25 Cdo 2911/2006
Datum rozhodnutí: 31.01.2007
Dotčené předpisy:





25 Cdo 2911/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Petra Vojtka, v právní věci žalobkyně U. p., a. s., proti žalovaným 1) m. P., zastoupenému advokátkou a 2) M. č. P. 8, zastoupené advokátkou, o 53.647,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 297/2003, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2005, č. j. 12 Co 258/2005-148, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 17. 1. 2005, č. j. 22 C 297/2003-114, uložil druhé žalované povinnost zaplatit žalující pojišťovně částku 37.553,- Kč s 2 % úroky z prodlení ode dne 16. 8. 2003 do zaplacení, co do částky 16.094,- Kč s příslušenstvím žalobu vůči druhé žalované zamítl, žalobu vůči prvnímu žalovanému zamítl v plném rozsahu a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako pojistitel měla uzavřenu smlouvu o pojištění majetku a odpovědnosti s nájemníkem bytu v domě ve vlastnictví prvního žalovaného. Dne 27. 10. 2001 došlo k pojistné události, která spočívala v zatopení bytu užívaného pojištěným v důsledku závady na potrubí v domě, k němuž má právo hospodaření druhá žalovaná. Na základě ceny stanovené likvidátorem žalobkyně vyplatila pojištěnému pojistné plnění v částce 53.647,- Kč, jejíž náhrady se v tomto řízení domáhá. I když se po havárii nájemnice domu snažily dovolat na všechna telefonní čísla havarijní služby uvedená na vývěsce v domě, uzávěr vody byl zpřístupněn až za účasti policie, více než jednu a půl hodiny po havárii. Na základě těchto skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že pojištěný nájemce bytu v domě ve vlastnictví prvního žalovaného, který je svěřen k hospodaření druhé žalované, má nárok na náhradu škody způsobené pojistnou událostí proti druhé žalované. Ta, coby pronajímatel, porušila povinnost stanovenou v ust. § 687 odst. 1 obč. zák. zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, a v příčinné souvislosti s porušením této povinnosti vznikla pojištěnému škoda v žalované výši. Druhé žalované se vyvinit nepodařilo, škoda nebyla způsobena ani tzv. vyšší mocí. Podle § 813 obč. zák. v tehdy platném znění přešel nárok na náhradu škody pojištěného proti druhé žalované tzv. zákonnou cessí na žalobkyni. Rozsah náhrady škody soud prvního stupně snížil, když shledal spoluzavinění poškozeného ve smyslu ust. § 441 obč. zák.


K odvolání žalobkyně a druhé žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2005, č. j. 12 Co 258/2005-148, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil, v zamítavém výroku ve vztahu k druhé žalované jej změnil tak, že druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 16.094,- Kč s 2 % úroky z prodlení ode dne 16. 8. 2003 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ohledně vzniku škody, jejího rozsahu a splnění předpokladů občanskoprávní odpovědnosti druhé žalované se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Dovodil, že druhá žalovaná porušila povinnost dle ust. § 687 odst. 1 obč. zák. rovněž tím, že neměla vybudován řádný systém minimalizace škodných událostí, což je patrno ze skutkového zjištění, že úniku vody bylo zabráněno přes snahy nájemců domu až jednu a půl hodinu po havárii. Neshledal však podmínky pro aplikaci ust. § 441 obč. zák.


Proti tomuto rozsudku podala druhá žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) a písm. c) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení, zda vzniká odpovědnost pronajímatele za škodu, jestliže ke škodě došlo v důsledku náhlé a nepředvídatelné události, kterou nebylo možné ani při nejlepší péči a vynaložení veškerého úsilí předpokládat a zabránit jí. Namítá, že v jejím případě chybí předpoklad zavinění. Nejednalo se v pravém smyslu o závadu, ale o vis maior. Dovolatelka rovněž nesouhlasí s tím, že nezajistila informovanost nájemníků o dostupnosti havarijní služby, když bylo prokázáno, že informace o havarijní službě byly v domě vyvěšeny a sama skutečnost, že se nájemníci na zde uvedená telefonní čísla nemohli dovolat, jí nelze klást za vinu. Namítá, že ke škodě došlo i spoluzaviněním poškozeného, který nejdražší věci skladoval na podlaze a ačkoliv byl telefonicky upozorněn, že k havárii došlo, vrátil se do bytu až druhý den. Dále namítá, že odvolací soud při výši celkové škody vyšel pouze z listinných důkazů a nepřihlédl k tomu, že ona sama si nemohla rozsah a výši škody ověřit, když poškozený ji o události informoval až s dlouhým časovým odstupem. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.





Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.


V dané věci druhá žalovaná napadá dovoláním měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž jí byla uložena povinnost zaplatit částku 16.094,- Kč s příslušenstvím. Protože dovolání v tomto rozsahu směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.


Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Otázku zásadního významu dovolatelka spatřuje v posouzení, zda pronajímatel nájemci odpovídá za škodu, která vznikla bez jeho zavinění a bez porušení právní povinnosti.


V projednávané věci je nesporné, že došlo k závadě na vodovodním potrubí, v jejímž důsledku byl zatopen byt užívaný pojištěným nájemcem, umístěném v bytovém domě, k němuž vykonává právo hospodaření druhá žalovaná, která byty pronajímá a vykonává prakticky všechna vlastnická práva a povinnosti k této nemovitosti a rovněž nese za výkon těchto práv a povinností právní odpovědnost.


Podle § 687 odst. 1 obč. zák. je pronajímatel povinen předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu.


Toto zákonné ustanovení ukládá pronajímateli povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu s tím, že se jedná o nastolení a udržování určitého (právním řádem požadovaného) objektivního stavu, jehož narušení (tedy porušení právní povinnosti) představuje jeden z objektivních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. (porušení právní povinnosti, vznik škody, existence příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody). Subjektivním předpokladem odpovědnosti je pak zavinění, jež se podle přítomnosti rozumového a volního prvku rozlišuje na jednání úmyslné a jednání z nedbalosti.


Odvolací soud správně vycházel z názoru, že pro vznik odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. postačí zavinění ve formě nevědomé nedbalosti, jež je zákonem presumována, a je tak na škůdci, aby se z odpovědnosti vyvinil. Odpovědnost za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. samozřejmě nevzniká, je-li škoda způsobena tzv. vyšší mocí (vis maior), tj. takovou kvalifikovanou náhodou, kterou není možné za daných podmínek ani při vynaložení veškerého úsilí nikým odvrátit vzhledem k její mimořádnosti a nepředvídatelnosti. V řízení však nebylo prokázáno, že by škoda byla způsobena v důsledku neodvratitelné události, jak tvrdí dovolatelka. Škoda vznikla v důsledku závady mající původ v samotné podstatě věci a nemohla být z objektivního hlediska neodvratitelná.


Jestliže dovolatelka namítá, že uvedenou právní povinnost zaviněně neporušila, jde o otázku zjištění skutkového stavu a z něj vyvozených skutkových závěrů, a tedy o skutečnosti, které nezakládají přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stejný závěr platí i o námitce dovolatelky týkající se výše zjištěné škody, zejména v souvislosti s tím, že si nemohla rozsah a výši škody sama ověřit a o události byla informována až v době, kdy poškozené věci byly zlikvidovány.


Lze tedy uzavřít, že není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Směřuje tak proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť druhá žalovaná nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 31. ledna 2007


JUDr. Marta Škárová, v. r.


předsedkyně senátu