25 Cdo 2938/2016
Datum rozhodnutí: 30.11.2016
Dotčené předpisy: § 6 odst. 1 písm. c) předpisu č. 440/2001Sb., § 7 odst. 3 předpisu č. 440/2001Sb.



25 Cdo 2938/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce P. J. , zastoupeného Mgr. Davidem Daňkem, advokátem se sídlem Praha 5, Pavla Švandy ze Semčic 12, proti žalované Kooperativě pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem Praha 1, U Prašné brány 3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 17/2007-185, o dovolání žalobce i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2015, č. j. 28 Co 178/2013-271, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2015, č. j. 28 Co 178/2013-271, se mění


- ve výroku I. tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrzuje ohledně další částky ve výši 297.000 Kč a jinak se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 720.000 Kč s příslušenstvím a úroků z prodlení z částky 147.000 Kč;


- ve výroku II. jen tak, že výše soudního poplatku činí 25.200 Kč;


- ve výroku III. jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 193.116 Kč. II. Ve zbytku se dovolání žalobce zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:

Žalobce se domáhal na žalované pojišťovně podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. ve znění pozdějších předpisů plnění v celkové výši 1.587.050,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění (dále též jen ZSU ) a nákladů znaleckého posudku s tím, že při dopravní nehodě dne 17. 8. 2004 utrpěl těžká zranění, a to nejen v oblasti fyzické (omezená hybnost končetin), ale především v oblasti psychické, avšak žalovaná jako pojistitel provozovatele vozidla odpovědného za škodu uhradila jen část uplatněného nároku.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 10. 2012, č. j. 23 C 17/2007-185, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1.231.050 Kč a z částky 502.050 Kč úrok z prodlení, dále zamítl žalobu ve výši 336.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Dále rozhodl o povinnosti žalované uhradit soudní poplatek. Soud na základě provedeného dokazování uzavřel, že při dopravní nehodě způsobené vozidlem pojištěným pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla u žalované utrpěl žalobce těžká zranění s trvalými následky především psychického rázu. Žalovaná uspokojila nároky žalobce v částce 234.000 Kč. Byly vypracovány znalecké posudky MUDr. Bašteckým a MUDr. Noskem před podáním žaloby a revizní posudky Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (IPVZ) a psychiatrem MUDr. Procházkou. Podle posudku IPVZ, který hodnotil následky somatické i psychické, činí ohodnocení ZSU 4.250 bodů plus 50% navýšení podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen vyhláška ), tedy celkem 6.375 bodů. V posudku IPVZ byla hodnocena též položka 016, stejně jako v posudku MUDr. Procházky. Tuto položku ve výši 1.000 bodů s 50 % navýšením bylo proto třeba odečíst. Po tomto odečtu činilo bodové ohodnocení dle posudku IPVZ 4.875 bodů. Znalec z oboru psychiatrie MUDr. Procházka ohodnotil ZSU 1.200 body a neshledal důvody pro zvýšení dle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky. Soud I. stupně uvedl, že bodové ohodnocení ZSU stanovené znalci činí celkem 6.075 bodů představujících částku 725.000 Kč, na doplatek za ZSU (po odečtu dosavadního plnění) zbývá uhradit 495.000 Kč. Soud se též zabýval požadavkem žalobce na zvýšení náhrady za ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky o dvojnásobek a konstatoval, že přiměřené a vzhledem k podobným případům proporčně vyrovnané je navýšení o jednonásobek. Soud v této souvislosti zdůraznil, že žalobce je od svých 23 let vystaven zdravotním následkům, které jej z mnoha činností přímo vyřazují, jeho zdravotní stav vyžaduje opakované ambulantní léčení, pobírá částečný invalidní důchod, ke kterému si zvýšeným pracovním úsilím snaží přivydělávat v truhlářské dílně svého bratra.

Původní rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2013, č. j. 28 Co 178/2013-217, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 253/2014, neboť bylo dovolání žalobce shledáno důvodným v otázce existence důvodů hodných mimořádného zřetele pro zvýšení odškodnění za ZSU.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 3. 6. 2015, č. j. 28 Co 178/2013-271, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně 147.000 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 870.000 Kč s příslušenstvím zamítl, dále změnil výrok o náhradě nákladů řízení státu tak, že jejich výše činí 31.342 Kč, výrok o soudním poplatku změnil tak, že jeho výše činí 17.700 Kč, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel z revizních lékařských posudků znaleckého ústavu IPVZ, jenž trvalé následky žalobce po somatické stránce ohodnotil celkem 1.250 body, z revizního znaleckého posudku psychiatra MUDr. Procházky, jenž v psychiatrické oblasti ohodnotil ZSU žalobce 1.200 body, a závazného názoru dovolacího soudu, že v dané věci jsou splněny podmínky pro zvýšení odškodnění za ZSU a to ve výši dvojnásobku základního počtu bodů, tedy 2.450 bodů. Celkem tedy žalobci náleží odškodnění v částce 588.000 Kč, od níž je třeba odečíst žalovanou již vyplacených 234.000 Kč a pravomocným rozsudkem odvolacího soudu přiznaných 207.000 Kč, k doplacení proto zbývá částka 147.000 Kč. Tuto částku odvolací soud přiznal i s příslušenstvím s odkazem na § 219 o. s. ř., přepočítal výši soudního poplatku a rozhodl o celkových nákladech řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů a dovolacím soudem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud navíc nerespektoval názor dovolacího soudu vyslovený v předchozím zrušujícím rozhodnutí a postupoval tedy rozdílně od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce zdůrazňuje, že zvýšení odškodnění za ZSU ve výši 147.000 Kč představuje pouze 0,3 násobek základního bodového ohodnocení, což je dle jeho názoru v rozporu se závazným právním názorem dovolacího soudu, neboť ten v obdobném případě považoval za přiměřené odškodnění dvojnásobek základního bodového ohodnocení. Dovozuje, že mu měla být přiznána částka 882.000 Kč, představující dvojnásobek odškodnění základního bodového ohodnocení, kterou považuje za adekvátní odškodnění svých trvalých následků. Žalobce se v závěru dovolání pokusil matematicky rozlišit základní odškodnění přiznané na základě základního bodového ohodnocení a dovodit, že tuto částku, již vyplacenou žalovanou, nelze odečítat od přiznaného navýšení odškodnění za ZSU dle § 7 odst. 3 Vyhlášky. Navrhl proto dovolacímu soudu, aby rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení nebo aby sám rozhodl a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i co do částky 870.000 Kč a náhradu nákladů řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala i žalovaná dovolání, a to do části výroku I, kterým odvolací soud rozhodl o úrocích z prodlení přiznaných ode dne 19. 12. 2006. Dle názoru žalované se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť ta je ustálena v závěru, že nárok na mimořádné zvýšení odškodnění ZSU dle § 7 odst. 3 vyhlášky vzniká až na základě soudního rozhodnutí a teprve uplynutím lhůty určené ke splnění soudem uložené povinnosti se dostává dlužník do prodlení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu změnil tak, že žalobu v části úroků z prodlení zamítne a žalované přizná náhradu nákladů řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že žalobce nevymezil, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dále žalovaná uvádí, že žalobce zpochybňuje správnost výše základního bodového hodnocení ZSU, což je otázkou skutkovou. Nesprávně vychází z bodového ohodnocení v základní výši 3.675 bodů, k němuž dospěl odvolací soud v předchozím zrušeném rozhodnutí nesprávným navýšením základního bodového ohodnocení učiněného znalcem dle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, ačkoli takové navýšení může provést pouze znalec. Označila námitky žalobce směřující proti nepřiznání dalších násobků základního bodového ohodnocení i odečtení již vyplacených částek od celkem přiznané částky odškodnění za ZSU za zcela liché. Závěr odvolacího soudu, že je na místě přiznat dvojnásobek základního bodového ohodnocení nezvýšeného postupem dle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky považuje žalovaná za správný, přiměřený a souladný s pokynem dovolacího soudu. Dovolání žalobce shledává nepřípustným pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně pro nedůvodnost zamítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobce v replice na vyjádření žalované k dovolání uvedl, že je přesvědčen, že v podaném dovolání jednoznačně uvedl, že předpokladem přípustnosti dovolání je rozdílnost rozhodnutí odvolacího soudu ve srovnání s judikaturou dovolacího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalobce i žalované byla podána včas, účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení žalobce i žalované (§ 241 odst. 1 a odst. 4 o. s. ř.). Obě dovolání jsou přípustná podle § 237 o. s. ř. a obě dovolání jsou i důvodná, jelikož se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu jak v otázce prodlení dlužníka s plněním mimořádně zvýšeného odškodnění za ZSU, tak v otázce zvýšení odškodnění včetně lékařského navýšení postupem dle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky.

Vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen obč. zák. ), neboť jde o právní poměry (práva a povinnosti) vzniklé před 1. 1. 2014 a k porušení právní povinnosti stanovené právními předpisy (respektive ke škodné události, s níž zákon spojuje vznik povinnosti k náhradě škody bez ohledu na zaviněné porušení právní povinnosti) došlo rovněž před 1. 1. 2014.

Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že žalobce trpí trvalou a již léčebně neovlivnitelnou duševní poruchou, která se projevuje zvýšenou duševní unavitelností, sníženou schopností koncentrace, poruchami paměti, zvýšenou iritabilitou (podrážděností), emoční labilitou, sníženou frustrační tolerancí a změnami osobnosti projevujícími se sociálním stažením, nedůvěřivým postojem k okolí, sensitivní vztahovačností, pocity méněcennosti, trvalým pocitem života na okraji společnosti, neschopností se radovat a pokleslou náladou. Přes dlouhodobou psychologickou a psychiatrickou péči se jeho stav nelepší. Z hlediska somatického trpí omezením dýchacích pohybů, omezením hybnosti páteře, loketního kloubu a kolenního kloubu, má rozsáhlé jizvy na těle. Nemůže se plnohodnotně zařadit do pracovního procesu, je částečně invalidní. Od roku 2010 poklesla míra jeho pracovní schopnosti o 40 % a je schopen vykonávat soustavně výdělečnou činnost jen s podstatně menšími nároky na duševní schopnosti, v menším rozsahu a intenzitě, v kratším úvazku a především jednoduché opakující se práce.

Podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se odškodnění ztížení společenského uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.

Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.

Ačkoli dovolání žalobce výslovně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., je z obsahu dovolání zřejmé, že dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá v řešení právních otázek, jímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z textu dovolání je však také zřejmé, že žalobce chápe náhradu škody za ZSU jako vícesložkovou a že se tato náhrada člení na základní a mimořádnou, které se navzájem nesčítají a neodčítají. Tento názor stejně jako názor soudu prvního stupně, který taktéž rozlišoval v rozsudku ze dne 3. 10. 2012 doplatky za ZSU v oblasti somatické a v oblasti psychiatrické, nemá oporu v hmotném právu. Náhradou za ZSU se odškodňují následky na zdraví poškozeného, jež jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, a odškodňují se tedy jednou částkou jako celek. Postup odvolacího soudu, který od celkově stanovené částky zvýšené náhrady za ZSU odečetl mimosoudně vyplacených 234.000 Kč a dále částku 207.000 Kč z předchozího pravomocného vyhovujícího rozsudku, je správný a námitka žalobce v tomto směru nedůvodná.

Žalobce dále v dovolání uvedl, že dovolací soud odkázal ve svém minulém rozsudku na skutkově podobný případ, kterým se ve své rozhodovací praxi zabýval, a ve kterém přisvědčil tomu, že je na místě základní bodové ohodnocení ZSU zvýšit o další dvojnásobek. Tedy, že v konkrétním případě bylo poškozené vyplaceno odškodnění odpovídající základnímu bodovému ohodnocení a dále jí bylo přiznáno zvýšení o další dvojnásobek. Tak tomu však v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4764/2010, nebylo, neboť dovolatel zjevně cituje z narativní části rozsudku požadavek žalobkyně na trojnásobné zvýšení, ve skutečnosti odvolací soud v daném případě naopak požadavek žalobkyně korigoval a neztotožnil se s úvahou o přiměřenosti dalšího zvýšení náhrady, neshledal projednávaný případ za zvlášť výjimečný a hodný zvláštního zřetele v takové míře, aby to odůvodnilo více jak dvojnásobné zvýšení . Dovolací soud pak v závěru uvedeného rozsudku doslova uvedl, že Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěných skutkových okolností případu považoval za přiměřené zvýšení odškodnění ZSU na dvojnásobek, nejde o úvahu nepodloženou nebo nesprávnou a přiznanou náhradu nelze považovat za nepřiměřeně nízkou . Z uvedeného je tedy zřejmé, že v porovnávaném případě bylo poškozené přiznáno odškodnění za ZSU ve výši dvojnásobku základního bodového ohodnocení. Je třeba opět zdůraznit, že každý případ poškození zdraví vyžaduje individuální posouzení a srovnání s obdobnými případy nelze provádět mechanicky bez přihlédnutí k jedinečným okolnostem každého případu. Avšak ani z tohoto hlediska nelze odvolacímu soudu nic vytknout, neboť postupoval v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu a s přihlédnutím k okolnostem projednávané věci, když stanovil žalobci náhradu za ZSU ve výši dvojnásobku základního bodového ohodnocení. Naopak námitka žalobce, že se mu mělo dostat dalšího dvojnásobného navýšení odškodnění za ZSU mimo již vyplacené náhrady za základní bodové ohodnocení není důvodná.

Žalovaná ve svém dovolání správně namítla, že postup odvolacího soudu v předchozím zrušeném rozhodnutí nebyl správný, pokud sám zvýšil bodové ohodnocení psychiatrických následků o 50 % podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky. Tento postup je vyhrazen znalci, který hodnotí závažnost následků na zdraví poškozeného z medicínského hlediska. Z toho také vyplývá nesprávný názor žalobce, pokud uvádí, že základní bodové ohodnocení mělo být 3.675 bodů a tomu odpovídající částka 441.000 Kč a že proti takovému bodovému ohodnocení žalovaná nic nenamítala.

Zdravotní stav žalobce a jeho trvalé následky byly v řízení před soudem hodnoceny několika znaleckými posudky. Odvolací soud vyšel ze závěrů revizního znaleckého posudku psychiatra MUDr. Ladislava Procházky, který ohodnotil ZSU v psychiatrické oblasti celkem 1.200 body a neshledal důvod pro postup dle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, a znaleckého posudku IPVZ, jenž po somatické stránce následky úrazu žalobce ohodnotil celkem 1.250 body a takto stanovené bodové ohodnocení navýšil postupem dle § 6 odst. 1 písm. c) Vyhlášky o 50% na celkem 1.875 bodů. Tedy celkové bodové ohodnocení trvalých následků žalobce pro stanovení odškodnění za ZSU včetně lékařského navýšení činí celkem 3.075 bodů. Z takto stanoveného bodového ohodnocení a z částky 369.000 Kč, jež bodovému hodnocení odpovídá v penězích, bylo třeba vycházet.

Již v předchozím zrušujícím rozsudku dovolací soud poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010, uveřejněné pod číslem 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém jsou podrobně rozvedeny závěry dovolacího soudu k otázce stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění. Mimo jiné zde dovolací soud odkázal na rozsudek ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. 25 Cdo 2370/2007, jenž citoval také žalobce, kde Nejvyšší soud vyslovil, že v případě, že z důvodů podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky lékař v posudku zvýší počet bodů (nejvýše o 50% celkové výše bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění), je toto zvýšení součástí bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku, které je základem pro stanovení výše odškodnění ve smyslu § 7 odst. 1 vyhlášky, a že takto stanovenou výši odškodnění pak soud může postupem podle § 7 odst. 3 vyhlášky v odůvodněných případech zvýšit.

Odvolací soud však v rozporu s tímto stanoviskem jakož i ustálenou judikaturou dovolacího soudu vycházel při stanovení mimořádného zvýšení odškodnění za ZSU postupem dle § 7 odst. 3 vyhlášky z prostého bodového ohodnocení bez navýšení ve smyslu § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, a odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jak sice dovodil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, pro posouzení přiměřenosti odškodnění není rozhodující matematický postup, jímž soud ke stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění dospěl, nýbrž reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel, i z tohoto pohledu však považoval dovolací soud přiznanou částku odškodnění za nedostatečnou. V této části je dovolání žalobce přípustné a zároveň důvodné.

