25 Cdo 2970/2009
Datum rozhodnutí: 14.07.2011
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák., § 517 odst. 2 obč. zák.







25

Cdo 2970/2009
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně
Prewetool AG
, se sídlem ve Švýcarsku, CH-8342 Wernetshausen, Sackstrasse 29, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 710/57, proti žalovanému
F. N.
, zastoupenému JUDr. Gabrielou Vilímkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, o 192.290,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 10 C 341/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. března 2009, č. j. 21 Co 515/2008-311, takto:


I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. března 2009, č. j. 21 Co 515/2008-311, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně 14 % úroku z prodlení z částky 192.290,- Kč od 16. 8. 1994 do zaplacení,
se zamítá;
jinak
se
dovolání
odmítá.

II.

Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 6. 2007, č. j. 10 C 341/2006-275, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 192.290,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 16. 8. 1994 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalující obchodní společnost (dále jen žalobkyně ) se v červnu 1993 se žalovaným ústně dohodla, že žalovaný na základě svého patentu přihlášeného v České republice vyhotoví výkresovou dokumentaci k výrobě prototypu zařízení a dodá ji žalobkyni, která za žalovaného zaplatí veškeré poplatky spojené s podáním mezinárodní patentové přihlášky u příslušného úřadu v Mnichově s tím, že zisk z licenčních poplatků se bude dělit v poměru 25 % pro žalobkyni a 75 % pro žalovaného. Žalobkyně zaplatila poplatky spojené s mezinárodní patentovou přihláškou ve výši 8.630,45 CHF, žalovaný však výkresovou dokumentaci nedodal a podmínky smlouvy nesplnil. Žalobkyně proto od smlouvy odstoupila a 10. 7. 1994 žalovaného vyzvala k zaplacení dosavadních výloh. Žalovaný s odstoupením od smlouvy i s finančním vypořádáním souhlasil, avšak zaplacení požadované částky vázal na další jednání. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2006, č. j. 25 Cdo 453/2005-238, vydaný v této věci soud dovodil, že žalovaný, který porušil svou smluvní povinnost, odpovídá podle ust. § 420 obč. zák. za škodu, jež žalobkyni vznikla úhradou finančních prostředků, které do společného projektu vložila a které tak přišly vniveč.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 3. 2009, č. j. 21 Co 515/2008-311, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil jen tak, že žalobu na zaplacení 14% úroku z částky 192.290,- Kč od 16. 8. 1994 do zaplacení zamítl, jinak jej ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 192.290,- Kč s 2% úrokem od 16. 8. 1994 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní závěr shledal správnými, avšak vzhledem k tomu, že nejen žalovaný, ale i žalobkyně svou lehkomyslností při uzavírání pouze ústní smlouvy nedbala toho, aby při úpravě smluvního vztahu bylo odstraněno vše, co by mohlo vést ke vzniku rozporů ve smyslu § 43 obč. zák., což bylo příčinou neobvyklé délky sporu, a tedy i doby prodlení žalovaného, považoval za spravedlivé snížit celkovou výši úroků z prodlení a podle § 3 odst. 1 obč. zák. nepřiznal žalobkyni plnou výši úroků z prodlení, a tím důsledky prodlení pro žalovaného zmírnil.


Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení tak, že byla zamítnuta žaloba v rozsahu 14% úroku z prodlení, a žalované bylo uloženo zaplatit úrok z prodlení ve výši 2 %, podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se snížením úroku z prodlení o 14 %, jež považuje za nepřiměřené, zcela neodpovídající úroku z prodlení, neboť jeho výše se spíš rovná úroku z vkladu v peněžním ústavu. Namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval ust. § 3 odst. 1 obč. zák., a poukazuje na to, že ze žalované částky bude muset zaplatit daň z příjmu, přičemž kupní hodnota žalované částky je vlivem inflace značně nižší než žalovaná částka s úrokem z prodlení přiznaným ve výši 2 %. Takové snížení úroku z prodlení považuje za rozporné s dobrými mravy a uvádí, že především žalovaný přispěl k délce soudního sporu a délku řízení není možno klást za vinu žalobkyni. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném rozsahu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalovaný ve vyjádření k dovolání nesouhlasil s důvody dovolání a uvedl, že ačkoliv pro něj soudní řízení znamenalo prohru se zásadními důsledky, dlužnou částku již žalobkyni vyrovnal. Popřel, že by zavinil délku sporu, chyby při smluvním ujednání se dopustila také žalobkyně, která - ač zkušená podnikatelka - nezajistila jasné ujednání mezi smluvními stranami. Vztah mezi nimi byl definován jako náhrada škody, jejíž výši může soud modifikovat, což se také v přiměřeném rozsahu stalo. Poukázal na nesrovnatelné majetkové poměry účastníků a na to, že ze sporného vztahu neměl žádný prospěch, vstoupil v nejasný smluvní vztah, což dokládá i vleklé soudní řízení, jež vyústilo v náročně zjištěnou náhradu škody, a není proto na místě argumentace dovolatelky dobrými mravy. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, v části přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné, a ve zbylé části není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 4. 3. 2009, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).


K podání dovolání proti výroku o povinnosti žalovaného zaplatit 2% úrok z prodlení z částky 192.290,- Kč není žalobkyně subjektivně oprávněna. V rozsahu, v jakém bylo žalobě vyhověno, nebyla žalobkyni žádná újma způsobena, a tedy nemůže mít zájem na zrušení tohoto rozhodnutí. Proto bylo její dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod číslem 7/2000; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 138/2000).


Dovolání proti výroku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žaloba na zaplacení úroku z prodlení ve výši 14 % byla zamítnuta, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.


Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], i když nebyly v dovolání uplatněny. Vzhledem k tomu, že vady obligatorně posuzované nebyly ve vztahu k měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají, dovolací soud přezkoumal tento výrok, proti němuž je dovolání přípustné, toliko z důvodů uplatněných v dovolání.


V dovolání je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na tom, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.


Podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.


Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, umožňuje soudu odepřít ochranu výkonu práva, které sice je v mezích zákona, avšak v konkrétní situaci může jeho realizace znamenat nepřiměřenou tvrdost. Toto ustanovení patří k normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností. Aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. přichází v úvahu i při posouzení povinnosti dlužníka uhradit věřiteli úroky z prodlení.


Odvolací soud důvody pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. v daném případě jednoznačně uvedl, když konstatoval, že to byl právě nedostatek písemné formy smluvního ujednání účastníků, na němž se podíleli oba účastníci a který se stal prvotní příčinou délky sporu a tedy i prodlení žalovaného, a přihlédl k okolnostem jak na straně žalobkyně, tak na straně žalovaného, jež způsobily výrazné zvýšení platební povinnosti žalovaného. Úvahy, kterými byl odvolací soud v posuzované věci veden k závěru o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, jsou podložené skutkovými okolnostmi daného případu, a podle názoru dovolacího soudu nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jestliže vzhledem ke konkrétním okolnostem zmírnil podle § 3 odst. 1 obč. zák. finanční dopad délky řízení na žalovaného a výši úroku, přiznaného žalobkyni za celou dobu prodlení, snížil.


K námitkám v dovolání je třeba dodat, že míra inflace ani úroveň úročení vkladů v bance není rozhodující či převažující okolností, kterou by z hlediska aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. bylo třeba obligatorně zvažovat, a otázkou zavinění ve formě nedbalosti při sjednávání smluvního ujednání se odvolací soud na straně obou účastníků zabýval.


Ze shora uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku správný. Dovolání žalobkyně proto Nejvyšší soud České republiky podle § 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a vyjádření žalovaného s ohledem na jeho obsah nelze považovat za potřebné k účelnému bránění práva.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 14. července 2011




JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu