25 Cdo 2983/2005
Datum rozhodnutí: 25.09.2007
Dotčené předpisy:




25 Cdo 2983/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D. v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalované Č.-n. h. n. K., s. r. o., zastoupené advokátem, za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 11 C 647/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. května 2005, č. j. 26 Co 443/2004-410, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Vedlejší účastník nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Poté, co rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 6. 2000, č. j. 11 C 647/94-200, jímž byla žaloba zamítnuta, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 1. 2002, č. j. 26 Co 620/2000-243, a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení, Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 18. 5. 2004, č. j. 11 C 647/94-366, zamítl žalobu na zaplacení částky 151.900,- Kč s příslušenstvím a na placení částky 5.650,- Kč měsíčně od 1. 5. 1994 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nárok žalobce na náhradu škody na zdraví způsobené nesprávným vedením léčby a zanedbáním lékařské pomoci ve zdravotnickém zařízení žalované neshledal důvodným. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl dne 1. 9. 1993 přijat do zdravotnického zařízení žalované, kde se dne 2. 9. 1993 podrobil plánované operaci kolene. Předoperační vyšetření provedl praktický lékař žalobce, nebyly zjištěny žádné patologické změny, provedeno nebylo pouze vyšetření EKG, které bylo provedeno před čtyřmi měsíci. Operační výkon byl proveden v plné anestezii. V ranních hodinách dne 8. 9. 1993 prodělal žalobce (stále ještě hospitalizován ve zdravotnickém zařízení žalované) náhlou cévní mozkovou příhodu (dále jen CMP ). Sestry, které tuto noc kontrolovaly zdravotní stav žalobce, se dostavily na přivolání žalobce, který si stěžoval, že ho brní ruka, o tom, že by chtěl zavolat lékaře, žalobce nemluvil. V průběhu noční směny sestra ještě jednou kontrolovala jeho stav, žalobce spal. Ráno si sestra z ranní směny všimla, že žalobce nemůže hýbat polovinou těla, zavolala lékaře a žalobce byl přeložen na interní oddělení, kde byla zahájena farmakologická léčba. Soud na základě znaleckého dokazování z oboru lékařské vědy zjistil, že náhlé cévní mozkové příhody jsou způsobeny krvácením do mozkové tkáně nebo naopak nedokrvením mozku uzávěrem některé cévy. Vyskytují se nepředvídatelně a není znám způsob, jak jim zabránit ani jak zastavit rozvíjející se chorobný proces. V případě žalobce šlo zřejmě o rodinnou zátěž a o nadměrného kuřáka, což zužování cév urychluje. Vyšetření EKG před výkonem nemělo být sice opomenuto, avšak nemohlo upozornit na zvýšené nebezpečí vzniku CMP. Žalobce i přes stesky při přijetí k hospitalizaci, že se mu motá hlava a cítí se slabý, byl schopen podrobit se operačnímu výkonu, a to i v celkové anestezii. V době vzniku mozkové příhody (cca v 1.30 hod) měla být žalobci poskytnuta stejná péče, jako mu byla poskytnuta ráno po přivolání lékaře, avšak obraz CMP nebyl v noci plně rozvinut a rozpoznat CMP by v té době mohl zřejmě pouze lékař-neurolog. Léčba CMP byla zahájena včas a vhodným způsobem, přičemž její včasnější zahájení (již v noci místo ranních hodin) samo o sobě nezaručuje lepší výsledek léčby. CMP i s ohledem na časový odstup šesti dní nebyla v přímé souvislosti s provedeným operačním výkonem a mohla vzniknout i mimo nemocnici. Soud dovodil, že trvalé zdravotní postižení žalobce v důsledku CMP není v příčinné souvislosti s intervalem mezi vznikem CMP a zahájením léčby. Postup žalované byl postupem lege artis, žalobce se plánované operaci mohl podrobit, a to i v celkové anestezii, pro odložení operace nebyl důvod, a to ani z hlediska důvodů uváděných žalobcem. Vzniku CMP nebylo možno předejít a její léčba byla včasná a správná. Návrhu žalobce na vyžádání revizního znaleckého posudku soud nevyhověl, neboť znalci se jasně vypořádali se všemi otázkami, a navržený důkaz zdravotnickou dokumentací žalobce o průběhu jeho rehabilitace před operací nebylo možné provést, neboť tato dokumentace není k dispozici. Soud dospěl k závěru, že škoda žalobci nebyla způsobena činností žalované.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 5 2005, č. j. 26 Co 443/2004-410, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výrocích o náhradě nákladů řízení jej částečně potvrdil a částečně změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování výpověďmi zástupců znaleckého ústavu dospěl k závěru, že péče poskytnutá žalobci žalovanou byla lege artis. V rámci předoperačního vyšetření nebylo provedeno vyšetření EKG, avšak toto vyšetření, které vypovídá o stavu srdce a nikoliv mozku, nemohlo na možný vznik CMP upozornit a ani to pochybení, že k žalobci nebyl přivolán lékař bezprostředně po jeho stížnostech ve včasných ranních hodinách dne 8. 9. 1993, nevedlo ke vzniku CMP a ke zmírnění poškození zdraví žalobce by nevedlo ani zahájení léčby ihned v 1.30 hodin dne 8. 9. 1993. Odvolací soud věc posoudil podle § 420 obč. zák. a dospěl k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi poškozením zdraví žalobce po prodělané CMP a postupem žalované a není proto dána odpovědnost žalované za jeho stávající nepříznivý zdravotní stav. K námitce žalobce, že nebyla předložena jeho kompletní zdravotnická dokumentace (chyběly záznamy o rehabilitaci po 1. operaci), odvolací soud uvedl, že to není důvodem k vyhovění žalobě, a k zamítnutí žaloby nedošlo pro neunesení důkazního břemene, nýbrž pro neexistenci příčinné souvislosti mezi pochybením žalované a vznikem žalobcovy škody.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Namítá, že k zamítnutí jeho žaloby došlo pro neunesení důkazního břemene, nesouhlasí proto se závěrem odvolacího soudu v tomto směru, neboť ať jde o to, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalované a škodou vzniklou žalobci, nebo že nebylo prokázáno porušení povinnosti žalovanou, vždy se jedná o závěr založený na neunesení důkazního břemene žalobcem. Poukazuje na to, že v řízení o náhradu škody na zdraví způsobené lékařem nebo zdravotnickým zařízením se jedná o záležitost vyžadující odborné posouzení, a v tom má podstatný význam zdravotnická dokumentace, kterou má povinnost vést zdravotnické zařízení podle § 67b zákona č. 20/1966 Sb. Poukazuje na to, že v daném případě žalovaná nepředložila část jeho zdravotnické dokumentace z rehabilitačního oddělení z doby před jeho druhou operací, a proto považuje posudek znalecké komise za nepostačující. Je přesvědčen, že neunesl důkazní břemeno ohledně svých tvrzení právě v důsledku porušení zákonných povinností žalované ohledně vedení zdravotnické dokumentace. V tom spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zásadní význam rozhodnutí spatřuje v tom, že odvolací soud se nevypořádal s otázkou případného přechodu důkazního břemene na žalovanou, která se odpovědnosti za škodu zprostí, jen když prokáže, že postup při léčbě žalobce byl lege artis a že příčinná souvislost mezi jejím postupem a poškozením zdraví žalobce je vyloučena. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukázala především na závěry znaleckých posudků. Uvádí, že výslech zástupců znalecké komise potvrdil závěry znaleckého posudku vylučujícího odpovědnost žalované za škodu na zdraví žalobce. Po doplnění dokazování odvolacím soudem byl skutkový stav věci dostatečně a úplně zjištěn a spor byl posouzen a rozhodnut v souladu s hmotným a procesním právem. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Vedlejší účastník se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím soudů obou stupňů.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání se v daném případě řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Žádná z námitek v dovolání není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolatel jednak zpochybňuje skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, a soudům vytýká nedostatečně provedené dokazování. Tyto námitky, předložené k posouzení dovolacímu soudu, nejsou námitkami proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

Nesprávné skutkové zjištění zakládá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994).

Otázkou zásadního právního významu není ani otázka důkazního břemene ve sporu.

Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí ten který účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat, a jehož při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí.

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud při rozhodování o uplatněném nároku vycházel z právního názoru, že bylo povinností žalobce prokázat předpoklady odpovědnosti žalované za škodu, jež mu vznikla na zdraví, a to především porušení relevantní povinnosti ze strany žalované. Tu okolnost, že žalovaná nepředložila část zdravotnické dokumentace žalobce z doby před předmětnou operací kolene, neshledal porušením, jež by vedlo k poškození zdraví žalobce.

Odvolacímu soudu nelze vytýkat nesprávný právní názor při posouzení věci z hlediska důkazní povinnosti účastníků a rozložení důkazního břemene ve sporu; naopak názor dovolatele na přechod důkazního břemene nemá oprou v procesních předpisech.

Pokud pak dovolatel namítá nesprávný postup odvolacího soudu při aplikaci procesních předpisů, jde o dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který však přípustnost dovolání nezakládá. K případným jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné.

Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 7.500,- Kč (odměna z částky určené podle § 15, § 14 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 /dovolací řízení bylo zahájeno dne 7. 9. 2005/, a snížená na polovinu podle § 18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 (vyjádření k dovolání bylo sepsáno dne 11. 10. 2005), v částce 75,- Kč, celkem má tedy žalovaná právo na částku 7.575,- Kč; vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. září 2007

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu