají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud vzal v úvahu jen takové skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů vyplynuly či vyšly za řízení najevo, nepominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, není logický rozpor. Okolnost, že se dovolatelka s provedeným hodnocením důkazů neztotožňuje, že nabízí jejich vlastní interpretaci a že skutkové závěry odvolacího soudu doplňuje o nová skutková tvrzení, jež z provedených důkazů nevyplývají, uvedený dovolací důvod není způsobilá založit.

Dále se dovolací soud zabýval námitkou nesprávného právního posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 32 odst. 1 exekučního řádu exekutor odpovídá za škodu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Exekutor odpovídá za škodu i tehdy, byla-li škoda způsobena při výkonu exekuční nebo další činnosti jeho zaměstnancem; případná odpovědnost této osoby podle zvláštních předpisů tím není dotčena. Podle § 32 odst. 2 exekučního řádu exekutor se odpovědnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.

Předpokladem odpovědnosti exekutora za škodu způsobenou v souvislosti s exekuční činností je tedy porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vzniklou škodou a neexistence liberačního důvodu uvedeného v § 32 odst. 2 exekučního řádu. Jde tedy o objektivní odpovědnost, u níž se nevyžaduje zavinění. Exekutor neodpovídá za škodu, která vznikla v souvislosti s jeho činností, pokud tato činnost byla prováděna v souladu se zákonem (srov. Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), komentář, 2. vydání, Praha: C.H.Beck 2009, s. 93).

Při provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného exekutor vždy, i bez návrhu oprávněného, zajistí movité věci, které sepsal. Zajištěné věci převezme do své úschovy nebo je uloží u vhodného schovatele (§ 66 odst. 1 exekučního řádu).

Právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí (exekuce) může třetí osoba uplatnit již při soupisu. Soud (exekutor) v takovém případě dotčené věci sepíše, jen jestliže tu nejsou jiné postižitelné věci, které by postačovaly k uspokojení vymáhané pohledávky. Sepíše-li takové věci, soud (exekutor) poskytne současně třetí osobě poučení, že své právo k nim musí uplatnit vylučovací žalobou (podle § 267 o. s. ř.). Při soupisu totiž nelze vždy náležitě posoudit, které z nalezených věcí nepodléhají výkonu rozhodnutí (exekuci). Nesepíší se proto jen ty věci, které jsou nepochybně z výkonu (exekuce) vyloučeny (§ 321, § 322 o. s. ř.), popřípadě ty, o nichž oprávněný výslovně prohlásí, že nemají být sepsány (§ 326 odst. 4 věta druhá o. s. ř.). Pro zahrnutí movité věci do soupisu je tak bez významu tvrzení povinného, popřípadě třetí osoby, že povinný není vlastníkem věci; poněvadž však exekuční zásadou je, že k uspokojení pohledávky oprávněného může zásadně sloužit právě jen jeho majetek, nelze vyloučit, že se tato okolnost, je-li prokázána, uplatní coby důvod zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Linde Praha, 2004, s. 379, 490 a 491).

Povinností exekutora po nařízení exekuce je především zabezpečit rychlý a efektivní výkon exekučních titulů; za tím účelem činí i bez návrhu úkony směřující k provedení exekuce (§ 46 odst. 1 exekučního řádu). Nepokračovat v exekučním řízení může exekutor pouze tehdy, když soud exekuci odloží nebo zastaví nebo (viz § 46 odst. 3 exekučního řádu) byla-li uspokojena pohledávka oprávněného a současně uhrazeny náklady exekuce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2573/2007). Žádná z těchto situací však v projednávané věci nenastala.

Na základě shora uvedeného dovolací soud uzavírá, že k zahrnutí osobního motorového vozidla do soupisu movitých věcí v rámci exekuce došlo v souladu se zákonem, jelikož při provádění soupisu na místě samém nelze po exekutorovi požadovat, aby se zabýval námitkami ze strany třetí osoby, že je postižen majetek, k němuž má někdo právo nepřipouštějící provedení exekuce. Jednání žalovaného jako soudního exekutora nelze považovat za odporující zákonu, není tudíž splněn zákonný předpoklad odpovědnosti spočívající v porušení právní povinnosti, a již z tohoto důvodu je správný závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti nároku na náhradu škody v částce 28.415,- Kč s příslušenstvím (spočívající v nákladech na odtah automobilu a na nájem náhradního vozidla po dobu jeho odnětí z dispozice dovolatelky). Je pak již nadbytečné zabývat se úvahami odvolacího soudu o liberačním důvodu a polemikou dovolatelky s nimi.

Protože rozsudek odvolacího soudu je v dovoláním napadené části z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně a) podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť po částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím není dosud řízení skončeno, takže o nákladech řízení včetně řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu