25 Cdo 3009/2012
Datum rozhodnutí: 25.06.2013
Dotčené předpisy: § 444 odst. 1 obč. zák., § 444 odst. 2 obč. zák., předpisu č. 440/1991Sb.



25 Cdo 3009/2012
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Mgr. H. F., proti žalovaným 1) H & M Hennes & Mauritz CZ, s.r.o., se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 832/19, IČO 26755475, zastoupenému JUDr. Josefem Vejmelkou, advokátem se sídlem Praha 2, Italská 753/27, a 2) České pojišťovně a.s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, o 122.161,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 177/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 5. 2009, č. j. 30 C 177/2005-130, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2009, č. j. 25 Co 412/2009-169, takto:

I. Řízení o dovolání proti výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 5. 2009, č. j. 30 C 177/2005-130, o zamítnutí žaloby na zaplacení 108.000,- Kč proti první žalované se zastavuje .
II. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2009, č. j. 25 Co 412/2009-169, o potvrzení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 108.000,- Kč ve vztahu k první žalované, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 5. 2009, č. j. 30 C 177/2005-130, zamítl žalobu na zaplacení 122.161,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 13. 8. 2003 utrpěla v prostorách prodejny první žalované úraz levé dolní končetiny, když zaměstnanec první žalované upustil na její nohu regál. Mimosoudně bylo žalobkyni uhrazeno 21.600,- Kč na bolestném, 72.000,- Kč za ztížení společenského uplatnění a další drobné částky. Žalobkyně se domáhala náhrady nákladů spojených s léčením jizvy laserem 10.600,- Kč včetně jízdného 3.561,- Kč a další náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 108.000,- Kč. Soud dovodil, že druhá žalovaná není ve věci pasivně legitimována, neboť podle právní úpravy do 31. 12. 2004 poškozený vůči pojistiteli škůdce nemá přímý nárok na plnění. Vzhledem k tomu, že žalobkyni bylo před podáním žaloby vyplaceno pojistitelem první žalované odškodnění bolestného za 180 bodů a ztížení společenského uplatnění za 600 bodů, soud ve vztahu k první žalované uzavřel, že žalobkyni další plnění za tyto nároky nepřísluší, neboť jí byly již zaplaceny za naprosto shodný počet bodů, kterým znalecký ústav ve svém posudku ohodnotil následky jejího zranění (omezení hybnosti hlezenního kloubu 400 bodů a keloidní jizva 100 bodů, zvýšeno o 20%). Pokud jde o náklady za laserové ošetření jizvy, žalobkyně neunesla důkazní břemeno, když neprokázala, že takovou léčbu podstoupila.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2009, č. j. 25 Co 412/2009-169, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k druhé žalované potvrdil, ve vztahu k první žalované jej potvrdil co do částky 108.000,- Kč a co do částky 14.161,- Kč a ve výrocích o náhradě nákladů řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně ohledně pasivní legitimace druhé žalované i ohledně nároku žalobkyně na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Za situace, že žalobkyně již obdržela odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve výši 72.000,- Kč a podle ústavního znaleckého posudku, jenž byl v řízení podán, jí náleží odškodnění ve stejné výši (včetně zvýšení dle § 6 odst. 1 písm. c/ vyhl. č. 440/2001 Sb.), byť na základě jiných položek, nelze již další nárok žalobkyni přiznat. V rozsahu požadovaných nákladů spojených s laserovou léčbou žalobkyně a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně.

Proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba vůči první žalované na zaplacení 108.000,- Kč, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrzen, podala žalobkyně dovolání s tím, že soudy řešily právní otázku v rozporu s hmotným právem. Popisuje dosavadní průběh sporu a uvádí, že prokázala vznik a rozsah škody. Pochybení soudu shledává v tom, že její nárok na odškodnění omezené hybnosti hlezenního kloubu sloučil s ostatními dílčími a samostatnými nároky, které byly již před podáním žaloby uspokojeny. Poukazuje na bodové ohodnocení omezené hybnosti hlezenního kloubu v odborném vyjádření jejího ošetřujícího lékaře a na to, že ve znaleckém posudku byl tento následek hodnocen nižším počtem bodů. Namítá, že všechny důkazy, které předložila, jednoznačně prokázaly oprávněnost jejího nároku na odškodnění a soud pochybil, jestliže rozhodl opačně, než bylo prokázáno. Uvádí, že po úraze je vyřazena z běžného života i ze sportovních aktivit, jež před úrazem provozovala, a vznikly jí i další náklady, jejichž náhradu však neuplatnila. Navrhla částečné zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně, pokud jimi byla zamítnuta žaloba na zaplacení 108.000,- Kč proti první žalované.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 19. 11. 2009, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).

Pokud jde o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně, funkční příslušnost k jeho projednání není občanským soudním řádem upravena. Nejvyšší soud je soudem funkčně příslušným k projednání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (§ 10a o. s. ř.), proti rozhodnutí soudu prvního stupně je zásadně přípustné odvolání. Nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jelikož rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 5. 2009, proti jehož části dovolání výslovně směřuje, je rozhodnutím soudu prvního stupně, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti tomuto rozsudku zastavil (§ 104 odst. 1, § 243c odst. 1 o. s. ř.).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou účastníkem řízení, který má právnické vzdělání ve smyslu § 241 odst. 1, 2 písm. a) o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. posuzuje ty právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Dovolatelka rekapituluje v dovolání průběh řízení a opakuje námitky, s nimiž se odvolací soud vypořádal, avšak z popisu toho, s čím nesouhlasí, nelze dovodit právní otázku, jež by z hlediska § 237 odst. 3 o. s. ř. činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Nesouhlas s bodovým ohodnocením ve znaleckém posudku ústavu a námitky týkající se správnosti a úplnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů nejsou posouzením věci po právní stránce, nýbrž jde o zjištění skutkového stavu a z něj vyvozených skutkových závěrů, tedy o námitky, které nezakládají přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění představují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jenž lze uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., nikoliv v této věci.
Zcela správný je názor odvolacího soudu, že jednotlivé položky uvedené v lékařském či znaleckém posudku, jimiž je ohodnoceno ztížení společenského uplatnění podle vyhl. č. 440/2001 Sb., nepředstavují samostatné dílčí nároky na náhradu, nýbrž samostatným nárokem je náhrada za ztížení společenského uplatnění, jejíž výše se odvíjí od souhrnu bodového ohodnocení jednotlivých položek v posudku. Jestliže soud ke zjištění výše nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění vyžádal ústavní znalecký posudek, jímž provedl důkaz, z něhož pak při rozhodnutí vycházel, nedůvodně dovolatelka namítá, že jí měla být přiznána další náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši podle posouzení ošetřujícího lékaře MUDr. S., který tytéž následky původně ohodnotil vyšším počtem bodů.

Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustný.

Dovolací soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a první žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. června 2013


JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu