25 Cdo 2904/2005
Datum rozhodnutí: 28.02.2007
Dotčené předpisy:




25 Cdo 2904/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce m. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. H., zastoupenému advokátkou, o 135.364,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 1023/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. července 2005, č. j. 23 Co 115/2005-168, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.277,50 Kč k rukám advokáta a to do tří dnů od doručení tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 10. 9. 2003, č. j. 6 C 1023/2002-93, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalujícímu městu (dále jen žalobce ) částku 135.364,50 Kč s úrokem z prodlení 5,5% od 4. 7. 2002 do zaplacení, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že poté, co městská rada rozhodla o odvolání Ing. F. K. z funkce tajemníka městského úřadu, žalovaný, který byl starostou města, byl dočasně pověřen plněním úkolů tajemníka městského úřadu včetně plnění statutárního orgánu zaměstnavatele a bylo mu usnesením městské rady ze dne 17. 8. 1999 uloženo řešit pracovněprávní vztah s Ing. K. dle platných předpisů . Žalovaný ukončení tohoto pracovněprávního vztahu řádně nezajistil a v následném soudním řízení bylo k návrhu Ing. K. pravomocně rozhodnuto o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, když obě výpovědi mu byly dány, aniž byl řádně odvolán z funkce. Podle rozhodnutí soudu zaplatil žalobce bývalému tajemníkovi na náhradě nákladů řízení a na náhradě mzdy celkem částku 233.440,- Kč, z níž 135.364,50 Kč požaduje na žalovaném z titulu náhrady škody. Soud došel k závěru, že žalovaný porušil povinnosti při plnění pracovních úkolů ve formě vědomé nedbalosti a za vzniklou škodu odpovídá podle § 172 odst. 1 zákoníku práce v rozsahu čtyř a půl násobku průměrného měsíčního výdělku (§ 179 odst. 1 a 2 zákoníku práce).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2004, č. j. 23 Co 477/2003-129, rozhodnutí soudu prvního soudu v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dovodil, že odpovědnost za škodu způsobenou starostou při výkonu veřejné funkce se řídí podle ust. § 420 obč. zák.; žalovaný sice nese odpovědnost za to, že nepostupoval zcela správně při odvolání z funkce a ukončení pracovního poměru tajemníka, což vedlo ke vzniku škody na straně žalobce, avšak při doručování písemností jednal způsobem, který byl v úřadě zaveden, a jeho odpovědnost je především politická.

Tento rozsudek odvolacího soudu byl rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2005, č. j. 25 Cdo 1319/2004-152, zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení s tím, že pokud žalovaný porušil povinnost, jež mu jako starostovi byla městskou radou uložena při řešení pracovněprávní záležitosti s tehdejším tajemníkem úřadu, jde o porušení povinnosti starosty, který nepožívá žádné imunity, jež by ho zbavovala odpovědnosti za škodu jím způsobenou, a ani politická odpovědnost veřejného funkcionáře nezakládá důvod ke zproštění odpovědnosti za škodu ve smyslu §m 420 odst. 3 obč. zák. Otázku zavinění pak nelze směšovat s otázkou porušení povinnosti.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 7. 2005, č. j. 23 Co 115/2005-168, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, při respektování závěrů dovolacího soudu, vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že žalovaný podle § 420 obč. zák. odpovídá za škodu, která žalobci vznikla vyplacením náhrady mzdy a náhrady nákladů řízení Ing. K. v příčinné souvislosti s tím, že žalovaný nesplnil povinnost uloženou mu usnesením městské rady, když nezajistil, aby byl dosavadní tajemník městského úřadu Ing. K. odvolán z funkce a ukončen s ním pracovní poměr v souladu s pracovněprávními předpisy. K tvrzení žalovaného, že on škodu nezavinil, když zápis o odvolání tajemníka z funkce mu nechal doručit prostřednictvím zapisovatelky, která dala zápis pouze do přihrádky v úřadě, odvolací soud uvedl, že pouhé předání zápisu ze zasedání městské rady není právním úkonem odvolání z funkce, takže je nadbytečné zjišťovat, zda žalovaný pověřil jemu podřízeného doručením zápisu tajemníkovi, a žádné důkazy k prokázání tvrzení, že své kroky konzultoval s právníky, žalovaný nenavrhl. Neprokázal tedy existenci okolností, které by mohly vést ke zproštění jeho odpovědnosti ve smyslu § 420 odst. 3 obč. zák.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s .ř., a podává je z důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm a) a b) o. s. ř, tedy z důvodu, že napadené rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval pokyny a názor dovolacího soudu a že v řízení došlo k zásadním chybám, které znamenají rozpor s hmotným právem. Dovolatel namítá, že svým postupem při odvolání z funkce a rozvázání pracovního poměru s Ing. K. žádné své povinnosti nezanedbal, když dal podřízeným pracovníkům pokyn k vypracování a doručení výpovědi z pracovního poměru a odvolání z funkce, neboť právě k administrativním úkonům je administrativní aparát zřízen, a žalovanému nemůže být kladeno za vinu, že pověřená osoba selhala při doručování odvolání z funkce. I když v pravomocně skončeném soudním řízení bylo rozhodnuto, že odvolání z funkce bylo Ing. K. doručeno až v r. 2001 a že obě výpovědi z pracovního poměru jsou neplatné, dovolatel je přesvědčen, že tento výsledek sporu způsobil svým chováním žalobce, který se na výsledku sporu o neplatnost výpovědi s Ing. K. domluvil, a nelze též přehlédnout, že žalovaný veškeré své kroky konzultoval s advokátem Mgr. I. Ch. Má zato, že se vyvinil, neboť dle jeho názoru je zřejmé, že nejednal ani v nevědomé nedbalosti. Za zásadní právní otázku považuje, zda je jakýkoliv vedoucí či představitel správního orgánu, nebo konkrétně obce, nebo vedoucí pracovník organizace ve smyslu § 420 obč. zák. odpovědný za škodu vzniklou nesprávným postupem nebo poruchou v postupu tohoto orgánu. Podle jeho názoru měl odvolací soud nejprve zkoumat, zda žalovaný jako starosta odpovídá za podřízené pracovníky, zda je dána příčinná souvislost mezi jeho údajným jednáním a vznikem škody, a měl se zabývat otázkou spoluzavinění poškozeného a zaviněním zapisovatelky, která měla odvolání z funkce Ing. K. řádně doručit. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatel nespecifikuje dovolací důvody a jeho výtky nejsou opodstatněné. Závěry soudu se opírají o skutková zjištění a s veškerými argumenty dovolatele se odvolací soud vypořádal, zásadní právní význam rozhodnutí není dán a dovolání je nepřípustné. Dovolatelem předloženou otázku zásadního právního významu považuje žalobce za nadbytečnou, když nesprávným postupem při doručení , tj. do přihrádky pošty, bylo Ing. K. doručováno nikoliv odvolání z funkce ve smyslu zák. práce, ale pouze zápis z jednání rady města, což nelze směšovat. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Jelikož napadené rozhodnutí není měnícím [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu k založení přípustnosti dovolání toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s .ř).

Aby bylo dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu. Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Jestliže soud po právní stránce nesprávně posoudil skutkové výsledky řízení nebo na ně aplikoval nesprávnou právní normu, jde o pochybení při právním posouzení věci.

S právním závěrem odvolacího soudu však dovolatel nesouhlasí nikoliv proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu při právním posouzení věci, nýbrž proto, že aplikoval právo na skutkové závěry, s nimiž dovolatel nesouhlasí a předkládá vlastní verzi skutkového stavu. Odvozuje-li dovolatel nesprávnost právního posouzení věci od jím deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak dovolání v tomto rozsahu nespadá pod ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatel v dané věci nevytýká odvolacímu soudu nesprávný právní názor na aplikaci a výklad ust. § 420 obč. zák. a proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem žádné konkrétní námitky nevznáší, nýbrž jeho námitky se týkají skutkového stavu, na jehož základě odvolací soud dospěl k právnímu závěru o odpovědnosti žalovaného za škodu. Jeho tvrzení, např. že dal podřízeným pracovníkům pokyn k vypracování a doručení Ing. K. odvolání z funkce, že se na výsledku sporu o neplatnost výpovědi žalobce s Ing. K. domluvil, že žalovaný své kroky konzultoval s advokátem Mgr. I. Ch. apod., se týkají skutkových zjištění, a nejsou námitkami proti právnímu posouzení, tím méně mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Ani otázka, dovolatelem předložená k posouzení dovolacímu soudu, zda vedoucí pracovník je ve smyslu § 420 obč. zák. odpovědný za škodu vzniklou nesprávným postupem podřízených, nemá v dané věci právní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nedovozuje odpovědnost žalovaného za škodu z faktu, že by někdo z jemu podřízených nesplnil pokyn či příkaz, nýbrž odvíjí se od zásadní skutečnosti, že žalovaný, ač ho tím městská rada pověřila, nezajistil provedení právního úkonu odvolání ing. K. z funkce tajemníka městského úřadu předtím, než mu byla opakovaně dána výpověď z pracovního poměru.

Námitky týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, jsou dovolacím důvodem podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř., který přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.

K namítané vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízní přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání nejsou tedy z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. splněny a dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má právo na náhradu nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 6.202,50 Kč (odměna z částky určené podle § 10 odst. 3, § 15, § 14 odst. 1 a § 3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 /dovolací řízení bylo zahájeno dne 2. 11. 2005/, a snížená na polovinu podle § 18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 (vyjádření k dovolání bylo sepsáno dne 30. 11. 2005), v částce 75,- Kč; celkem má tedy žalobce právo na částku 6.277,50 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. února 2007

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu