25 Cdo 3017/2015
Datum rozhodnutí: 01.10.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř., § 237 o. s. ř.



25 Cdo 3017/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) R. J. , b) L. J. , c) G. J. , d) M. B. , e) E. D. , f) O. K. , g) J. K. , všech zastoupených Mgr. Martinem Panuškou, advokátem se sídlem Praha 7, Dělnická 541/13, proti žalované NH Hospital, a. s., se sídlem Praha 5, Okruhová 1135/44, IČO 27872963, zastoupené Mgr. Martinem Rottou, advokátem se sídlem Praha 1, Maiselova 38/15, o náhradu škody, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s. , Vienna Insurance Group, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 187/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2015, č. j. 53 Co 433/2014-259, takto:

Dovolání se odmítá . Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2015, č. j. 53 Co 433/2014-259, byl ve výroku o věci samé a o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a vedlejší účastnicí potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 5. 2014, č. j. 8 C 187/2012-201, jímž byla zamítnuta žaloba na jednorázové odškodnění pozůstalých po zemřelé Z. J.; ve výroku o nákladech řízení mezi žalobci a žalovanou byl zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a vedlejší účastnicí.

Proti rozsudku odvolacího soudu (výroku o věci samé) podali žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jednak chybnou aplikací ustanovení § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen obč. zák. ) na danou věc, ač správně měl aplikovat § 420a obč. zák. o odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností, jednak neposoudil jako porušení právní povinnosti porušení prevenční povinnosti dle § 415 obč. zák.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu, neboť nebylo prokázáno žádné pochybení při poskytování zdravotní péče na straně žalované. Ze strany žalobců se jedná o nepřípustné rozšíření žalobních tvrzení, pokud namítají, že odvolací soud nehodnotil porušení obecné prevenční povinnosti celého nemocničního personálu. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť se odvolací soud při řešení právní otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. O odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností podle ustanovení § 420a obč. zák. nejde, jestliže škoda nemá původ v povaze činnosti žalovaného nebo věci při této činnosti použité (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2429/2007, uveřejněný pod č. 101/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného je zřejmé, že poskytování stravy pacientům není činností zdravotnického zařízení, jejíž povaha (tedy jejíž typické vlastnosti projevující se navenek) by byla způsobilá vyvolat škodlivý následek (smrt pacienta v důsledku úderu do hlavy po pádu z lůžka).
Úvaha dovolatelů, že není-li příčinnou poškození zdraví lékařský zákrok, je vyloučena odpovědnost za škodu na zdraví dle § 420 obč. zák., a musí tedy jít o odpovědnost dle § 420a obč. zák., je mylná. Stejně nepřípadný je proto také odkaz na rozhodnutí dovolacího soudu, jež vyloučilo odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností dle § 420a obč. zák. při poškození zdraví v důsledku lékařského zákroku (25 Cdo 3490/2012), neboť o tento případ se v posuzované věci nejednalo.
Odvolací soud se neomezil na posuzování povinnosti zdravotní sestrou P. H. nýbrž uzavřel, že právní povinnost (a tedy ani prevenční povinnost ve smyslu § 415 obč. zák.) neporušili ani jiní zaměstnanci žalované (strana 6 rozsudku) a nebylo prokázáno, že by ošetřovatelský plán žalované a způsob jeho realizace byl v příčinné souvislosti s úmrtím poškozené, proto nebyly naplněny zákonné znaky odpovědnosti žalované podle § 420 obč. zák.

Předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. tedy splněny nejsou. Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí o nákladech celého řízení, neboť v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a řízení tedy dosud neskončilo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. října 2015
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu