25 Cdo 2884/2005
Datum rozhodnutí: 27.03.2007
Dotčené předpisy:




25 Cdo 2884/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D. v právní věci žalobce Ing. J. K., CSc., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice Úřadu průmyslového vlastnictví, o náhradu škody ve výši 4.940.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 226/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2005, č. j. 62 Co 196/2005-65, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se na státu domáhal náhrady škody, způsobené nezákonným rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen Úřad ), který nejprve zapsal ochrannou známku P. ve prospěch žalobce a následně toto rozhodnutí zrušil podle § 25 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb. s účinky ex tunc z důvodu, že při jejím zápisu byl porušen zákon, a známka byla z rejstříku ochranných známek vymazána. Žalobce tak utrpěl škodu v celkové výši 4.940.000,- Kč tím, že došlo ke znehodnocení části základního kapitálu společnosti A. P., a.s., do níž žalobce známku vložil, poklesla hodnota jejích akcií, jichž je žalobce držitelem, a investice do ochranné známky byly zmařeny.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 19. 1. 2005, č. j. 13 C 226/2001-47, žalobu na zaplacení částky 4.940.000,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozhodnutím žalované byla s účinností od 21. 8. 1996 v rejstříku ochranných známek zapsána ochranná známka P., jejímž vlastníkem byl žalobce. Dne 14. 2. 1996 založil žalobce a Ing. L. K. akciovou společnost A. P., a. s., její základní jmění činilo 84.000.000,- Kč, přičemž vklad žalobce v této hodnotě byl tvořen nepeněžitým vkladem systémem pro počítačové řízení lékáren P. (nikoli ochrannou známkou P., neboť ta v době vzniku společnosti ještě neexistovala). Rozhodnutím ze dne 16. 12. 1998 byla k návrhu společnosti I. C. ochranná známka P. vymazána z rejstříku ochranných známek podle § 25 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona č. 137/1995 Sb.; k rozkladu žalobce bylo toto rozhodnutí změněno tak, že ochranná známka P. se vymazává z rejstříku ochranných známek podle § 25 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb. Správní žaloba proti oběma rozhodnutím byla rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 12. 2001, č. j. 7 A 149/99-78, pravomocně zamítnuta. Soud posoudil uplatněný nárok podle zákona č. 58/1969 Sb. a dospěl k závěru, že nebyla prokázána existence nezákonného rozhodnutí, neboť rozhodnutí o zápisu ochranné známky P. nebylo pro nezákonnost zrušeno, k výmazu ochranné známky došlo rozhodnutím o výmazu podle § 25 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb., což není zrušením rozhodnutí, jak to předpokládá § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., nýbrž se jedná o postup předvídaný zákonem o ochranných známkách, který nemá povahu opravného řízení proti zápisu ochranné známky do rejstříku. Navíc společnost A. P., a. s. neměla žádný právní titul pro používání ochranné známky P., neboť s vlastníkem známky (se žalobcem) neměla uzavřenou licenční smlouvu.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 6. 2005, č. j. 62 Co 196/2005-65, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením. Shodně s ním dovodil, že chybí především základní podmínka odpovědnosti státu za škodu, a to zrušení rozhodnutí pro nezákonnost, a kromě toho nebyla splněna ani další podmínka uvedená v § 3 a § 4 zákona č. 58/1969 Sb., a to podání opravného prostředku poškozeným proti nezákonnému rozhodnutí. Rozhodnutí o zápisu ochranné známky nebylo zrušeno pro nezákonnost, nýbrž bylo vydáno rozhodnutí o výmazu této známky podle § 25 odst. 3 zákona č. 137/1995 Sb., což je postup aplikovaný za situace, kdy majitel všeobecně známé známky dodatečně zjistí, že byla zapsána známka zaměnitelná s její známkou registrovanou dříve. Ačkoli bylo v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedeno, že k výmazu ochranné známky došlo z důvodu, že její zápis byl proveden v rozporu se zákonem (konkrétně s § 2 odst. 1 písm. g/ zákona č. 137/1995 Sb.), není toto rozhodnutí zrušením původního rozhodnutí o zápisu ochranné známky pro nezákonnost. V řízení nebyl prokázán ani vznik škody a její výše a není zřejmé, jakým způsobem by těmito rozhodnutími mohla být ovlivněna hodnota akcií společnosti A. P., a. s., když předmětná ochranná známka nebyla nikdy v jejím vlastnictví (nehmotným vkladem byl pouze systém pro počítačové řízení lékáren P., nikoli také ochranná známka, která nebyla ke dni vkladu ani registrována). Příčinou tvrzeného vzniku škody žalobce nebylo rozhodnutí o registraci známky, nýbrž rozhodnutí o jejím výmazu, proto mezi rozhodnutím o zápisu ochranné známky a eventuální škodou vzniklou žalobci není příčinná souvislost.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s .ř., a podává je z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení otázky, zda výmaz ochranné známky s účinky ex tunc rozhodnutím podle § 25 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb. z důvodu, že známka byla původně zapsána v rozporu se zákonem (a obdobně prohlášení o neplatnosti podle § 32 nyní platného zákona č. 441/2003 Sb.), je rozhodnutím, které zakládá odpovědnost státu za způsobenou škodu. Uvádí, že v praxi je běžné, že Úřad zapíše přihlašovateli ochrannou známku, ten ji užívá a do její perspektivy vloží finanční prostředky a po nějaké době, zpravidla na podnět bohaté zahraniční společnosti Úřad známku ex tunc vymaže. Jestliže zákon stanoví, že tento výmaz lze opřít pouze o nezákonnost při zápisu známky, nemělo by se tohoto ustanovení zneužívat tak, že slouží ke změně správního uvážení, ale mělo by sloužit pouze k odstranění zápisových rozhodnutí vzniklých trestným činem úředníka nebo přihlašovatele. Dovolatel dovozuje, že za nezákonnost při zápisu známky odpovídá stát podle zákona o odpovědnosti státu za škodu a pokud nezákonnost nezpůsobil sám přihlašovatel, neměla by být překážkou vymáhání náhrady škody skutečnost, že proti rozhodnutí, kterým bylo vyhověno přihlášce ochranné známky, nepodal opravné prostředky. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že otázka předložená dovolacímu soudu k posouzení je otázkou čistě akademickou, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalobce nesplnil ani další podmínky stanovené zákonem pro vznik odpovědnosti žalované za škodu. Poukazuje na to, že užívání známky obchodní společností, jejíž akcie žalobce drží, nikdy nebylo v souladu se zákonem o ochranných známkách, ochranná známka nemohla být nepeněžitým vkladem žalobce do této společnosti, neboť ke dni vzniku společnosti ještě ani neexistovala. Rozhodnutí ze dne 21. 8. 1996, jímž byla ochranná známka zapsána do rejstříku, nelze označovat za nezákonné rozhodnutí, neboť v dané věci bylo dodatečně zjištěno, že byla zapsána, aniž splňovala podmínky zápisné způsobilosti. Analogická právní úprava platí ve všech národních úpravách členských států Mezinárodní organizace duševního vlastnictví i v Evropské unii a předpokládají ji i mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána. Obecně platí, že zápis ochranné známky do rejstříku nečiní sám o sobě tuto ochrannou známku bezvadnou, neplatí zde překážka rei iudicatae a odstranění zápisu učiněného v rozporu se zákonem je proto zajištěno institutem výmazu známky (podle nové právní úpravy zákona č. 441/2003 Sb. institutem prohlášení ochranné známky za neplatnou). Výmaz ochranné známky není zrušením rozhodnutí o zápisu ochranné známky, ale jiným prvoinstančním rozhodnutím vydaným v řízení, v němž se zkoumá zápisná způsobilost ochranné známky z hlediska konkrétně uvedených podkladů, a z takového rozhodnutí nelze dovozovat odpovědnost státu podle zákona č. 58/1969 Sb. Poukazuje dále na to, že žalobce nevyužil možnosti podat proti rozhodnutí o zápisu ochranné známky opravný prostředek, a má zato, že se nejedná o případ hodný zvláštního zřetele, aby bylo možno nedostatek této podmínky prominout. Závěr odvolacího soudu, že nebyly splněny podmínky pro přiznání náhrady škody, má za správný a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je podmíněn nejen jeho významem z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných, nýbrž především tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad však nesplňuje situace, kdy závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku je založen současně na dvou či více na sobě nezávislých důvodech, takže řešení právní otázky, předložené dovolacímu přezkumu, se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.5.1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97). Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, nemůže věcný přezkum jedné z nich, navržený dovolatelem, ovlivnit výsledek sporu, a dovolání je tak nepřípustné jako celek ( srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2002, , sp. zn. 20 Cdo 910/2000, publikovaný v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, pod č. 54).

V dané věci rozhodnutí odvolacího soudu spočívá - kromě dovoláním napadeného závěru o neexistenci nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. zároveň na závěru, že není dána příčinná souvislost mezi rozhodnutím o zápisu ochranné známky a vznikem tvrzené škody, a že škoda tak, jak je tvrzena, nemohla žalobci vzniknout. Již samotný závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí o zápisu ochranné známky není v příčinné souvislosti se vznikem tvrzené újmy (tvrzená majetková újma není následkem zápisu ochranné známky), je sám o sobě důvodem k zamítnutí žaloby.

Vzhledem k tomu, že podle zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu, jež vznikla následkem nezákonného (tj. zrušeného) rozhodnutí, a nikoliv následkem rozhodnutí o jeho zrušení (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2244/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí NS pod č. 1460, sv. č. 21), je zřejmé, že rozhodnutí o výmazu již zapsané ochranné známky nelze považovat za rozhodnutí, jež bylo zrušeno, tedy za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 4 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb., a proto objektivní odpovědnost státu za škodu nemůže s ním být spojována.

Otázka předložená dovolacímu soudu, zda rozhodnutí Úřadu o výmazu zapsané žalobcovy ochranné známky lze považovat za nezákonné ve smyslu § 4 zákona č. 58/1969 Sb., nemá proto v dané věci zásadní právní význam, neboť jakékoliv její posouzení dovolacím soudem by na celkový závěr odvolacího soudu nemělo vliv (§ 237 odst. 1, písm. c), odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání žalobce tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá na jejich náhradu právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. března 2007

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu