25 Cdo 2950/2016
Datum rozhodnutí: 28.02.2017
Dotčené předpisy: § 106 odst. 1 obč. zák., § 112 obč. zák.



25 Cdo 2950/2016

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně SAZUKA a. s. , se sídlem Praha 5 Smíchov, Švédská 635/8, IČO 28957610, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem Praha 5 Smíchov, Janáčkovo nábřeží 84/9, proti žalovanému R. K. , zastoupenému Mgr. Michalem Bedrnou, advokátem se sídlem Praha 6, Eliášova 922/21, o 274.100 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 167/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2015, č. j. 16 Co 203/2015-132, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.761 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Michala Bedrny, advokáta se sídlem Praha 6, Eliášova 922/21.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2015, č. j. 16 Co 203/2015-132, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvodu, aby rozhodná právní otázka následků uplatnění nároku na náhradu škody bez jeho vyčíslení pro stavení promlčecích dob byla posouzena jinak.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním uzavřel, že uplatněný nárok žalobkyně na náhradu škody je promlčen v subjektivní promlčecí době, jež skončila nejpozději v prosinci roku 2012 (§ 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013). Odvolací soud nepovažoval podání žalobkyně ze dne 20. 1. 2011, v němž uvedla, že se připojuje vůči žalovanému s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení s tím, že výše celkové škody bude vypočtena a zaslána orgánům činným v trestním řízení nejpozději do zahájení hlavního líčení , za řádné uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení, které by vedlo ke stavení běhu promlčecí doby (§ 112 obč. zák.).

Z již ustálené judikatury plyne, že uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody v rámci trestního řízení (adhezního řízení), jež má za následek stavení běhu promlčecí doby podle § 112 obč. zák., předpokládá, že z podání poškozeného je patrno, z jakých důvodů, v jaké výši a vůči komu se uplatňuje. Pokud po skončení trestního řízení poškozený v přiměřené době podá návrh na uspokojení tohoto nároku v občanském soudním řízení, běh promlčecí doby je i nadále přerušen (srov. např. zhodnocení praxe soudů při uplatňování ustanovení trestního řádu o právech a postavení poškozeného v trestním řízení a o náhradě škody způsobené trestným činem publikované pod číslem III/1967 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, zprávu bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, publikovanou pod číslem 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2478/2004, publikované pod C 4282 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 23/2011, ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2353/2014, a ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5168/2015).

Žalobkyní namítaný odklon odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právní otázky promlčení nevyčísleného nároku na náhradu škody nezakládá v dané věci přípustnost jejího dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, v trestním řízení vedeném proti žalovanému žalobkyně uvedla v podání ze dne 20. 1. 2011 adresovaném Policii ČR, že se připojuje s nárokem na náhradu škody, aniž by však svůj nárok blíže specifikovala, resp. upřesnila výši škody. Pokud tedy žalobkyně v rámci trestního řízení neuplatnila požadavek, aby žalovanému byla uložena povinnost k náhradě škody v určité konkrétní výši, řádně se nepřipojila s nárokem na náhradu škody (§ 43 odst. 3 trestního řádu) a nedošlo ke stavení běhu promlčecí doby (§ 112 obč. zák.). Za situace, kdy soud neměl k dispozici žádné skutkové podklady a ani z výsledků řízení nevyplývá, že by dříve bylo zahájeno či vedeno řízení o témže nároku, nejedná se o odklon od dosavadní judikatury při právním řešení otázky promlčení a stavení běhu promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 112 obč. zák.

Dovolatelkou tvrzené (případné) pochybení trestního soudu spočívající v nedostatku jejího poučení nečiní nedostatečné uplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení řádným a nestaví běh promlčecí doby.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí při řešení právní otázky uplatnění nevyčísleného nároku na náhradu škody v adhezním řízení a stavení běhu promlčecí doby neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, není dovolání žalobkyně podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2017 JUDr. Robert W a l t r předseda senátu