25 Cdo 2929/2000
Datum rozhodnutí: 19.12.2002
Dotčené předpisy: § 9 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 9 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 451 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb., § 241 odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 2929/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce J. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. L., zastoupenému advokátem, o zaplacení 90.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 438/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. července 2000, č. j. 35 Co 258/99-57, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. července 2000, č. j. 35 Co 258/99-57, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 10. 1999, č. j. 18 C 438/98-28, s výjimkou výroku, jímž byla žaloba zamítnuta ohledně 21 % úroku z prodlení z částky 90.000,- Kč od 21. 10. 1995 do 14. 5. 1998, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 1. 10. 1999, č. j. 18 C 438/98-28, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 90.000,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 15. 5. 1998 do zaplacení, ohledně 21 % úroku z prodlení z částky 90.000,- Kč od 21. 10. 1995 do 14. 5. 1998 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 4. 9. 1995 společenskou smlouvu, podle níž se stali jedinými společníky a statutárními orgány obchodní společnosti L., s.r.o., která byla zapsána do obchodního rejstříku ke dni 31. 10. 1995. Dne 20. 10. 1995 žalovaný převzal od žalobce částku 90.000,- Kč s tím, že ji složí na společný účet vedený u K. banky P., pobočka L., avšak svěřené finanční prostředky na tento účet nesložil. Z výpovědi žalobce vzal soud za prokázané, že peníze měly sloužit k zajištění úvěru pro společnost L., potřebného k financování koupě nemovitosti v rámci privatizace; dne 16. 11. 1995 žalobce zplnomocnil žalovaného k jednání s ČMHB, a. s. s cílem zajistit hypoteční úvěr a jednat o jednotlivých finančních operacích spojených se zajištěním úvěru pro založenou společnost. Soud dospěl k závěru, že ačkoli k datu podpisu plné moci již existovala společnost L., s. r. o., v níž byli oba účastníci společníky a zároveň jednateli, k předání částky 90.000,- Kč došlo před právním vznikem této společnosti a nemůže tedy jít o podnikatelský závazek účastníků ; protože uvedená částka nepředstavovala vklad společníků do společnosti, posoudil soud vztah mezi účastníky jako občanskoprávní závazek z příkazní smlouvy ve smyslu § 724 obč. zák., kdy žalovaný (příkazník) se zavázal pro žalobce (příkazce) složit na společný bankovní účet jmenovanou částku. Pojmovým znakem příkazní smlouvy byla podle soudu činnost uskutečňovaná nejen pro příkazce, ale její výsledek měl sloužit i k uspokojení zájmů samotného příkazníka. Příkazník se přitom může odchýlit od příkazcových pokynů jen tehdy, je - li to nezbytné v zájmu příkazce a nemůže-li včas obdržet jeho souhlas. V daném případě se však žalovaný od pokynů příkazce odchýlil podstatným způsobem, když svěřené finanční prostředky na společný účet u určené banky nesložil, aniž by prokázal, že tak učinil v zájmu příkazce a že k jednání měl jeho souhlas. Protože v potvrzení podepsaném žalobcem nebylo uvedeno, do kdy mají být peníze na účet složeny, je podle soudu logické, že se tak mohlo stát do doby, dokud K. banka v P., pobočka L., existovala. Na straně žalovaného tak podle soudu vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 451 obč. zák., neboť tím, že částku 90.000,- Kč nevrátil, získal majetkový prospěch plněním z právního důvodu, který odpadl.



K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 3. 7. 2000, č. j. 35 Co 258/99-57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že výrok, jímž byla žaloba částečně zamítnuta, zůstává odvoláním nedotčen, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a připustil proti rozsudku dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu vztah mezi účastníky má občanskoprávní povahu, neboť vznikl předáním peněz dne 20. 10. 1995, tedy před vznikem společnosti L., s. r. o., a nejde proto o spor mezi společníky, k jehož rozhodnutí by byl v prvním stupni věcně příslušný krajský soud. Dovodil dále, že mezi účastníky byla dne 20. 10. 1995 uzavřena příkazní smlouva podle ustanovení § 724 obč. zák., jejíž odvolání do okamžiku, kdy bylo objektivně možné příkaz vykonat, tedy do 7. 8. 1996 (dnem 8. 8. 1996 byla určené bance odebrána licence a k témuž datu přestala přijímat vklady klientů), žalovaný neprokázal. Dne 8. 8. 1996 tak závazek zanikl pro nemožnost plnění ve smyslu § 575 odst. 1 obč. zák. a žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši převzaté částky 90.000,- Kč, kterou je povinen podle § 451 odst. 1 obč. zák. žalobci vydat. Od tohoto data také začala běžet tříletá objektivní promlčecí lhůta podle § 107 odst. 2 obč. zák. pro vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalobce žalovanému plnil na základě právního důvodu (příkazní smlouvy), který odpadl (zánikem závazku). K promlčení tedy nedošlo, protož nárok byl před uplynutím objektivní tříleté lhůty u soudu dne 3. 3. 1998 uplatněn. Vzhledem k tomu, že žalovaný neprokázal, že by od smlouvy odstoupil před datem

8. 8. 1996, mohla i dvouletá subjektivní promlčecí lhůta ve smyslu § 197 odst. 1 obč. zák. začít běžet nejdříve tímto datem a její konec připadá na 8. 8. 1998, takže ani v této lhůtě k promlčení nedošlo. Odvolací soud připustil dovolání proti svému rozsudku k otázce, zda se v daném případě jednalo o úkony činěné zakladateli ve věci související se vznikem společnosti za tuto společnost a zda tedy mezi účastníky jde o vztah obchodněprávní a je dána k rozhodování v prvním stupni věcná příslušnost krajského soudu, či jde o vztah občanskoprávní.



Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Jeho přípustnost částečně dovozuje i z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., a to v otázce promlčení závazkového vztahu. Namítá, že posuzovaný vztah mezi účastníky je povahy obchodněprávní, neboť vznikal při založení obchodní společnosti L., s. r. o. Žalobce předal žalovanému finanční částku, která měla být použita na úkony spojené se vznikem společnosti (ocenění a získání nemovitosti pro další podnikání a sídlo společnosti). Tvrzení žalobce o předání finančních prostředků pouze za účelem složení na bankovní účet považuje žalovaný za účelové, neboť k takovému úkonu by nepotřeboval žalobce prostředníka. Žalovaný tyto prostředky přitom využil pro potřeby společnosti, především k vypracování znaleckého posudku a na cestovní náklady při začátku činnosti společnosti; nabízel v tomto směru žalobci vyúčtování nákladů. Podle dovolatele odvolací soud nesprávně posoudil též otázku promlčení. Žalovaný považuje za rozhodné datum 15. 2. 1996, kdy žalobce odeslal dopis s výzvou k vrácení finanční částky a od kdy byl přesvědčen, že žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení; nejpozději tohoto dne tak počala běžet subjektivní lhůta, která marně uplynula před podáním žaloby dne 3. 3. 1998. Dovolatel navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a aby byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.



Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen o.s.ř. ). Po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. o.s.ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), a po přezkoumání věci podle § 242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Přípustnost dovolání v dané věci byla založena výrokem rozsudku odvolacího soudu. Protože tímto výrokem nebyla právní otázka, pro kterou bylo dovolání připuštěno, vymezena, je dovolání přípustné pro řešení těch právních otázek, které byly pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.2.1997, III. ÚS 253/96, uveřejněný pod pořadovým číslem 19 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 7), a jejichž řešení bylo v dovolání zpochybněno. Dovolací soud je přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 1 a 3 o.s.ř.).

Dovolateli nelze přisvědčit v námitce, že k rozhodování věci v prvním stupni nebyl věcně příslušný okresní soud.

Podle § 9 odst. 1 o.s.ř. k řízení v prvním stupni jsou zásadně příslušné okresní soudy; v ustanoveních § 9 odst. 2 až 5 o.s.ř. pak zákon stanoví, ve kterých případech jsou k řízení v prvním stupni věcně příslušné jiné soudy, než soudy okresní. Podle § 9 odst. 3 písm. b) bod aa) o.s.ř. krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních bez zřetele na to, zda účastníci závazkového vztahu jsou podnikatelé, spory z právních vztahů souvisících se zakládáním obchodních společností nebo družstev a podle § 9 odst. 3 písm. c) bod aa) o.s.ř. bez zřetele na to, že nejde o obchody ve smyslu písm. a) či b) tohoto ustanovení, spory z právních vztahů mezi obchodními společnostmi (družstvy) a jejich zakladateli (společníky nebo členy), jakož i mezi společníky (členy nebo zakladateli) navzájem, pokud jde o vztahy týkající se účasti na společnosti (členského vztahu v družstvu), jakož i vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka (členská práva a povinnosti) a vztahy související se zvýšením základního jmění (přistoupením společníka nebo člena).

Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění (jeho správnost vzhledem k přípustnosti dovolání založené podle § 239 odst. 1 o.s.ř. není předmětem dovolacího přezkumu), že v mezidobí od podpisu společenské smlouvy do zápisu společnosti L., s. r. o. do obchodního rejstříku žalobce předal žalovanému peníze, aby je uložil na společný účet u banky s tím, že je oprávněn je použít k úhradě nákladů spojených se zamýšlenou privatizací ve prospěch účastníky založené společnosti.

Z uvedeného je zřejmé, že nárok na vrácení peněz, které nebyly společníkem žalobce použity ve prospěch společnosti, není nárokem ze vztahů při zakládání společnosti ani vzájemných vztahů mezi účastníky týkajících se účasti na společnosti. Společnost byla v době předání peněz již založena společenskou smlouvou ze dne 4. 9. 1995 (§ 57 odst. 1 věta první obch. zák.) a nakládání žalovaného s penězi nemělo mít podle dohody účastníků (a skutečně ani nemělo) žádný dopad na společnost z hlediska jejího vzniku. Zároveň pak ani tvrzená okolnost, že žalovaný použil peníze v rozporu s ujednáním, nemá vliv na vzájemné vztahy účastníků z hlediska jejich účasti na společnosti, neboť míra jejich účasti vyplývající ze společenské smlouvy tím nebyla dotčena a není ostatně ani předmětem tohoto řízení.

Dovolatel dále namítá, že předmětnou částku použil ke sjednanému účelu, zejména k úhradě nákladů za znalecký posudek potřebný k zajištění úvěru pro společnost a k uhrazení cestovních výdajů, které mu vznikly v souvislosti se zabezpečováním počátku činnosti společnosti, o čemž žalobci v minulosti nabízel vyúčtování.

Ze shora uvedeného skutkového stavu vyplývá, že žalovaný se zavázal nejen ke složení svěřených peněz na bankovní účet, jak je uvedeno v potvrzení o předání peněz, nýbrž že podle ústního ujednání účastníků byl při vyřizování hypotečního úvěru též oprávněn použít tyto prostředky ve prospěch účastníky založené společnosti. Za situace, kdy je nesporné, že žalovaný peníze na daný účet nesložil, je proto z hlediska nároku žalobce na vrácení peněz rozhodující, nakolik žalovaný provedl příkaz v souladu s ujednáním účastníků. Tvrdí-li žalovaný, že s penězi naložil podle dohody účastníků, konkrétně že z peněz hradil náklady spojené s vyřízením úvěru nutného pro činnost účastníky založené společnosti, je povinen své tvrzení prokázat (nese v tomto směru tzv. důkazní břemeno). Ačkoliv žalovaný v tomto směru navrhoval důkazy, odvolací soud je vzhledem k odlišnému právnímu posouzení uplatněného nároku nepovažoval za významné pro rozhodnutí a nezjišťoval skutkový stav k okolnosti, zda a v jakém rozsahu není dána povinnost žalovaného vrátit

peníze z hlediska ustanovení § 728, případně § 727 část věty za středníkem obč. zák. Rozhodnutí odvolacího soudu proto vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, což představuje vadu řízení, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.

Zjištění, zda a v jakém rozsahu žalovaný použil peníze ke sjednanému účelu, bude zároveň významné i pro posouzení opodstatněnosti námitky promlčení, neboť teprve od spolehlivého závěru, v jakém rozsahu a kdy vznikl žalobci nárok na vrácení peněz, bude možno uvažovat o běhu promlčecích dob.

Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. b) a d) o.s.ř. správný, Nejvyšší soud České jej zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že stejnými vadami, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, trpí i rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek (s výjimkou výroku, jímž byla žaloba zamítnuta ohledně 21 % úroku z prodlení z částky 90.000,- Kč od 21. 10. 1995 do 14. 5. 1998) zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. prosince 2002

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu