25 Cdo 2961/2010
Datum rozhodnutí: 14.07.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.





25 Cdo 2961/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce PhDr. J. H. , zastoupeného Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem Praha 4, Zelený pruh 95/97, proti žalovanému Mgr. P. O. , o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 25 C 30/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 10. 3. 2010, č.j. 18 Co 71/2010-89, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II.Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám Mgr. Zbyška Jaroše, advokáta se sídlem Praha 4, Zelený pruh 95/97, do tří dnů od právní moci usnesení. O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 245.315,- Kč s příslušenstvím, kterou mu měl způsobit žalovaný jako advokát při zastupování v soudním sporu vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 5/96 tím, že neuplatnil námitku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, nezpochybnil přechod závazku k úhradě smluvní pokuty a opožděně podal odvolání. Žalovaná částka představuje srážky ze mzdy žalobce poukázané soudnímu exekutorovi provedené dle exekučního příkazu sp. zn. E 265/04 od 15. 2. 2007 do 15. 3. 2008 ve výši 215.315,- Kč a částku 30.000,- Kč poukázanou soudnímu exekutorovi Stavebním družstvem Pardubice v březnu 2007 jako vypořádání majetkové účasti žalobce v uvedeném družstvu.

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 11. 9. 2009, č.j. 25 C 30/2009-51, uložil žalovanému zaplatit žalobci 245.315,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zjistil, že žalovaný jako advokát zastupoval žalobce ve sporu vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 5/96, který byl ukončen vydáním rozsudku ze dne 23. 6. 2000, jímž bylo žalobci uloženo zaplatit společnosti VEBA, textilní závody a.s., (dále jen společnost VEBA) z titulu kupní ceny za dodané zboží jistinu 816.293,- Kč, smluvní pokutu 1.061.580,- Kč a náklady řízení 75.116,- Kč. V řízení před soudem prvního stupně nevznesl žalovaný námitku, že smluvní pokuta na žalobce v důsledku privatizace státního majetku nepřešla, a žalovaným podané odvolání bylo usnesením odvolacího soudu ze dne 26. 4. 2001, č.j. 22 Co 183/2001-77, odmítnuto pro opožděnost. Soud konstatoval, že smluvní pokuta není příslušenstvím pohledávky, ale je naopak samostatným majetkovým nárokem, proto soud v původním řízení by musel na základě námitky dospět k závěru, že smluvní pokuta nemohla v daném případě přejít na žalobce spolu se závazkem společnosti VEBA ve výši 816.293,- Kč. Soud dále dovodil, že pokud žalovaný jako zástupce tuto námitku v řízení před soudem prvního stupně nevznesl, pak by ji zcela jistě mohl vznést v řízení před odvolacím soudem, pokud by ovšem bylo odvolání proti napadenému rozsudku podáno včas a odvolací soud by se jím zabýval. Soud dospěl k závěru, že žalovaný pochybil při výkonu advokacie a jako zástupce způsobil žalobci škodu tím, že v daném řízení porušil své povinnosti advokáta vyplývající z § 16 odst. 1, 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 10. 3. 2010, č.j. 18 Co 71/2010-89, potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný zastupoval žalobce v řízení sp. zn. 7 C 5/96 jako advokát a žalobce prokázal vznik škody, neboť na základě rozsudku vydaného v uvedeném řízení bylo žalobci exekučně sraženo ze mzdy 681.929,- Kč a dále byla exekučně postižena žalobcova majetková účast v bytovém družstvu ve výši 30.000,- Kč. Usnesením okresního soudu byla exekuce zastavena v rozsahu celé jistiny a částečně ohledně smluvní pokuty. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 6. 2000, č.j. 7 C 5/96-32, mohlo být úspěšné, nebýt pochybení žalovaného, který je podal opožděně. Odvolací soud tehdy mohl dospět k jinému závěru ohledně smluvní pokuty, neboť ujednání o smluvní pokutě bylo neurčité a nesrozumitelné, a proto neplatné. Náhrada části vzniklé škody ve výši 466.611,- Kč byla již žalobci pravomocně přiznána v řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 5/96, což však není překážkou k přiznání další části škody v rozsahu 245.315,- Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a podává je z důvodu upraveného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatel ve výkladu § 15 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, na základě něhož soudy prohlásily přechod pasivních závazků za neplatný pro neuvedení jejich konkretizace v dohodě o převodu majetku na žalobce, zatímco přechod aktivních závazků a hmotného majetku považovaly za platný. Vytýkal soudům též nezapočítání výnosů žalobce z privatizace prodejem převzatého státního majetku a výnosů z aktivních závazků proti žalobou uplatněnému nároku. Tvrdil, že žalobci žádná škoda nevznikla, když peněžní prostředky na úhradu závazku vůči věřiteli společnosti VEBA převzatého ve smyslu § 15 zákona č. 92/1991 Sb. měl žalobce v dubnu 1993 k dispozici, nedošlo by pak k nárůstu příslušenství nad objem jistiny. Označil ujednání o smluvní pokutě za platně uzavřené. Dovolává se též závěrů skutkově obdobného sporu, který řešil Nejvyšší soud pod sp. zn. 29 Odo 866/2005. Konečně namítá, že v předcházejícím sporu vedeném před Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 15 C 63/2006, v němž vystupovaly strany v obráceném pořadí, se domáhal zaplacení odměny za zastupování žalobce v jiném sporu v částce 490.367,- Kč, soud však žalobu zamítl z důvodu zápočtu vymáhané částky na náhradu škody. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěrem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci přiznán nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení. Uvedl, že smluvní pokuta nebyla smlouvou ze dne 3. 3. 1992 platně sjednána a neměla být v žádném případě společnosti VEBA přiznána, přičemž žalovaný tyto skutečnosti v řízení sp. zn. 7 C 5/96 měl a mohl namítnout a toto pochybení bylo zcela jednoznačně příčinou vzniku škody na straně žalobce.V řízení sp. zn. 15 C 63/2006 byla žaloba zamítnuta proto, že žalobce (v tomto řízení žalovaný) neprokázal nárok na odměnu, nikoli z důvodu započtení na nyní uplatňovanou náhradu škody.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou účastníkem řízení, který má právnické vzdělání ve smyslu § 241 odst. 1, 2 písm. a) o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

V posuzované věci žalovaný nevymezil žádnou právní otázku, jež by činila napadené rozhodnutí zásadně významným ve výše uvedeném smyslu.

Přípustnost dovolání nelze v dané věci založit námitkou nesprávného právního posouzení důsledků konkrétních smluvních ujednání mezi žalobcem a společností VEBA (dohoda o převodu státního majetku a ustanovení o sjednání smluvní pokuty) opírající se o jedinečný skutkový základ věci, jehož právní posouzení postrádá nezbytný přesah do širší rozhodovací praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 33 Odo 827/2003, nebo ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 32 Odo 241/2005).

Odkaz dovolatele na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 29 Odo 866/2005, ve skutkově obdobném sporu, není přiléhavý, neboť v dané věci dovolací soud dovolání odmítl pro absenci otázky zásadního právního významu, tj. nedošlo k meritornímu přezkumu věci.

Z tohoto důvodu napadené rozhodnutí nelze považovat za zásadně právně významné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12.360,-Kč včetně 20 % DPH (§ 3 odst. 1 bod 5 ve spojení s § 10 odst. 3 a § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, a § 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 14. července 2011

JUDr. Robert Waltr, v . r.
předseda senátu