25 Cdo 2908/2008
Datum rozhodnutí: 23.02.2011
Dotčené předpisy: § 415 obč. zák., § 420 obč. zák., § 106 odst. 1 obč. zák., předpisu č. 440/2001Sb.




25 Cdo 2908/2008 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce nezl. M. G. , zastoupeného zákonnými zástupci Veronikou Gáborovou a Milanem Gáborem, bytem tamtéž, zastoupenými JUDr. Igorem Kouteckým, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalované Středomoravské nemocniční a.s., se sídlem v Prostějově, Mathonova 291/1, IČ 27797660, zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická 1, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 260/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2007 č.j. 44 Co 31/2007-237, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2007, č. j. 44 Co 31/2007-237, ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 164.800,- Kč na náhradě bolestného a ohledně částky 3.885.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění, dále ve vyhovujících výrocích ohledně úroků z prodlení a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 24. 4. 2006, č. j. 5 C 260/2003-133, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 9. 10. 2006, se v témže rozsahu zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se po změně a rozšíření žaloby domáhal po žalované nemocnici náhrady škody způsobené mu na zdraví ve výši 748.800,- Kč na náhradě bolestného a 30.870.000,- Kč za ztížení společenského uplatnění. Žalobu zdůvodnil tím, že dne 3. 10. 2001 na novorozeneckém oddělení žalované při zástavě dechu a srdce nebyla u něj včas provedena resuscitace a v důsledku toho došlo k těžkému poškození jeho mozku.

Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 24. 4. 2006, č. j. 5 C 260/2003-133, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 9. 10. 2006, č. j. 5 C 260/2003-151, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na bolestném 664.800,- Kč s úroky z prodlení, za ztížení společenského uplatnění 15.885.000,- Kč s úroky z prodlení, žalobu co do částek 84.000,- Kč bolestném a 14.985.000,- Kč za ztížení společenského uplatnění a v části požadovaných úroků zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení a vůči státu. Vzal za prokázané, že dne 3. 10. 2001 byla na novorozeneckém oddělení žalované prováděna u žalobce fototerapie, v jejím průběhu se zdravotní sestra vzdálila z observačního pokoje a v té době došlo u žalobce k zástavě srdce a dechu. Doba do nástupu resuscitace byla v důsledku nepřítomnosti zdravotnického personálu příliš dlouhá, čímž došlo u žalobce k posthypoxické encephalopathii. Jeho stav je v důsledku těžkého poškození mozku velmi vážný, nezvratný. Vyžaduje péči 24 hodin denně, je třeba mu po celou dobu i ve spánku odsávat sliny a hleny, neboť nepolyká. Není schopen samostatného pohybu, pouze leží na zádech, provádí ojedinělé spontánní pohyby rukou, nefixuje oči, zrak a sluch je neměřitelný, reaguje pouze na bolest. Běžně potravu nepřijímá, musí být krmen sondou, permanentně mu zavedenou do dutiny břišní. Objevují se u něj proleženiny, které jsou velice bolestivé. Nemluví, nesměje se, na pohlazení ani na lechtání nereaguje, není schopen reagovat na světlo a tmu. Prognóza jeho zdravotního stavu je velmi špatná, bude plně invalidní, jeho zdravotní stav je stabilizovaný a nezvratný, stejně jako postižení centrální nervové soustavy. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná nezajistila při provádění fototerapie stálou přítomnost zdravotní sestry na observačním pokoji, ačkoliv její přítomnost u tohoto zákroku na pacientech tohoto věku je nezastupitelná. Resuscitace žalobce byla zahájena, až když u něj došlo k rozšíření zornic, a byť byla provedena profesionálně, nemohla být včasná. Žalovaná se tedy nechovala tak, aby nedošlo ke škodě na zdraví žalobce (§ 415, 420 obč. zák.). Soud při odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění postupoval podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. a vycházel ze znaleckého posudku prof. MUDr. Hany Hrstkové, Csc. S ohledem na závažný stav žalobce a jeho celkově nepříznivou prognózu, náhradu za ztížení společenského uplatnění navýšil dle ust. § 7 odst. 3 vyhlášky na 5-ti násobek základního ohodnocení.

K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 10. 2007, č. j. 44 Co 31/2007-237, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Na základě doplněného dokazování shodně se soudem prvního stupně dovodil příčinnou souvislost mezi poškozením zdraví žalobce (encephalopatie nejtěžšího stupně) a porušením povinností ze strany žalované. K prvním resuscitačním úkonům došlo nikoliv po několika vteřinách po zaznění apnemonitoru, nýbrž až po nejméně dvou minutách. Právě tento čas nekonání zdravotnického personálu v době od signalizované zástavy srdce dítěte do počátku úsilí dítě oživit je zanedbáním povinností při výkonu zdravotnické péče, který činí žalovanou odpovědnou za újmu na zdraví žalobce. U nezletilého došlo k poškození mozku nejvyššího stupně. V případě včasného zásahu zdravotnického personálu by škodlivý následek s největší pravděpodobností buď nenastal nebo by nebyl tak těžký. Rozhodující okolností pro vznik škody na zdraví dítěte shledal odvolací soud dobu, po kterou trval stav bezdeší a bez srdeční akce, nikoliv faktory na straně dítěte, jež tento stav pravděpodobně vyvolaly (Pierre Robinova sekvence, malrotace střev, GER apod.), neboť následek poškození mozku - by tyto faktory samy o sobě vyvolat nemohly. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně postupoval podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. s ohledem na vyjádření znalkyně prof. MUDr. Hrstkové, CSc., že zdravotní stav žalobce jak v otázce bolestného tak ztížení společenského uplatnění bylo možno posoudit až mnohem později, než v době propuštění žalobce z nemocnice (koncem r. 2001). Soud nepřisvědčil námitce promlčení, neboť žaloba byla podána 1. 10. 2003 před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 1 obč. zák.), nárok na náhradu škody byl v žalobě uplatněn jako nárok na bolestné a za ztížení společenského uplatnění a další změny žaloby co do výše nároku již neměly vliv na běh promlčecích lhůt.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vadu řízení spatřuje v tom, že posudek MUDr. Stejskala, jímž byl proveden důkaz znaleckým posudkem, byl zpracovaný v rámci trestního řízení, a mohl být proto použit pouze jako důkaz listinný, že znalecké posudky MUDr. Hrstkové a MUDr. Macka hodnotily důkazy provedené v řízení a z nich pak vyvozovaly skutkové závěry ohledně doby započetí resuscitace žalobce, že nebyl vyžádán revizní znalecký posudek dle jejího návrhu a nebyl hodnocen jako důkaz rozsudek vydaný v trestním řízení, jímž pracovnice žalované byla zproštěna obžaloby ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví. Nesprávné právní posouzení spatřuje v aplikaci § 415 a § 420 obč. zák., v řešení promlčení a v aplikaci vyhl. č. 440/2001 Sb. Uvádí, že z její strany nedošlo k pochybení či postupu, který by bylo možno označit jako non lege artis, a to i s ohledem na rozhodnutí v trestním řízení, v němž soud konstatoval, že nebylo prokázáno zaviněné porušení povinnosti osobou, kterou žalovaná při své činnosti použila. Namítá, že v tomto směru žalobce neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní. Ačkoliv soudy v civilním řízení prováděly v podstatě stejné dokazování, dospěly k odlišnému skutkovému závěru o tom, zda byla resuscitace zahájena včas. Při řešení otázky, kdy byla započata resuscitace, odvolací soud vycházel ze znaleckých posudků, což dovolatelka považuje za nepřípustné, neboť se jedná o otázku skutkovou, nikoliv odbornou. Znovu uvádí, že k zástavě dechu a srdce došlo u žalobce v důsledku GER, nonrotace střev, projevu Robinova syndromu i event. metabolické poruchy, tedy v důsledku nepředvídatelných zdravotních potíží žalobce, nikoliv v důsledku nepřítomnosti pracovníků žalované při provádění fototerapie. Dovozuje, že přítomnost sestry na observačním pokoji by nepřinesla včasnější zjištění stavu žalobce, došlo u něj k současné zástavě srdce i dechu, přičemž vizuálně lze odhalit pouze zástavu dechu. Namítá dále, že žalobce nejpozději 3 měsíce po události dne 3. 10. 2001 věděl o škodě, i o tom, kdo za ni odpovídá, žaloba byla podána včas, avšak nárok na vyšší náhradu bolestného a za ztížení společenského uplatnění požadovaný v rozšíření žaloby dne 16. 7. 2004 a 25. 7. 2005, je promlčen. K ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění mělo dojít podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., neboť již v roce 2001 došlo k ukončení léčebného procesu žalobce i k ustálení jeho zdravotního stavu, rozhodnutí odvolacího soudu o mimořádném navýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. považuje za nepřezkoumatelné a poukazuje na to, že žalobce trpěl velmi vážným poškozením zdraví, které mu do budoucna neumožňovalo plnohodnotné zapojení do života, a soudu vytýká, že neposuzoval přiměřenost žalobcova nároku vzhledem ke způsobu života, který vedl před poškozením zdraví a po 3. 10. 2001. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že je považuje za nepřípustné a nedůvodné. Nelze dovodit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, otázka promlčení nároků z poškození na zdraví byla opakovaně řešena dovolacím soudem, rozhodovací praxe dovolacího soudu je již několik let konstantní a neměnná. K poslední změně žaloby došlo bezprostředně po vydání znaleckého posudku prof. MUDr. Hrstkové, CSc., v němž byly teprve následky poškození zdraví objektivizovány a vyčísleny. Tvrzení žalované, že zdravotní stav žalobce bylo možno objektivizovat již 3 měsíce po události, neboť jeho zdravotní stav byl již v této době stabilizovaný a neměnný, je pouze spekulací. Znalecké posudky považuje za naprosto vyčerpávající a způsob hodnocení důkazů odpovídá rozdílnosti trestního řízení a řízení ve věci náhrady škody. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl jako nedůvodné.

Žalovaná ve svém stanovisku k vyjádření žalobce uvedla, že otázka možného promlčení nároku žalobce, jakož i aplikace vyhlášky č. 440/2001 Sb. jsou otázkami zásadními a mají význam nejen pro tento případ, ale pro rozhodování v obdobných případech. Jedná se proto o rozhodnutí, které řeší právní otázku neřešenou nebo rozhodovanou rozdílně.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř. postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí.

Dovolání žalované směřuje do potvrzujícího výroku ve věci samé, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (nikoliv skutkových) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro účely sjednocení judikatury).

I když žalovaná v dovolání uvádí, že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že nesouhlasí zejména s tím, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy a jak na jejich základě zjistily skutkový stav věci, a sama hodnotí, zda žalobce splnil povinnost tvrzení a důkazní a zda bylo včas započato s resuscitací žalobce. Těmito námitkami dovolatelka vlastně napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, a nikoliv právního názoru. Nesouhlas se skutkovými závěry a výtky proti hodnocení důkazů, na nichž zjištěný skutkový stav věci spočívá, není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., nýbrž jde o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994).

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového závěru, že k prvním resuscitačním úkonům došlo nikoliv po několika vteřinách po zaznění apnemonitoru, nýbrž až po několika minutách. Prodlení zdravotnického personálu v době od signalizované zástavy srdce žalobce do zahájení úkonů k oživení dítěte odvolací soud posoudil jako zanedbání povinnosti při výkonu zdravotnické péče. Tento závěr má oporu ve znaleckých posudcích prof. MUDr. Hany Hrstkové, CSc., a MUDr. Jozefa Macka, znalců z oboru zdravotnictví, se specializací pediatrie a neonatologie, které poskytly odborný podklad (§ 127 odst. 1 o. s. ř.). Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, právní posouzení spočívá ve vymezení, mezi jakými skutečnostmi má být její existence zjišťována. V právním názoru odvolací soud nepochybil a jeho závěr, že příčinou škody (poškození mozku žalobce) bylo porušení povinnosti žalované při péči (zdravotnickém výkonu), má oporu v provedených důkazech.

Při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění (§ 444 odst. 1 obč. zák.).

Vyhláška č. 440/2001 Sb., která byla vydána podle zmocnění v § 444 odst. 2 obč. zák., nabyla účinnosti dne 1. 1. 2002 (§ 11) a zrušila předchozí prováděcí vyhlášku č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Odpověď na otázku, jaký právní předpis při změně právní úpravy je třeba aplikovat v konkrétním případě, dává přechodné ustanovení § 9 vyhlášky č. 440/2001 Sb., podle nějž bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené škodou na zdraví, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, se posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Bolest a ztížení společenského uplatnění obvykle nevznikají současně, náhradou za bolest se odškodňují bolesti, jež poškozený v příčinné souvislosti s poškozením zdraví a následnou léčbou vytrpěl, náhrada za ztížení společenského uplatnění se poskytuje za trvalé následky vyvolané škodou na zdraví, které nepříznivě ovlivňují možnosti poškozeného uplatnit se v jeho dalším životě a ve společnosti (§ 3 odst. 1 vyhl. č. 440/2001 Sb.). Podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. se postupuje při odškodnění bolestí vzniklých v době její účinnosti, tj. od 1. 1. 2002, a to bez ohledu na to, zda byly způsobeny přímo při úrazovém ději, nebo jako důsledek léčení, následné rehabilitace a odstraňování následků poškozeného zdraví (§ 2 vyhl. č. 440/2001 Sb.). Ztížení společenského uplatnění poškozeného vzniká v době, kdy se trvale nepříznivé následky pro jeho další život projeví, tedy kdy v jeho zdravotním stavu nastanou takové změny, které do budoucna trvale omezují jeho další život.

Odvolací soud při aplikaci vyhlášky č. 440/2001 Sb. vycházel ze závěrů znaleckého dokazování a specifik daného případu a správně dovodil, že pro posouzení, podle které vyhlášky má být poskytnuto odškodnění, není rozhodující samotné datum propuštění nezletilého z nemocnice (prosinec 2001), k němuž žalovaná váže datum ukončení léčebného procesu nezletilého. Z hlediska této dovolací námitky nelze připisovat rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.

Námitce, že odvolací soud pochybil, když nevycházel z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 10. 2003, č. j. 1 T 75/2003, který v odůvodnění konstatoval, že nedošlo k prodlevě při zahájení resuscitace, nelze přisvědčit. Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud v občanském soudním řízení vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal; není však vázán zprošťujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 1966, sp. zn. 4 Cz 30/66, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, ročník 1966 pod poř. č. 58, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98), tím méně je pak vázán odůvodněním rozhodnutí vydaného v trestním řízení, pokud jde o odpovědnost za škodu. Zatímco v trestním řízení platí zásada in dubio pro reo , v občanském soudním řízení provádí soud vlastní dokazování a důkazní břemeno má žalobce. Otázka splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní je otázkou skutkových zjištění. Námitky žalované v tomto směru nejsou námitkami proti právním závěrům a nemohou tedy ani postihovat právní otázku zásadního významu, jak vyžaduje k založení přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá ani námitka, že v řízení nebyl vyžádán navržený revizní znalecký posudek a že jako důkaz znaleckým posudkem byl prováděn posudek MUDr. Stejskala, který nebyl znalcem v řízení ustanoven. Námitka, že nebyl proveden některý z navržených důkazů, sama o sobě totiž žádný zásadní právní význam nemá, nehledě k tomu, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích uvedly důvody, proč tomuto důkaznímu návrhu nevyhověly. Znalecký posudek prof. MUDr. Stejskala, DrSc., byl v řízení čten stejně jako listinný důkaz. Tím, že žalovaná zpochybňuje proces získávání důkazů a jejich hodnocení, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska skutkových zjištění nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť jak výše uvedeno tyto námitky nezakládají přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

Dovolací soud shledal přípustným dovolání žalované pro zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení námitky promlčení, jež je v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).

Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (subjektivní promlčecí doba). U nároku na náhradu škody na zdraví neplatí § 106 odst. 2 obč. zák. o objektivní promlčecí době. Jednotlivé složky práva na náhradu škody na zdraví, jimiž se odškodňuje bolest a ztížení společenského uplatnění, jsou podle ustanovení hmotněprávních předpisů samostatné dílčí nároky, předpoklady jejich vzniku jsou odchylné, časově se mohou odchylně naplňovat a také se samostatně promlčují (srov. Závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975 sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 11, str. 56-57, popř. rozhodnutí NS ČSSR uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1970, pod č. 28).

Žalobou, jež byla u soudu podána dne 1. 10. 2003, byl uplatněn nárok na náhradu bolestného ve výši 500.000,- Kč a na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 3.000.000,- Kč, v průběhu řízení (16. 7. 2004) byla žaloba rozšířena na částku 12.000.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění a podáním ze dne 21. 7. 2005 byla rozšířena na částku 748.000,- Kč na bolestném a na částku 30.087.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění. Soud prvního stupně žalobě vyhověl co do částky 664.800,- Kč na bolestném a co do částky 15.885.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění a dále částečně ohledně úroků z prodlení. Odvolací soud, jenž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, při posouzení důvodnosti námitky promlčení vycházel z právního názoru, že je-li včas uplatněn základ nároku, změna žaloby co do jeho výše její rozšíření - nemá vliv na běh promlčecích dob.

Vzhledem k tomu, že ve sporném řízení je soud vázán návrhem žalobce, a to i kvantitativní stránkou návrhu a bez návrhu žalobce nemůže přisoudit více (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), a vzhledem k tomu, že je změnou žaloby (§ 95 o. s. ř.), jestliže žalobce na základě stejného skutkového stavu požaduje více, než původně požadoval v žalobě (srov. např. R 21/2003), nelze právní názor odvolacího soudu pokládat za správný.

Jestliže ve stanovené promlčecí době dojde k uplatnění práva žalobou u soudu, běh promlčecí doby se staví dnem, kdy byl návrh soudu podán (srov. § 112 obč. zák.), a to pouze v tom rozsahu, v jakém byl nárok uplatněn. Uplatněním nároku u soudu nedochází ke stavení promlčecí doby i z hlediska budoucího rozšíření žaloby (srov. např. rozhodnutí NS ČR sp.zn. 26 Odo 910/2006). Je-li uplatněna pouze část pohledávky, promlčecí doba se staví pouze u této části a je-li následně žaloba rozšířena, nemá takové rozšíření zpětné účinky (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 3 Cz 4/74, uveřejněné ve Sborníku IV, ročník 1974, str. 773, rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 874/2005). Z toho je zřejmé, že ke stavení běhu promlčecí doby mohlo v dané věci dojít jen ohledně nároku na odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění v té výši, v jaké byl nárok včas uplatněn (srov. např. rozhodnutí NS ČR sp.zn. 25 Cdo 1460/2002).

V rozsahu, v jakém je žaloba rozšířena až po skončení běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku, nelze nárok v tomto rozsahu rozšíření po vznesení námitky promlčení přiznat.

S ohledem na datum škodné události a na zásady pro určování bodového ohodnocení pro stanovení výše odškodnění v případě náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění (§ 4, § 8 vyhl. č. 440/2001 Sb.) lze učinit jednoznačný závěr, že žaloba byla podána včas a že návrhem žalobce podaným soudu 16. 7. 2004 byla rozšířena před uplynutím subjektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 1 obč. zák.). Avšak v případě návrhu na rozšíření žaloby, podaného 25. 7. 2005 již nelze takový závěr učinit. Odvolací soud vycházeje z nesprávného právního názoru, se otázkou promlčení nároku v rozsahu tohoto jeho rozšíření (tj. nad 500.000,- na bolestném a nad 12.000.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění) z hlediska § 106 odst. 1 obč. zák. nezabýval. Bude proto třeba z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby posoudit důvodnost vznesené námitky promlčení ve vztahu k nároku na náhradu bolestného ve výši 164.800,- Kč a k nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 3.885.000,- Kč a úroků z prodlení.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním názoru na aplikaci § 106 odst. 1 obč. zák., byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněn opodstatněně, a proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé ohledně celkové částky 4.049.800,- Kč s příslušenstvím a v závislých výrocích zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvod, pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Protože ve zbývajícím rozsahu dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Právní názor dovolacího soudu je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. února 2011

JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu