25 Cdo 290/2012
Datum rozhodnutí: 29.05.2013
Dotčené předpisy: § 441 obč. zák., § 7 odst. 3 předpisu č. 440/2001Sb.




25 Cdo 290/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně L. N. , zastoupené JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou, se sídlem Praha 5, Plzeňská 4, proti žalované Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 471 16 617, se sídlem Praha 1, Templová 747/5, zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem, se sídlem Praha 1, U Prašné brány 3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 50/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2011, č.j. 39 Co 80/2011-174, takto:

Dovolání se zamítá.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala zaplacení 15.794.279,- Kč s příslušenstvím zahrnujících odškodnění bolesti, ztížení společenského uplatnění, ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhradu nákladů právního zastoupení v trestním řízení a náhradu věcné škody, a přiznání měsíční renty od 1. 8. 2009 ve výši 24.734,- Kč jako odškodnění ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Žalobu odůvodnila tím, že dne 6. 1. 2005 byla při přecházení vozovky sražena osobním automobilem, jehož řidič T. P. byl pravomocně shledán vinným trestným činem ublížení na zdraví. V trestním řízení byla žalobkyni přiznána náhrada bolestného, přičemž soud dospěl k závěru o jejím spoluzavinění v rozsahu maximálně 50 %; žalobkyně podíl na vzniku škody odmítá.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 3. 2010, č.j. 21 C 50/2007-110, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 20. 10. 2010, č.j. 21 C 50/2007-157, a opravného usnesení ze dne 9. 12. 2010, č.j. 21 C 50/2007-162, uložil žalované zaplatit žalobkyni 8.078.523,- Kč s příslušenstvím a počínaje 1. 8. 2009 vždy do každého 10. dne v měsíci platit 23.361,- Kč; ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že 6. 1. 2005 byla žalobkyně sražena osobním automobilem řízeným T. P., když za tmy přecházela ulici osvětlenou veřejným osvětlením asi 15 m od přechodu pro chodce; oba účastníci dopravní nehody byli navzájem spatřitelní, avšak nereagovali na sebe. Žalobkyně při nehodě utrpěla závažná poranění (mozku, čelisti, žeber, lopatky, lýtkové kosti), v jejichž důsledku se stala zcela závislou na pomoci svých rodičů. Při rozhodování o spoluúčasti žalobkyně na vzniku škody vycházel soud z výsledků trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Kolíně proti T. P. a dospěl k závěru, že žalobkyně přecházením vozovky mimo přechod pro chodce jednala v rozporu s povinnostmi chodce, jiného porušení právních předpisů se však nedopustila, a proto její podíl na vzniku škody činí 25 %. Po odečtení žalovanou již poskytnutého plnění přiznal žalobkyni odškodnění bolesti, ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po jejím skončení a náhradu věcné škody ve výši odpovídající jejímu spoluzavinění. Ztížení společenského uplatnění bylo znaleckým posudkem ohodnoceno 9400 body v základní výměře a zvýšeno o 50 % na 14.100 bodů podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhláška č. 440/2001 Sb. ). V důsledku úrazu došlo u žalobkyně k závažnému poškození mozku, je inkontinentní, pobírá plný invalidní důchod. Před úrazem byla aktivní, věnovala se malování, ručním pracím, sportovala, chystala se uzavřít manželství. Po úrazu je zcela odkázána na péči svých rodičů, není schopna obstarat si osobní hygienu, domluvit se s okolím, zdržuje se na lůžku nebo invalidním vozíku. Soud po zhodnocení všech okolností zvýšil podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. náhradu za ztížení společenského uplatnění na desetinásobek. Vycházeje ze základního bodového ohodnocení sníženého o 25 % a po započtení žalovanou již poskytnuté částky 909.000,- Kč, přiznal žalobkyni 7.551.000,- Kč.

K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2011, č.j. 39 Co 80/2011-174, vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním potvrdil co do částky 2.608.225,- Kč, ohledně částky 2.771.076,- Kč jej změnil tak, že se žaloba zamítá, a co do částky 322.943,- Kč a celého přiznaného úroku z prodlení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil, pokud jím bylo rozhodnuto o 7.408.460,- Kč, a ohledně částky 307.296,- Kč a příslušenství, stejně jako ve všech zbývajících výrocích, napadený rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Konstatoval, že soud v civilním řízení je povinen vycházet z popisu skutku, jak byl zjištěn v řízení trestním; z něj v posuzované věci plyne, že ke střetu žalobkyně s vozidlem řízeným T. P. došlo mimo přechod pro chodce. Opak ostatně nebyl prokázán ani v tomto řízení. Ze znaleckých posudků dále vyplývá, že při včasné a správné reakci jednoho z účastníků nehody bylo možné střetu zabránit, z neznámých důvodů ale chodkyně nezaznamenala přijíždějící vozidlo a vstoupila do vozovky a řidič vozidla nezačal brzdit. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedodržela povinnosti chodce jako účastníka silničního provozu, neboť vstoupila do vozovky, aniž se ujistila, že nikoho neohrožuje, přecházela za přechodem pro chodce, tedy v místě, kde právě pro blízkost přechodu nebyla očekávána, k tíži jí lze přičíst i tmavé oblečení. Míra zavinění žalobkyně a řidiče vozidla je téměř stejná, ovšem s ohledem na větší zranitelnost chodce jako účastníka silničního provozu a tomu odpovídající nároky kladené na řidiče automobilu, stanovil odvolací soud podíl žalobkyně na vzniku škody ve výši 40 %. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že jsou dány předpoklady pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Připomněl, že žalobkyně úraz utrpěla ve věku 24 let, jeho následky ji zcela vyloučily z pracovního a společenského života, nemůže vykonávat žádnou aktivní zájmovou činnost, nemůže mít vlastní úplnou rodinu. S odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek shledal přiměřeným zvýšení na sedminásobek základního bodového ohodnocení. Žalobkyni pak po odečtení jejího podílu na vzniklé škodě a 931.500,- Kč zaplacených žalovanou náleží 4.821.300,- Kč.

Rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba ohledně 2.771.076,- Kč zamítá, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), a co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř. Napadá závěr odvolacího soudu o výši podílu na vzniku škody. Namítá, že k dopravní nehodě došlo v obci, kde řidič musí vždy předvídat výskyt chodců, že nevytvořila překážku, kterou by řidič nemohl předvídat, její porušení pravidel silničního provozu neznemožnilo řidiči, aby pravidla silničního provozu dodržel on, a proto u něj mohla dodržení pravidel důvodně předpokládat. Přehlédnout nelze ani skutečnost, že řidič vozidla si musí být vědom, jaké nebezpečí pro chodce představuje, a proto se podíl dovolatelky na vzniku škody nemůže blížit podílu řidiče, který hrubým způsobem porušil své řidičské povinnosti, když se dostatečně nevěnoval řízení a jel nepovolenou rychlostí (68 75 km/h). Dovolatelka rovněž nesouhlasí s výší odškodnění ztížení společenského uplatnění, jak byla přiznána odvolacím soudem. Jestliže odvolací soud považoval za přiměřené odškodnění ve výši 9.588.000,- Kč, zatímco soud prvního stupně odškodnění ve výši 11.280.000,- Kč, koresponduje, dle dovolatelky, názor soudu prvního stupně více stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/010, v němž Nejvyšší soud (mimo jiné) dovodil, že rozsah ztráty životních příležitostí po celý zbytek života je natolik závažným následkem, s nímž je potřeba spojovat výraznější zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná oponuje popisu okolností dopravní nehody předloženému žalobkyní v jejím dovolání. Namítá, že podle znaleckého posudku vypracovaného pro účely trestního řízení jel T. P. rychlostí 50 km/h (+ - 5 %), rychlost jeho jízdy byla pod hranicí přiměřenou rozhledu s ohledem na osvícení vozovky. Zatímco žalobkyně porušila ustanovení § 54 zákona o silničním provozu, jediným pochybením shledaným u řidiče byl nedostatek včasné reakce na vzniklou dopravní situaci. Jelikož se žalobkyně podílela na vzniku škody významnou měrou, lze stanovení jejího podílu ve výši 40 % považovat za vstřícné a reflektující nepochybnou větší zranitelnost chodce vůči automobilu. Žalovaná dále podrobuje kritice praxi postupného upouštění od užívání tzv. násobků pro účely zvyšování náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Odškodnění přiznané odvolacím soudem považuje za přiměřené a srovnatelné s obdobnými případy. Proto ve svém vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen o. s. ř. ) a shledal, že bylo podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.

Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.

Východiskem tohoto ustanovení je skutečnost, že škoda nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž i samotného poškozeného. K tomu, aby byla založena spoluodpovědnost poškozeného dle § 441 obč. zák., musí jít o takové jeho jednání či opomenutí, jež se podílelo na vzniku škody; mezi jeho jednáním a škodlivým výsledkem musí být vztah příčiny a následku. V rozsahu, v jakém se podílelo jednání poškozeného na vzniku škody, je vyloučena odpovědnost škůdce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3966/2009). Při poměrném rozdělení škody jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, vychází se z míry účasti každého z nich na vzniku škody, zvažují se veškeré příčiny, které vedly ke škodě, a jak u škůdce tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody.

Pro závěr, nakolik se při dopravní nehodě na vzniku škody podílelo i jednání samotného poškozeného, nelze vycházet jen ze srovnání obecného rozsahu povinností ukládaných pravidly silničního provozu jednotlivým účastníkům ani z porovnání počtu porušených povinností na straně škůdce a na straně poškozeného v konkrétní situaci. Rozhodující je posouzení, nakolik se na škodlivém výsledku podílely jednotlivé příčiny na obou stranách, a z hlediska porušení právní povinnosti škůdcem a poškozeným je podstatné zejména to, o jak významné povinnosti šlo, jak závažné bylo jejich porušení a jaký vliv mělo na vznik škody (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1264/2002, publikovaného pod C 2358 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).

V posuzovaném případě vycházel odvolací soud ze znaleckých posudků, z nichž plyne, že poškozená i řidič vozidla mohli při včasné a správné reakci střetu zabránit, neboť byli navzájem spatřitelní, z neznámých důvodů na sebe však nereagovali, řidič nezačal brzdit a chodkyně nepřerušila přecházení vozovky. Tvrzení dovolatelky, že řidič jel v době nehody nepovolenou rychlostí, nemá oporu ve zjištěních provedených soudy obou stupňů. Rychlostí vozidla se odvolací soud sice výslovně nezabýval, jak ovšem plyne ze znaleckých posudků, na něž odkázal, byl řidič schopen při správné a včasné reakci nehodě zabránit; ostatně sama dovolatelka v dovolání uvádí, že pokud by se řidič vozidla věnoval řízení a na žalobkyni ... reagoval včas, střetu mohl zabránit i při jízdě nepovolenou rychlostí . Příčinu škody na straně řidiče lze tedy spatřovat pouze v nedostatku pozornosti věnované řízení vozidla.

Žalobkyně, jak vyplývá z pravomocného rozhodnutí vydaného v trestním řízení vedeném proti řidiči vozidla, jímž je ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. soud v civilním řízení vázán, a to jak právní, tak skutkovou, částí výroku o vině (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přecházela vozovku v rozporu s ustanovením § 54 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, v platném znění, mimo přechod pro chodce. Kromě toho ani ona nereagovala na příjezd vozidla a porušila povinnost přesvědčit se, zda může přejít, aniž by ohrozila ostatní účastníky silničního provozu.

Žalobkyně i řidič vozidla tedy porušili povinnosti, jež jim jako účastníkům silničního provozu stanovuje právní předpis. Oba také svým aktivním jednáním přispěli ke vzniku škody, neboť v řízení bylo prokázáno, že správnou a včasnou reakcí kteréhokoliv z nich mohlo být škodě zabráněno, avšak chodkyně navzdory blížícímu se vozidlu pokračovala v přecházení vozovky a řidič nebrzdil. Za této situace lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, který podíl žalobkyně na vzniku škody stanovil na 40 %, akcentuje přitom vyšší nároky kladené na jednání řidiče motorového vozidla s ohledem na nebezpečí, jež automobil pro chodce představuje, resp. s ohledem na nepoměrně větší zranitelnost chodce.

Dovolatelka dále zpochybňuje přiměřenost výše náhrady za ztížení společenského uplatnění přiznané podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.

Podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se odškodnění ztížení společenského uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.

Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele odškodnění stanovené podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.

Podle této úpravy představuje odškodnění ztížení společenského uplatnění již v základní výměře samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Již přiznání základního odškodnění tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Při určení základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění je v rámci sazby zohledňován i věk poškozeného v době vzniku škody, jak to výslovně stanoví § 3 odst. 1 vyhlášky. Zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody. Mezi rámcová hlediska, k nimž soudy při úvaze o možnosti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění přihlížejí, je zpravidla porovnání úrovně společenských, kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tím nemá být řečeno, že by život a zdraví jedince s výjimečnými aktivitami byl cennější než život a zdraví jiného jedince, ani popíráno, že každý může žít takový život, jaký mu vyhovuje, nýbrž jde pouze o to, aby intenzivnější zásah do života poškozeného byl také výrazněji odškodněn, přičemž je třeba zohledňovat objektivní skutečnost, že intenzita zásahu není dána výlučně povahou poškození zdraví, nýbrž i tím, jak se toto poškození zdraví projevilo v životě konkrétního poškozeného, což je dáno zejména tím, jakým aktivitám se poškozený věnoval a nadále je v nich omezen. Kromě toho nejde o hledisko jediné, a v případě postižení tak závažných jako v projednávané věci, ani o hledisko rozhodující. Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008).

Vzhledem k tomu, že § 7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně neurčitou hypotézou umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě přiměřené , opírá se hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, publikovaný pod C 4277 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

I rozsah mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění musí být diferencován; rozdíly v závažnosti poškození zdraví a v intenzitě omezení, jež toto poškození zdraví vyvolalo, se pochopitelně musí projevit i v rozdílné míře zvýšení náhrady (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2510/2005, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, a ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008). Zvyšování odškodnění musí mít jisté hranice, zachovat si racionální vztah k úrovni bodového ohodnocení jednotlivých následků poškození zdraví i jeho peněžnímu vyjádření, respektovat požadavek srovnatelnosti s jinými obdobnými případy, nesmí být projevem libovůle a mít zjevně likvidační účinky pro subjekty k náhradě škody povinné, přičemž není zásadně (s výjimkou případné moderace dle § 450 obč. zák.) významné, zda škodu hradí sám škůdce nebo pojišťovna (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 5223/2009).

V posuzovaném případě utrpěla žalobkyně úraz v podstatě na počátku produktivního věku, v jeho důsledku je nenávratně vyřazena ze společenského, kulturního, sportovního, rodinného a pracovního života a zcela odkázána na péči jiných osob. Všechny tyto okolnosti vedou k úvaze o naplnění předpokladů pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění. Odvolací soud po zvážení okolností případu považoval za přiměřené odškodnění ve výši 9.588.000,- Kč (při posouzení přiměřenosti přiznané náhrady se vychází z absolutní výše odškodnění před snížením o podíl odpovídající spoluzavinění poškozeného).

Ačkoliv odvolací soud za základ zvýšení náhrady na sedminásobek považoval bodové ohodnocení stanovené lékařem podle § 3 odst. 1 vyhlášky, nikoli ohodnocení zvýšené o 50 % podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, což je v rozporu se závěry citovaného stanoviska Cpjn 203/2010; tato okolnost sama o sobě však neměla vliv na přiměřenost celkové částky odškodnění. Jak dovodil Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, pro posouzení přiměřenosti odškodnění není rozhodující matematický postup, jímž soud ke stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění dospěl, nýbrž reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel.

Při zohlednění všech skutkových okolností, jak byly zjištěny v řízení před soudy obou stupňů, dovolací soud uzavřel, že přiznané odškodnění odpovídajícím způsobem reflektuje rozsah a intenzitu omezení, respektive ztráty, životních aktivit poškozené, nevybočuje z mezí, v nichž se rozhodování soudů v obdobných případech pohybuje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, nebo ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, nebo rozsudek ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2288/2011, proti němuž byla podána ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3579/2012, odmítnuta), zachovává kompenzační charakter náhrady za ztížení společenského uplatnění a respektuje požadavek na její přiměřenost (proporcionalitu).

Nejvyšší soud tedy dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2013

JUDr. Robert Waltr
předseda senátu