25 Cdo 287/2001
Datum rozhodnutí: 15.02.2001
Dotčené předpisy:




25 Cdo 287/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce - obchodní společnosti S., proti žalované Obci D., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp.zn. 5 C 834/95, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. října 1999 č.j. 19 Co 2624/99 - 162, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 11. června 1999 č.j. 5 C 834/95 - 145 určil, že ve vlastnictví žalobce jsou nemovitosti - pozemkové parcely č. 1469/2 ostatní plocha, o výměře 18384 m2, č. 1469/4 ostatní plocha, o výměře 7788 m2, č. 1469/5 ostatní plocha, o výměře 3497 m 2, č. 1469/6 ostatní plocha, o výměře 4330 m2, č. 1469/7 ostatní plocha, o výměře 7044 m2, část pozemkové parcely č. 1469/8, o výměře 2186 m2, č. 1469/10 ostatní plocha, o výměře 5285 m 2, a č. 1469/12 ostatní plocha, o výměře 81 m2, zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu J. H., nyní na listu vlastnictví č. 10001 pro obec a katastrální území D. Současně zamítl žalobu, aby bylo určeno, že ve vlastnictví žalobce je část pozemkové parcely č. 1469/9 ostatní plocha, o výměře 13857 m2 a část parcely č. 1469/11, o výměře 1200 m2. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně z provedeného dokazování učinil závěr, že ve sporem dotčeném lomu se nachází tzv. výhradní ložisko, které jako samostatný předmět právních vztahů není součástí pozemku ve smyslu ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 44/1988 Sb. U samotných sporem dotčených pozemků je pak rozhodující, zda k datu účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (24. května 1991) se jednalo o zastavěné pozemky, nebo pozemky tvořící se stavbou jeden funkční celek, neboť v opačném případě by vlastnictví k nim bývalo přešlo ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) citovaného zákona z majetku České republiky do vlastnictví obce. Okresní soud po doplnění dokazování posudkem znalce z oboru stavebnictví dospěl k závěru, že zastavěnými pozemky byly k datu 24. května 1991 parcely č. 1469/2, 1469/11, 1469/12. Pozemky parc.č. 1469/4, 1469/5, 1469/6, 1469/7 a 1469/8 tvoří jako manipulační plochy jeden funkční celek se stavbami na již uvedených parcelách, takže je nutno je považovat za zastavěné ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. Tento výklad není podle soudu prvního stupně v rozporu s výkladem funkční celistvosti, jak vyplývá z rozhodnutí uveřejněného pod R. č. 16/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tyto pozemky byly podle obsahu privatizačního projektu předmětem privatizace a nebyly způsobilé k přechodu do vlastnictví žalované obce ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb., takže z tohoto důvodu nebylo ohledně těchto pozemků žalobě vyhověno. Při úvahách o zastavěnosti jednotlivých pozemků k datu 24. května 1991, okresní soud vycházel z toho, že o zastavěný pozemek jde i v případě, že na něm nestojí pouze nemovitá stavba, ale i stavba ve smyslu § 3 odst. 1 tehdy platné vyhlášky č. 85/1976 Sb. Nebylo též možno ztotožňovat pojem stavebního pozemku ve smyslu § 6 téže vyhlášky s pojmem zastavěného, resp. nezastavěného pozemku, jak je dovozován z § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb.

U parcely č. 1469/9, která nebyla k 24. květnu 1991 zastavěna a nebyla ani manipulační plochou a dále u parcely č. 1469/11, která nebyla předmětem privatizace, neshledal soud prvního stupně žalobu důvodnou.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. října 1999 č.j. 19 Co 2624/99 - 162 k odvolání žalované potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 11. června 1999 v potvrzujícím výroku o určení vlastnictví k pozemkům a ve vyhovujícím výroku o náhradě nákladů řízení. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud zejména konstatoval, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci. Po doplnění dokazování především o znalecký posudek znalce z oboru stavebnictví, se odvolací soud neztotožnil s námitkami žalované, když výklad pojmu zastavěný pozemek soudem prvního stupně i funkční celistvosti je výkladem nikoliv extenzívním, ale logickým a přesvědčivým, korespondujícím se stávající judikaturou. V souladu s filozofií zákona č. 172/1991 Sb. je, aby do vlastnictví obcí přešly ty státní pozemky, které nebyly dotčeny privatizací, když cílem nebylo vytvořit stav, aby v důsledku privatizace státních podniků bylo vytvoření rozdílného vlastnictví k privatizovaným podnikům a pozemkům, na nichž tyto podniky stojí. Odkázal proto na závěry učiněné soudem prvního stupně.

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích nabyl právní moci dne 15. prosince 1999.

Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podala žalovaná dovolání datované dne 15. ledna 2000. Přípustnost tohoto dovolání odvozuje z naplnění předpokladů ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Odvolacímu soudu výslovně vytýká, že jeho rozhodnutí je postiženo vadami ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. a konstatuje, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel připomíná, že u pozemků využitých kombinovaně jako lom, manipulační plocha a les znalec nestanoví poměr velikosti v jakém jsou k uvedeným účelům užity, a to zejména, pokud se jedná o jejich stav k 24. květnu 1991. Znalec funkčnost celku u těchto parcel posuzuje ve vztahu k jiným pozemkům. Neposuzuje však vůbec, jak tyto pozemky, a to i z hlediska jejich různého využití, funkčně souvisejí s konkrétní stavbou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. Soudy obou stupňů se s touto otázkou nevypořádaly a tuto problematiku z pohledu nezbytnosti, funkčnosti a provozu konkrétních staveb neposoudily. Dovolatel má zato, že problematika funkčnosti dotčených pozemků ve vztahu ke stavbě byla soudem prvního stupně vyložena extenzívním způsobem nad rámec § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., a že velikost funkční celistvosti může skončit i uprostřed pozemku s reálným odměřením příslušné části plochy pozemku sloužící příslušné stavbě. Dovolatel považuje za podstatnou i tu okolnost, že těžení nerostu žalobcem nemůže být změnou soudního rozhodnutí jakkoliv negativně ovlivněno, protože dobývací právo je založeno na jiných skutečnostech, vyplývajících z horních předpisů a dále i tu skutečnost, že samotná těžební činnost žalobce a tím i jeho zájem na využití sporných pozemků je časově omezena dobou průmyslového využitelnosti a vytěžením ložiska.

Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.

Ve věci rozhodl Nejvyšší soud České republiky již usnesením ze dne 22. března 2000 č.j. 30 Cdo 310/2000 - 175, kterým dovolání žalované odmítl pro opožděnost podle ustanovení § 243b odst. 4 ve spojení s § 218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Toto rozhodnutí však bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 23. listopadu 2000 sp.zn. III. ÚS 329/2000. Důvodem byla skutečnost, že s přihlédnutím k obsahu soudního spisu Nejvyšší soud ČR neměl v době rozhodování o dovolání žalované obce vědomost o tom, že tomuto podání předcházelo obsahově totožné podání faxem (o čemž však obsah spisu v době rozhodování nevypovídal). Ústavní soud dospěl k závěru, že za situace ztráty faxového podání nelze odmítnout tvrzení žalované, že dovolání v této věci podala včas, byť její chování, resp. jednání jejího právního zástupce, nesvědčilo o náležité procesní obezřetnosti.

S ohledem na vázanost uvedeným rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ve smyslu ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a s přihlédnutím k části dvanácté, Hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací tedy věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů (v tomto rozhodnutí je proto aplikován o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolací soud za popsaného stavu uvážil, že dovolání v označené věci bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak - jak již bylo vyloženo - ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Původní zamítavý rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 15. září 1997 č.j. 5 C 834/95 - 40 byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. února 1998 č.j. 8 Co 3004/97 - 62, v němž odvolací soud vyslovil závazný právní názor, jímž byl soud prvního stupně vázán. a vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Dovolací soud pak přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání žalované nelze považovat za důvodné, když z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů se napadené rozhodnutí odvolacího soudu jeví jako správné (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).

Z ustanovení § 242 o.s.ř.vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle druhého odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení § 237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatelka však ve svém dovolání žádný z případů, na něž dopadá ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. neuvádí a ani z obsahu spisu se žádné takové pochybení nepodává. Totéž lze říci o případném výskytu tzv. jiné vady, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatelka ve svém dovolání uplatňuje - jak již bylo uvedeno - dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř.

Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat v případě, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod se vztahuje k pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tak jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ jde, jestliže výsledek hodnocení soudu neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože - soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak za řízení nevyšly najevo, resp. jestliže

- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, případně

- v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, resp. věrohodnosti, je logický rozpor, a konečně

- jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 a § 135 o.s.ř.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (nebo procesního) práva.

Z dovolání žalované však nevyplývá, že by v případě výtky ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. dovolatelka skutečně také vytýkala některý z vyložených možných nedostatků, jež by skutečně svědčily pro naplnění tohoto dovolacího důvodu. Skutečností tak pouze zůstává fakt, že jedním z podkladů, na jejichž základě byla soudy obou stupňů učiněna příslušná skutková zjištění byl znalecký posudek soudního znalce Ing. J. F. z března roku 1999, aniž by však bylo možno uzavřít, že výsledek hodnocení tohoto důkazu soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř. Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. proto nelze považovat v této věci za opodstatněný.

Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení je třeba považovat omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy jestliže soud buď použil při právním posouzení věci jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice správně aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Ani o to však v posuzované věci nejde.

Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 téhož zákona. Podle § 2 odst. 2 citovaného zákona se pro účely tohoto zákona za zastavěné pozemky považují též a) pozemky tvořící se stavbou jeden funkční celek, b) pozemky, na nichž bylo na základě pravomocného stavebního povolení započato se stavbou.

Z obsahu dovoláním napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. října 1999 vyplývá, že výklad uvedeného ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. byl soudy obou stupňů v této věci podán náležitým a těmto ustanovením, odpovídajícím způsobem. Nelze se proto ztotožnit se zcela obecnou a nekonkretizovanou výtkou dovolatelky, že toto ustanovení bylo vyloženo (nepřípustně) extenzívně. Zákonný podklad postrádá i její úvaha o tom, že "velikost funkční celistvosti může skončit i uprostřed pozemku s reálným odměřením příslušné části pozemku sloužícímu příslušné stavbě", z čehož zřejmě dovozuje požadavek stanovit poměr velikostí, v němž jsou pozemky k posuzovanému účelu užity. Naplněn tak není ani dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.

Z vyložených důvodů je proto zřejmé, že z hlediska dovolatelkou uplatněných důvodů dovolání je nutno dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích pokládat za správný. (§ 243b odst. 1 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky a aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.) podané dovolání žalované zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta prvá a § 151 odst. 1 o.s.ř., za situace, když dovolatelka neměla se svým dovoláním úspěch, zatímco žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 15. února 2001

JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová