25 Cdo 2992/2007
Datum rozhodnutí: 26.11.2009
Dotčené předpisy:





25 Cdo 2992/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Mgr. F. Š., zastoupeného advokátkou, o 431.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 13 C 247/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2007, č. j. 30 Co 582/2006-371, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


Odůvodnění:


Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 431.000,- Kč s příslušenstvím, kterou mu měl žalovaný jako advokát způsobit porušením právní povinnosti tím, že při zastupování nepostupoval v jeho zájmu, platné směnky označil za neplatné a předal je třetí osobě, čímž zmařil uspokojení směnečné pohledávky žalobce.


Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 23. 9. 2005, č. j. 13 C 247/2000-161, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 431.000,- Kč s příslušenstvím, pro částečné zpětvzetí žaloby řízení ohledně 6% úroku z prodlení z částky 431.000,- Kč od 10. 8. 1999 do 4. 4. 2001 zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o právním zastoupení uzavřené mezi účastníky řízení udělil dne 9. 8. 1999 žalobce žalovanému dvě plné moci, jimiž ho zmocnil k vyřízení pohledávek proti společnosti K. D. R., s. r. o., Ing. L. K. a L. S., k vypracování kupní smlouvy na nemovitost v R. a k dalším úkonům včetně dohod o narovnání. Současně předal žalovanému celkem pět směnek, a to směnku ze dne 27. 4. 1999 na částku 331.000,- Kč (splatná dne 21. 5. 1999), ze dne 21. 5. 1999 na částku 100.000,- Kč (splatná dne 30. 5. 1999), ze dne 29. 6. 1998 na částku 515.000,- Kč a ze dne 5. 3. 1999 na částku 203.000,- Kč, všechny vystavené Ing. L. K., a směnku ze dne 29. 6. 1998 na částku 515.000,- Kč vystavenou L. S. Téhož dne (9. 8. 1999) žalovaný uzavřel za žalobce dohodu o narovnání, v níž konstatoval bez uvedení důvodu a bez konzultace s žalobcem absolutní neplatnost směnek na částku 331.000,- Kč, 100.000,- Kč a na 203.000,- Kč, které vydal do rukou jednatele společnosti K. D. R., s. r. o., L. S., bez sjednání protiplnění. Dne 10. 8. 1999 byly L. S. vydány další dvě směnky ze dne 29. 6. 1999 znějící na částku 515.000,- Kč, které byly fakticky započteny na kupní cenu nemovitosti na pozemku parc. č. 22/2 a tohoto pozemku, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v R., na listu vlastnictví pro obec a k. ú. R., ve výši 1.000.000,- Kč, které byly na základě kupní smlouvy ze dne 10. 8. 1999 ze společnosti K. D. R., s. r. o., na žalobce převedeny s tím, že obě strany jsou vzájemně vyrovnány a nemají mezi sebou z titulu výše uvedených směnek žádné závazky ani pohledávky . Při ukončení právního zastoupení ze strany žalobce žalovaný směnky znějící na 331.000,- Kč a 100.000,- Kč, které soud posoudil jako platné, mající všechny náležitosti podle § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, žalovanému nepředal, ani mu na vypořádání těchto nároků nic nezaplatil. Žalovaný tak nepostupoval v zájmu svého klienta (žalobce), jestliže předmětné směnky vydal jiné osobě než remitentovi ze směnky bez obdržení či sjednání odpovídajícího protiplnění a následně je při ukončení právního zastupování žalobci nevydal, čímž mu znemožnil domáhat se plnění z těchto směnek a způsobil mu tím majetkovou škodu nejméně v rozsahu nominální hodnoty směnek, za niž odpovídá podle § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.


Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 17. 1. 2007, č. j. 30 Co 582/2006-371, potvrdil rozsudek okresního soudu v napadeném vyhovujícím a nákladovém výroku a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Shodně posoudil otázku platnosti a druhu sporných směnek (tj. směnky ze dne 27. 4. 1999 na částku 331.000,- Kč a ze dne 21. 5. 1999 na částku 100.000,- Kč) a následně dovodil naplnění všech předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 24 odst. 1 zákona o advokacii. Protože směnka je listinou sloužící jak k prokázání existence směnečného závazku, tak cenným papírem konstitutivním (vznik a trvání směnečného závazku je z hmotněprávního hlediska vázáno na vznik a existenci této listiny), žalovaný předáním směnek L. S. znemožnil žalobci, aby nároky ze směnek uplatnil vůči výstavci, čímž žalobci vznikla škoda, neboť nebýt tohoto jednání, mohl žalobce očekávat plnění z obou směnek. Prohlášením směnek za neplatné a jejich předáním výstavci (k rukám jeho zástupce) bez jakéhokoliv protiplnění žalovaný porušil ve smyslu § 16 zákona o advokacii povinnost řádně zastupovat klienta (žalobce). Mezi vznikem škody na straně žalobce a jednáním žalovaného je tak dán vztah příčinné souvislosti. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalovaného, že obě sporné směnky sloužily k uhrazení kupní ceny za nemovitost z uzavřené kupní smlouvy, neboť toto tvrzení žalovaného měl za vyvrácené obsahem dohody o narovnání i kupní smlouvy. Jako nedůvodnou posoudil námitku podjatosti soudce Mgr. J. P. i námitku, že soud rozhodl v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, když dne 23. 9. 2005 jednal a rozhodl ve věci, ačkoliv žalovaný žádal o odročení jednání z důvodu zajištění nového právního zástupce; neopodstatněnými shledal i námitky věcné a místní nepříslušnosti soudu.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jež odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že zcela vybočuje v řešení právní konstrukce náhrady škody a zavádí nové prvky, tj. originální odpovědnost právního zástupce za škodu, která měla být řešena v jiném právním režimu s vyloučením aktivní legitimace dovolatele. Vytýká soudům obou stupňů, že se řádně nezabývaly meritem věci, když dospěly k závěru, že dovolatel způsobil žalobci škodu spočívající v nemožnosti uplatnit ve stanovené době nároky ze směnek tím, že jej uvedl v omyl, který spočíval v prohlášení směnek za neplatné. Podstata škodní konstrukce, která byla opakovaně judikována, totiž vyžaduje příčinnou souvislost; v daném případě byly originály sporných směnek neustále k dispozici u třetí osoby, což žalobce dobře věděl, avšak od jednatele obchodní společnosti K. d. R., s. r. o., je nevyžádal ani žalobou neuplatnil jejich vydání, i když v době podání žaloby dosud neuběhla promlčecí lhůta k podání reivindikační žaloby. Žalobce tak mohl kdykoliv do 20. 5. 2005 uplatňovat své směnečné nároky na výstavci. Dovolatel nemůže nést na údajné škodě žalobce žádné zavinění, navíc později předmětnou nemovitost žalobce výhodně zcizil a jediná škoda, která kdy vznikla, nastala u jednatele společnosti K. d. R., s. r. o., jemuž žalobce neuhradil svůj peněžní závazek. O úmyslech žalobce zrealizovat směnky u výstavce dovolatel nevěděl. Soud prvního stupně mu však neumožnil přednést svoje tvrzení a pomocí vykonstruovaného tvrzení zavázal dovolatele k plnění. Navíc poukazuje na porušení zásad občanskoprávního řízení týkajících se režimu podjatosti, když dovolatel podal před prvním jednáním písemný návrh na vyloučení soudce Mgr. P. z řízení pro podezření z podjatosti, a soud věc nepředložil k rozhodnutí o námitce podjatosti nadřízenému soudu, bezdůvodně odmítl návrh dovolatele; v této souvislosti zdůrazňuje, že aktivita vynaložená uvedeným soudcem před prvním jednáním zcela vybočovala z mezí součinnosti. K dalšímu procesnímu pochybení soudu podle dovolatele došlo bezdůvodným odmítnutím žádosti dovolatele ze dne 22. 9. 2005 o odročení jednání. Vytýká odvolacímu soudu, že vytrhnul z kontextu některé věty žalovaného, neboť tvrzení o neplatnosti směnek z důvodu, že neobsahují ověřený podpis výstavce, se vztahovalo na soubor směnek, z nichž skutečně některé vykazovaly znaky neplatnosti, jednal tak v rozporu s principy úlohy nezávislého soudce a v rozporu s právem žalovaného na spravedlivý proces. Konečně namítá, že ačkoliv dovolatel předložil dostatek důkazů, odvolací soud je jako nedůvodné nepřipustil k projednání. Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud pozastavil výkon napadeného rozhodnutí a rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu.


Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvrací opodstatněnost uplatněných námitek, zejména poukazuje na nepravdivé tvrzení o tom, že si směnky mohl kdykoliv vyžádat, neboť naopak žalovaný vždy tvrdil, že jejich vydání je součástí narovnání, navíc uvedl, že žalovaný směnky, znějící na jméno dlužníka Ing. Kratochvíla, který byl již dlouhodobě bez známého pobytu, vydával L. S. jednajícího údajně jménem Ing. K., aniž by žalobci jakoukoliv plnou moc ukázal. Vzhledem k tomu, že věc soudy správně posoudily a řízení nebylo postiženo žádnou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné zamítl.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení bodu 12. Čl. II části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o.s.ř.), neboť dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 17. 1. 2007. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde tak o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.


Podle § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (ve znění účinném do 4. 10. 1999, tj. v době, kdy došlo k posuzovanému jednání žalovaného), advokát odpovídá klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Advokát odpovídá za škodu způsobenou klientovi i tehdy, byla-li škoda způsobena v souvislosti s výkonem advokacie jeho zástupcem nebo jeho zaměstnancem; případná odpovědnost těchto osob podle zvláštních předpisů tím není dotčena.


Podle § 16 odst. 1 tohoto zákona je advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu se zákonem nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit.


Úprava odpovědnosti advokáta za škodu je bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1743, C. H. Beck). Škodou je míněna majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Podmínku, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska ustanovení § 16 zákona o advokacii. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie, tj. pokud nebýt pochybení advokáta, mohl klient právo úspěšně uplatnit. Z této úpravy odvolací soud při rozhodování o věci vycházel a z tohoto pohledu nelze napadenému rozsudku přisuzovat zásadní právní význam. Dovolatel nesouhlasí se závěrem o existenci příčinné souvislosti mezi pochybením žalovaného advokáta při výkonu advokacie a vznikem škody žalobci, jehož úspěšné zpochybnění by vyžadovalo zpochybnit správnost skutkových zjištění, na nichž je tento závěr založen; to však při zvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nepřichází v úvahu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994). Přisvědčit lze dovolateli pouze v obecné námitce, že žalobce měl teoretickou možnost požádat L. S. o vydání směnek nebo podat reivindikační žalobu, ovšem za konkrétních okolností daného případu, tj. že žalobce jako remitent, tedy osoba oprávněná ze směnek, by se domáhal jejich vydání na L. S. jako zástupci vystavitele směnek, tedy směnečného dlužníka, lze důvodně předpokládat, že by v tom žalobce nebyl úspěšný; tento závěr může soud rozhodující ve sporu o náhradu škody proti advokátovi učinit, aniž by takové řízení proběhlo. Je tedy zřejmé, že žalobce jednáním advokáta ztratil reálnou možnost uplatnit práva z předmětných směnek, když právo na zaplacení směnky předpokládá její předložení k placení přímému dlužníkovi.


Námitkami, jimiž pak vytýká dovolatel odvolacímu soudu vady řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (že soud neumožnil přednést tvrzení žalovaného, vytrhnul z kontextu věty žalovaného a tím jednal v rozporu s principy úlohy nezávislého soudce a v rozporu s právem žalovaného na spravedlivý proces, a že soud nepřipustil k projednání předložené důkazy) a tzv. zmatečnostní vadu ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e) a odst. 3 o.s.ř. (že rozhodoval vyloučený soudce, a že mu nebyla dána možnost jednat u odvolacího soudu, který rozhodl bez odročení), přípustnost dovolaní podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k tzv. zmatečnostním vadám, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), což není tento případ. Nejde ani o zásadně významné procesní právní otázky, které by kromě významu pro rozhodnutí v této konkrétní věci mohly mít dopad do rozhodovací činnosti soudů vůbec.


Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon v částce 10.300,- Kč [odměna z částky určené podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006 (dovolací řízení bylo zahájeno dne 9. 7. 2007), krácená dvakrát o polovinu podle § 18 odst. 1, § 15 a § 14 odst. 1 téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006 v částce 300,- Kč (vyjádření k dovolání bylo podáno dne 26. 5. 2007), vše navýšeno o 19% DPH podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. celkem 12.257,- Kč.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. listopadu 2009


JUDr. Petr Vojtek, v. r.


předseda senátu