Dovolání žalované směřuje toliko do části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl žalobci přiznán úrok z prodlení z částky mimořádného odškodnění za ZSU ode dne 19. 12. 2006. Judikatura dovolacího soudu je však ustálena v závěru, že vzhledem k tomu, že povinnost k plnění zvýšené náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky může být uložena jen soudním rozhodnutím, právo a tomu odpovídající povinnost k plnění v tomto rozsahu bez soudního rozhodnutí nevzniká. Nejde tedy o přisouzení existujícího nároku, ale o jeho konstituování. Do doby, než je o tomto nároku rozhodnuto, nevznikl, a nemůže proto nastat ani jeho splatnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, uveřejněný pod číslem 8/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitka žalované je tedy důvodná, neboť přiznáním úroku z prodlení ze zvýšené náhrady za ZSU se odvolací soud odchýlil od výše zmíněné rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Jelikož zjištěný skutkový stav dává podklad pro konečné rozhodnutí ve věci a modifikace napadeného rozsudku spočívá pouze v matematickém přepočtu násobených částek, shledal Nejvyšší soud podmínky pro změnu napadeného rozsudku ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř. Odvolací soud pro zvýšení odškodnění za ZSU ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky vyšel nesprávně z bodového ohodnocení 2.450 bodů a tomu odpovídající částky 294.000 Kč, jež zvýšil na dvojnásobek. Jak již bylo uvedeno výše, správně měl odvolací soud vycházet z bodového ohodnocení zvýšeného postupem dle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, tedy z celkového počtu bodů 3.075 a jím odpovídající částce 369.000 Kč. Celkem tak měl stanovit na náhradu škody za ZSU žalobce částku 738.000 Kč rovnající se dvojnásobku základního ohodnocení náhrady za ZSU. Tato částka představuje dle názoru dovolacího soudu přiměřené a zásadám proporčnosti odpovídající odškodnění za ztížení společenského uplatnění.

Tento závěr dovolací soud činí při vědomí kritiky bodového systému odškodnění nemajetkových újem na zdraví podle podzákonného předpisu, kterou vyslovil Ústavní soud v pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15. I v nyní projednávané věci byl sice použit bodový systém stanovený vyhláškou, avšak způsobem, který nevyvolává pochyby o jeho vhodnosti, neboť odvolací soud s jeho pomocí provedl objektivizaci obtíží poškozeného a takto stanovená částka (po korektuře provedené dovolacím soudem) byla individualizována odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného, a představuje tedy odůvodněnou, předvídatelnou a proporcionální výši náhrady srovnatelnou s případy podobného charakteru. Takový přístup jako ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní soud například i v usnesení ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15.

Od celkového odškodnění je pak třeba odečíst již mimosoudně vyplacených 234.000 Kč a předchozím pravomocným rozsudkem odvolacího soudu přiznaných 207.000 Kč. K doplacení na náhradě za ZSU žalobce ve výši 738.000 Kč zůstává částka 297.000 Kč. Z výše citovaných závěrů je tato částka přiznávána bez příslušenství, neboť nad částku 369.000 Kč se jedná o konstituování nároku žalobce a žalovaná nebyla v prodlení s jejím splněním.

Jelikož se změnil výrok ve věci samé a celková výše přiznaného plnění, doznaly změn i nákladové výroky svou povahou závisející na výsledku sporu ve věci samé.

Výrok o nákladech řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů a za v pořadí první dovolací řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 2 a § 142 odst. 3
o. s. ř. Žalobci náleží náhrada za zastupování advokátem ve výši 155.100 Kč dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (při částce 10.340 Kč za jeden úkon právní služby), 15 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, tedy 4.500 Kč, a 21 % DPH ve výši 33.516 Kč, celkem tedy 193.116 Kč. Soudní poplatek, který činí 5 % z přiznané částky 504.000 Kč, měl být správně stanoven vy výši 25.200 Kč a žalovaná z něj musí doplatit ještě 7.500 Kč.

Z uvedených důvodů dovolací soud v rozsahu opodstatněnosti obou dovolání do výroku o věci samé rozsudek odvolacího soudu rovněž změnil [§ 243d písm. b) o. s. ř.].
Ve zbývajícím rozsahu dovolací soud dovolání žalobce zamítl [§ § 243d písm. a)
o. s. ř.].
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první,
§ 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalované do výroku o věci samé v části týkající se úroku z prodlení bylo zcela důvodné, dovolání žalobce bylo z větší části neúspěšné, neboť v části dovolání žádající další násobek přiznaného odškodnění ZSU bylo zamítnuto, úspěšné bylo pouze zčásti. S ohledem na okolnosti vzniku škody na zdraví žalobce a na majetkové poměry na obou stranách sporu jsou v daném případě dány důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., jež odůvodňují náhradu nákladů dovolacího řízení úspěšnější žalované nepřiznat.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2016

JUDr. Robert Waltr předseda senátu