25 Cdo 2840/2004
Datum rozhodnutí: 20.12.2006
Dotčené předpisy:




25 Cdo 2840/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. s.r.o., proti České republice Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 174/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. března 2004, č. j. 15 Co 45/2004-316, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně (původně J., spol. s r. o., u níž došlo v průběhu dovolacího řízení ke změně obchodní firmy) se domáhala náhrady škody ve výši 1.754.578,78 Kč s příslušenstvím, jež jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem Č. o. i., která podala sdělovacím prostředkům nepřesné údaje o kvalitě vzorků pohonných hmot odebraných v čerpací stanici pohonných hmot provozované žalobkyní, jíž v důsledku zveřejnění této informace tiskem poklesl v období od června 1996 do května 1997 zisk z prodeje benzínu.

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 13. 5. 2002, č. j. 7 C 174/98-162, žalobě v plném rozsahu vyhověl vůči žalované, za kterou označil Č. r. Č. o. i., zamítl ji vůči žalované označené Česká republika Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu.

K odvolání žalobkyně a Č. o. i. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 10. 2002, č. j. 15 Co 435/2002-197, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení s tím, že jediným žalovaným subjektem je Česká republika, za kterou v řízení jedná Ministerstvo průmyslu a obchodu.

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 9. 10. 2003, č. j. 7 C 174/98-287, žalobě v plném rozsahu vyhověl vůči žalované České republice - Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR, žalobu zamítl vůči žalované Č. r. Č. o. i. a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že Č. o. i. provedla dne 14. 3. 1996 odběr vzorků u namátkově vybraných čerpacích stanic a podrobila je zkoumání tzv. výzkumnou metodou prostřednictvím Státního zkušebního ústavu lehkého průmyslu. Na základě jeho zprávy hodnotící kvalitu pohonných hmot z hlediska ČSN 656505 a ČSN EN 228 poskytla tisku sdělení, že (kromě jiného) vzorky benzínu Natural 95 a Super 96 z čerpací stanice provozované žalobkyní nevyhovují normě, ačkoli normě vyhověly při použití tzv. motorové metody. Tato informace byla tiskem převzata a publikována a mohla u spotřebitele vyvolat dojem, že použitím takového benzínu může poškodit motor svého vozidla. Zmíněnou informaci označil soud za zavádějící jednak proto, že uvedené státní normy nebyly již v té době závazné, jednak proto, že použitá metoda neměla dostatečnou přesnost a vypovídací hodnotu. Ve zveřejnění neúplné a zavádějící informace spatřuje soud nesprávný úřední postup České obchodní inspekce, který vedl v příčinné souvislosti k prokázanému snížení příjmů žalobkyně; jsou tedy splněny všechny podmínky odpovědnosti státu za škodu podle ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen zákon ), přičemž za stát ve sporu vystupuje Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 3. 2004, č. j. 15 Co 45/2004-316, rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích vztahujících se k Č. r. Č. o. i. a řízení v tomto rozsahu zastavil, v ostatních výrocích jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vytkl soudu prvního stupně nadbytečné výroky vztahující se k Č. o. i., ve věci samé se ovšem ztotožnil jak s jeho skutkovými zjištěními, tak s právním posouzením věci, zejména se závěrem, že zveřejnění neověřené, nevěrohodné, nesprávné a nepravdivé informace o kvalitě benzínu prodávaného žalobkyní, představuje nesprávný úřední postup. Doplnil, že žalovaná neprokázala, že odebrané vzorky byly před rozborem skladovány odpovídajícím způsobem, aby bylo vyloučeno zkreslení výsledků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná Česká republika - Ministerstvo obchodu a průmyslu ČR dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř., a uplatňuje dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Vytýká odvolacímu soudu především nedostatky v odůvodnění rozsudku a jeho nepřezkoumatelnost. Neztotožňuje se se závěrem o nesprávnosti úředního postupu a namítá, že výhrady odvolacího soudu k postupu Č. o. i. vycházejí z nesprávného skutkového zjištění; v této souvislosti polemizuje s konkrétními argumenty o skladování vzorků. Ohledně správnosti analýzy pak poukazuje na okolnost, že Č. o. i. převzala hodnocení S. z. ú. l. p., který není státním orgánem a jehož práce nepodléhá hodnocení správnosti úředního postupu; žalovaná tak nemůže odpovídat za soudem zjištěné nedostatky v činnosti této instituce. Nesouhlasí též se závěrem o příčinné souvislosti, neboť podle jejího názoru se na prodeji benzínu podílí více faktorů, takže ušlý zisk nelze považovat za způsobený pouze zveřejněním údajů o výsledcích kontroly. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).



Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

V dané věci žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nejde tedy o změnu rozsudku podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a přípustnost dovolání nemůže být založena ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť po předchozím zrušujícím usnesení odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně shodně, pokud jde o platební povinnost žalované České republiky. Na tom nic nemění okolnost, že v předchozím rozhodnutí soud prvního stupně nesprávně žalobu proti žalované označené Česká republika Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR zamítl a současně jí vyhověl vůči žalované označené Česká republika Č. o. i. Protože jediným žalovaným subjektem je Česká republika, je zřejmé, že stejně jako pozdější (nyní dovoláním napadené) rozhodnutí i předchozí zrušené rozhodnutí soudu prvního stupně dovodilo její odpovědnost za škodu, zatímco uvedený zamítavý výrok byl pouze procesně nesprávně vyjádřeným závěrem o tom, kdo za žalovanou má před soudem vystupovat. Nejde tudíž o případ, že by soud prvního stupně v pozdějším rozhodnutí rozhodl odlišně od rozhodnutí předchozího, vázán právním názorem odvolacího soudu.

Přípustnost dovolání proti napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé by tedy mohla být založena jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Odůvodňuje-li žalovaná své dovolání též podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. tím, že rozsudek odvolacího soudu ohledně vad při zkoumání a vyhodnocování předmětných vzorků vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, jde o nezpůsobilý dovolací důvod, který lze uplatnit jen při přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř., avšak přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.

Dovolatelka bez bližšího zdůvodnění a bez formulace právní otázky zásadního významu napadá též správnost závěru odvolacího soudu o příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem orgánu státu a ušlým ziskem na straně žalobkyně. Otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi škodnou událostí (zde nesprávným úředním postupem) a vznikem škody je otázkou skutkovou nikoli právní (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 14, pod C 1025); ani v tomto směru tedy nelze dovodit, že by dovolatelka měla výhrady k posouzení právní otázky, tím spíše otázky zásadního právního významu.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné ( nové ) řešení této právní otázky].



Právní závěr o nesprávnosti úředního postupu, který odvolací soud spatřuje v poskytnutí nesprávných a zavádějících informací sdělovacím prostředkům, napadá dovolatelka argumentem, že Č. o. i. pouze prezentovala údaje získané od S. z. ú. l. p., který jako samostatný podnikatelský subjekt nese odpovědnost za své jednání. Zde je třeba zdůraznit, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je odpovědností objektivní, tj. bez ohledu na zavinění, a i když Č. o. i. vydala tiskové prohlášení v dobré víře ve správnost údajů získaných od zkušebního ústavu, je pro odpovědnost státu rozhodující, že objektivně tyto údaje neodpovídaly skutečnosti, jak vyšlo později najevo ze skutkových zjištění soudu, jejichž správnost nepodléhá jak shora uvedeno - dovolacímu přezkumu. Této odpovědnosti se stát nemůže zbavit poukazem na tvrzené pochybení jiného subjektu, z jehož podkladů vycházel. Právní posouzení této otázky ze strany odvolacího soudu je tedy v souladu se zákonem (§ 18 zákona č. 58/1969 Sb.) i soudní judikaturou (srov. obdobně např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 7. 1997, sp. zn. 6 Co 704/97, publikovaný pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998) a jeho rozsudek nepředstavuje rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.; přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. tak dovodit nelze.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch, avšak žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. prosince 2006

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu