25 Cdo 2857/2005
Datum rozhodnutí: 31.10.2007
Dotčené předpisy:




25 Cdo 2857/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce T. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému MUDr. J. P., zastoupenému advokátkou, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 62/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2005, č. j. 64 Co 366/2004-119, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005, č. j. 64 Co 366/2004-119, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 6. 2004, č. j. 18 C 62/2003-85, ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o částce 60.000,- Kč se 4% úrokem z prodlení od 10. 9. 2002 do zaplacení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 15. 6. 2004, č. j. 18 C 62/2003-85, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 1. 3. 2005, č. j. 18 C 62/2003-112, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 6.581,- Kč s podrobněji rozepsaným úrokem z prodlení z této částky a dále 2% úrok z prodlení z částky 13.500,- Kč od 11. 10. 2003 do 27. 2. 2004, žalobu zamítl ohledně částky 60.000,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 1. 9. 2002 do zaplacení, částky 1.539,- Kč s úrokem z prodlení z této částky, ohledně 6,5% úroku z prodlení z částky 13.500,- Kč od 7. 4. 2004 do 10. 10. 2003 a 4,5% úroku z prodlení z částky 13.500,- Kč od 11. 10. 2003 do 27. 2. 2004, a zastavil řízení ohledně částek 45.000,- Kč, 20.000,- Kč a 400,- Kč s úroky z prodlení a ohledně 6,5% úroku z prodlení z částky 6.500,- Kč od 7. 4. 2002 do zaplacení, 6,5% úroku z prodlení z částky 60.000,- Kč od 7. 4. 2002 do 31. 8. 2002; rozhodl též o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 6. 4. 2002 způsobil žalobci újmu na zdraví, když jej uchopil za prsty levé ruky takovou silou, že mu způsobil zranění 4. prstu, jenž si vyžádalo odbornou pomoc fixací, rehabilitací a následnou reoperací. V příčinné souvislosti s tímto úrazem vznikla žalobci škoda sestávající z bolestného, ztráty na výdělku a věcné škody za úhradu storno poplatku za neuskutečněný zájezd, nikoliv však již požadovaná náhrada za ztížení společenského uplatnění a ušlý zisk z neuskutečněné smlouvy o dílo. Žalovaný uhradil žalobci náhradu za bolestné ve výši 13.500,- Kč, za ztrátu na výdělku ve výši 7.271,- Kč a náhradu za stornovací poplatek zájezdu ve výši 400,- Kč. Jelikož se dostal do prodlení s úhradou za bolestné od 11. 10. 2003 do 27. 2. 2004, zavázal jej soud k zaplacení 2% úroku z prodlení z 13.500,- Kč, dále k zaplacení 6.581,- Kč představujících dosud neuhrazenou náhradu za ztrátu na výdělku. Uplatněný nárok na náhradu ušlého zisku z tvrzené neuskutečněné smlouvy o dílo shledal nedůvodným, neboť stavební práce nebyly nikdy provedeny, a to ani třetí osobou, proto žalobci žádný zisk neušel . S ohledem na částečná zpětvzetí žaloby soud se souhlasem žalovaného řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil.



K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2005, č. j. 64 Co 366/2004-119, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně 6,5% a 4,5% úroků z prodlení z částky 13.500,- Kč změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 3% úrok z prodlení z částky 13.500,- Kč od 12. 6. 2003 do 10. 10. 2003 a 1% úrok z prodlení z této částky od 11. 10. 2003 do 27. 2. 2004, jinak jej v tomto výroku potvrdil, dále v zamítavém výroku ohledně 60.000,- Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 60.000,- Kč se 4% úrokem z prodlení od 10. 9. 2002 do zaplacení, a ve zbytku rozsudek v tomto výroku potvrdil, zrušil jej v zamítavém výroku ohledně částky 1.539,- Kč a zbytku příslušenství pro nepřezkoumatelnost a také ve výrocích o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud v otázce náhrady ušlého zisku dovodil, že měl-li žalobce v době následující po úrazu provést stavební práce za dohodnutou odměnu 60.000,- Kč, přičemž v příčinné souvislosti s tímto úrazem nemohl splnit sjednané podmínky, na základě nichž by mu vznikl nárok na odměnu, je zřejmé, že částka 60.000,- Kč představuje ušlý zisk žalobce; není přitom rozhodná okolnost, že dohodnuté stavební práce nebyly v důsledku změny vlastníka opravované nemovitosti ani dodatečně provedeny. Za počátek prodlení s placením náhrady ušlého zisku je pak třeba považovat den 10. 9. 2002, kdy byl datován první dopis žalovaného adresovaný zástupci žalobce o možnosti mimosoudního jednání mezi účastníky.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu do výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci jako náhradu ušlého zisku 60.000,- Kč s příslušenstvím, podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že žalobce neprokázal, že by mu nárok na odměnu ve výši 60.000,- Kč v budoucnu vznikl a že jediným důvodem, proč mu tato odměna ušla, byla újma na zdraví; nic žalobci nebránilo provést stavební práce po skončení pracovní neschopnosti. Dále tvrdí, že nároky žalobce při poškození zdraví upravují ustanovení § 444 a násl. obč. zák., jež jsou speciálními k obecnému ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák., a proto se v rámci náhrady za ztrátu na výdělku při újmě na zdraví odškodňuje pouze snížení výdělku dosahovaného v době před poškozením zdraví, nikoli omezení schopnosti v budoucnu konat např. náročnější práci, při které by poškozený docílil vyššího výdělku; požadovat tento nárok však právní předpisy upravující jednotlivé nároky na náhradu za poškození zdraví neumožňují. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., napadené rozhodnutí přezkoumal podle § 242 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., je důvodné.

S dovolatelem je třeba souhlasit v tom, že žalobcem uplatněný nárok je nárokem na náhradu škody způsobené na zdraví. Jeho přesvědčení, že poškozenému přísluší toliko nároky stanovené občanským zákoníkem v ustanoveních § 444 - § 449 a že při újmě na zdraví není oprávněn požadovat náhradu ušlého zisku, však dovolací soud nesdílí.

Jednotlivé nároky poškozeného na náhradu škody na zdraví upravuje občanský zákoník v ustanoveních § 444 - § 449 a zakládá poškozenému právo na odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (§ 444), na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti (§ 445 a § 446) a po jejím skončení (§ 445 a § 447), případně za ztrátu na důchodu (§ 447a), a vedle případů, kdy následkem je smrt poškozeného (§ 448 a § 449 odst. 2 a 3), rovněž nárok na náhradu nákladů spojených s léčením (§ 449 odst. 1 a 3). Jde o samostatné dílčí nároky, předpoklady jejich vzniku jsou odchylné a může k nim docházet v jinou dobu (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1976, pod č. 10).

Podle § 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

Ušlý zisk je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se tak dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Ušlý zisk se neprojevuje zmenšením majetku poškozeného, nýbrž ztrátou očekávaného přínosu. Pro výši ušlého zisku je rozhodující, jakému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce, tedy konkrétně o jaký reálně dosažitelný (nikoli hypotetický) prospěch poškozený přišel.

Odvolací soud v obecné rovině správně dovodil, že ušlým ziskem se rozumí újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku protiprávního jednání (škodné události) k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Z tohoto pohledu je nepochybně ušlým ziskem i jakákoliv ztráta na odměně, kterou lze odškodnit, jestliže škoda způsobená na zdraví znemožnila poškozenému vykonávat činnost vedoucí k dosažení prospěchu, který mu podle smlouvy přísluší a kterého by se mu jistě dostalo v případě, že by k protiprávnímu jednání (škodné události) nedošlo (srov. v obdobné věci rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 25 Cdo 965/99). Není přitom podstatné, jak je tento prospěch vyplývající ze smluvního vztahu definován a strukturován, není proto důležité, zda se například jedná o hodinovou či denní odměnu, o odměnu závislou na množství vykonané práce či vůbec na jejím provedení v určitém termínu. Není zároveň vyloučeno, aby zisk ušel i tomu, kdo sice pracuje v pracovním poměru a má nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, jestliže vedle závislé pracovní činnosti vykonává výdělečnou činnost jinou, popřípadě i jednorázovou. Odvolací soud tedy vycházel ze správného právního názoru, že ztráta nároku na zaplacení smluvní odměny ze smlouvy o dílo v důsledku nemožnosti dostát svým smluvním závazkům je ušlým ziskem poškozeného, který v rozsahu, v jakém je v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním jednáním škůdce, zakládá odpovědnost za škodu.

Na druhé straně ovšem ušlý zisk nemůže představovat jen tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského či jiného výdělečného záměru (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 4027), není-li plánovaný majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že k zamýšlenému zisku by skutečně došlo, nebýt škodné události. Vedle ujednání, které poškozenému zaručuje určitou odměnu za pracovní činnost, musí tu být zpravidla i zmíněný pravidelný běh věcí , tedy taková skladba okolností svědčící o tom, že ujednání se již začalo nebo alespoň nepochybně mělo začít naplňovat. Ušlým ziskem totiž není automaticky ztráta předpokládaného výdělku, který byl sice sjednán, avšak činnost pro jeho dosažení se bez souvislosti se škodnou událostí nezačala ani naplňovat, neboť poškozený předpokládanou činnost nezačal ve sjednané době provozovat a ani v době před škodnou událostí ji nevykonával. Z toho, že honorovaná činnost nebyla provedena ani následně, sice samo o sobě nevyplývá, že by zisku dosaženo nebylo, může však jít o skutečnost významnou právě pro posouzení reálnosti a vážnosti ujednání, z nějž poškozený ušlý zisk dovozuje.

Odvolací soud svůj závěr o splnění podmínky odpovědnosti za škodu, tj. o vzniku škody v podobě ušlého zisku založil na jediné úvaze, totiž že rozhodující je okolnost, že žalobce dohodnutou odměnu již zcela jistě nezíská; vyvracel tím nepochybně nesprávný závěr soudu prvního stupně, který vznik škody vyloučil úvahou, že stavební práce bez ohledu na zranění žalobce provedeny nebyly ani v pozdější době. Je zřejmé, že takový přístup je neúplný, neboť se neopírá o nezbytné zjištění, zda žalobcovo zranění bylo skutečnou příčinou toho, že nezvětšil svůj majetkový stav o částku, kterou by při obvyklém běhu událostí získal.

Žalobce dokládá svůj nárok na odměnu písemnou smlouvou o dílo ze dne 20. 3. 2002, podle níž měl dílo pro svého strýce vykonat do 31. 8. 2002, tedy smluvním ujednáním, které může svědčit o tom, že měl možnost získat dohodnutou částku. Nelze však přehlédnout, že úraz utrpěl dne 6. 4. 2002, tedy téměř tři týdny poté, kdy začala běžet doba pro provedení prací, aniž by žalobce v té době již sjednané práce vykonával, popř. začal vykonávat, a nebylo ani tvrzeno, tím méně prokázáno, že by byla provedena alespoň příprava pro sjednané stavební práce. Okolnost, že žalobce již slíbený výdělek nezíská (stejně jako fakt, že žalobce sjednané práce na domě ani po skončení pracovní neschopnosti neprovedl a že nakonec provedeny nebyly vůbec), není sama o sobě rozhodující. Pro posouzení důvodnosti nároku je podstatné, zda žalobce prokázal, že to byl pouze jeho úraz, co mu znemožnilo provedení prací. Za situace, kdy žalobce před úrazem s dohodnutou činností nezapočal, přičemž ve smlouvě není podrobnější popis rozsahu prací a termín jejich provedení je značně široký, odvolací soud nezvážil, zda tuto listinu lze považovat skutečně za reálně existující podklad pro dosažení zisku poškozeným či zda jde jen o písemně zachycený záměr, který nedošel reálného naplnění bez ohledu na škodnou událost. Důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že při pravidelném běhu okolností by získal určitý prospěch, přitom tíží žalobce, který je povinen nepochybně prokázat splnění všech podmínek odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák.; neunesl-li břemeno v tomto směru, nemůže být ve sporu úspěšný.

Protože z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je rozsudek odvolacího soudu nesprávný, dovolací soud jej zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, byl zrušen i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).

Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. října 2007

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu