25 Cdo 282/2012
Datum rozhodnutí: 29.01.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 420a obč. zák.





25 Cdo 282/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, IČO 42196451, proti žalované United Energy, a. s. , se sídlem v Mostě - Komořanech, Teplárenská 2, IČO 27309959, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, o 2.177.726,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 10 C 332/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. července 2011, č. j. 14 Co 294/2011-209, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 10. 1. 2011, č. j. 10 C 332/2005-181, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 2.177.726,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení a znalečném. Vyšel ze skutkových zjištění, že žalovaná při provozu teplárny Komořany, výtopny Proboštov, kotelen Duchcov, Bíliny - PP I a PP II exhalovala v roce 2000 látky toxicky působící na lesní porosty a lesní půdu (celkem 8.280,38 tun SO2 a 2.207,37 tun NOx) a v důsledku působení těchto emisí vznikla škoda na lesních porostech na území ČR, k nimž žalobce vykonával právo hospodaření. Žalovaná proto odpovídá žalobci podle § 420a obč. zák. za škodu, jejíž výši soud určil na podkladě znaleckého posudku Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, v.v.i. (dále též jen znalecký ústav ), a posudku zpracovaného RNDr. P. H. za použití metodiky opírající se o rozptylovou studii a tzv. Gaussův matematický model výpočtu škody, a dospěl k závěru, že množství žalovanou vyprodukovaných emisí v roce 2000 odpovídá podílu na celkové imisní škodě způsobené více škůdci ve výši 2.177.726,- Kč.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 7. 2011, č. j. 14 Co 294/2011-209, k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho skutkovými a právními závěry s tím, že na tento případ nelze aplikovat závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4263/2008, které neřeší danou problematiku a zrušuje napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost. K námitce podjatosti ustanoveného znaleckého ústavu, kterou žalovaná spatřuje ve stejném zakladateli žalobce a znaleckého ústavu, soud vyložil, že neexistuje-li mezi oběma subjekty ekonomické propojení ani vzájemný vztah nadřízenosti a podřízenosti, není důvod pochybovat o nestrannosti znaleckého ústavu. Shledal postup soudu prvního stupně při určení výše škody v souladu s ustálenou judikaturou a ztotožnil se se zjištěnou výší škody. K námitce žalované ohledně nesprávné aplikace vyhlášky č. 55/1999 Sb., která není prováděcím předpisem k občanskému zákoníku, ale k § 21 odst. 4 lesního zákona, odvolací soud uvedl, že dikce ustanovení § 21 lesního zákona nebrání tomu, aby podzákonný předpis stanovil bližší pravidla způsobu výpočtu náhrady škody pro účely odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností. Odmítl také argumentaci žalované ustanovením § 5 odst. 3 vyhlášky č. 349/2010 Sb., která aplikaci vyhlášky č. 55/1999 Sb. v daném případě nevylučuje, neboť nabyla účinnosti až deset let od vzniku škody, jednalo by se tak o nepřípustnou zpětnou účinnost. Námitce, že žalobce nedoložil ani nekonkretizoval, na jaké výměře pozemků s lesními porosty mu žalovaná způsobila škodu, odvolací soud nepřisvědčil s tím, že žalobce při jednání dne 10. 1. 2011 doplnil svá žalobní tvrzení o specifikaci lesních pozemků, vstupní údaje použité RNDr. H. byly předmětem zkoumání znaleckého ústavu a jejich správnost byla potvrzena. Odvolací soud dospěl k závěru, že pro určení odpovědnosti provozovatele za škodu způsobenou na lesních porostech není rozhodné, že provozovatel plní povinnosti plynoucí z předpisů o ochraně ovzduší včetně placení poplatků za znečišťování ovzduší, neboť finanční plnění ve formě správních poplatků nesměřuje přímo k poškozenému, přičemž smyslem náhrady škody je reparovat újmy vzniklé tomu, na jehož majetku byly způsobeny.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že v řízení nebyly mimo provozní činnost prokázány další předpoklady odpovědnosti za škodu a příčinnou souvislostí mezi provozní činností a vzniklou škodou se soudy vůbec nezabývaly stejně jako ustanoveními § 438, 441, 442, 443 a 450 obč. zák. Žalobce neunesl důkazní břemeno o tom, že vykonává právo hospodaření s lesními pozemky a porosty v území lesních správ, která jsou uvedena v rozsudku odvolacího soudu, neboť zde hospodaří také obce a soukromé subjekty. Dovolatelka vykonává svoji provozní činnost ve veřejném zájmu, splnila podmínky stanovené zákonem o ovzduší, zejména požadavek na odsíření všech velkých zdrojů znečišťování ovzduší rozsáhlými investicemi a také v roce 2000 plnila emisní limity. Za této situace nemohla provozovanou činností zatížit dotčené území a odvolací soud nesprávně aplikoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 769/2006, když je nepřípustné, aby provozovatel dodržel všechna ustanovení platné legislativy a současně objektivně odpovídal za škodu podle § 420a obč. zák. a aby pro stejnou škodní událost byla umožněna další náhrada škody subjektu, který je jen formálně právně odlišným subjektem od státu. Stát vydal vyhlášku č. 349/2010 Sb., o stanovení minimální účinnosti užití energie při výrobě elektřiny a tepelné energie, která vylučuje aplikaci vyhlášky č. 55/1999 Sb. z důvodu, aby nebyli právně postihováni provozovatelé, kteří současně plní emisní limity podle zákona o ochraně ovzduší. Přijetí vyhlášky č. 349/2010 Sb. dovolatelka chápe jako zjednání nápravy státem v oblasti legislativy tak, aby provozovatel při splnění všech podmínek k podnikání nebyl vystaven sankcím podle § 420a obč. zák., a jako odstranění rozporu § 420a obč. zák. s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, pro který měly soudy řízení v souladu s § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přerušit. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s její námitkou, že vstupní údaje pro tzv. rozptylovou studii byly nesprávně zadány a poté i matematickým modelem chybně spočítány, neboť nebyly zohledněny další faktory, tudíž nebyl prokázán vznik škody za žalované období roku 2000. Tyto faktory působily na lesní porosty již v předchozích letech, která jsou předmětem obdobných řízení žalobce vůči dovolatelce. To je jeden z důvodů, proč měl soud řízení přerušit podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., neboť mezi shodnými účastníky probíhají další řízení o náhradu škody způsobené před rokem 2000, v nichž musí být zjištěn stav lesního porostu v letech předcházejících roku 2000, a je v nich tedy řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Není zřejmé, jaké závěry dovozují soudy ze znaleckých posudků a vyjádření předložených žalovanou a z jakých důvodů pokládá odvolací soud téměř všechny důkazy navržené žalovanou za nadbytečné. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu a nelze je považovat za rozhodnutí zásadního právního významu. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, neboť s většinou dovolacích námitek se dovolací soud již v minulosti vypořádal a některými námitkami napadá skutková zjištění soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 19. 7. 2011, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. dále též jen o.s.ř. ).

Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušující rozhodnutí, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., vyžadující, aby napadené rozhodnutí bylo po právní stránce zásadního významu. Důvody pro založení přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení Nejvyšší soud neshledal.

Otázka vztahu příčinné souvislosti nepříznivého působení provozní činností produkovaných exhalací na lesní porosty v případě jednoho z mnoha znečišťovatelů ovzduší a způsobu stanovení výše škody byla již dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 62/2000, publikovaném pod C 924 v Souboru rozhodnutí NS ČR, C. H. Beck (dále též jen Soubor ) či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1016/2004, publikovaném pod C 3276 tamtéž, a rovněž v rozsudku téhož soudu ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, publikovaném pod č. 46/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen Sbírka ). Řešení podmínek odpovědnosti žalované za škodu a způsob zjištění výše škody odvolacím soudem tedy odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu k této otázce. Jestliže pak dovolatelka zpochybňuje závěr soudu, že byl prokázán vznik a výše škody a vztah příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a provozní činností, jde o výhrady k otázkám skutkovým (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru pod C 1025); námitky dovolatelky proti správnosti údajů, s nimiž pracuje znalecký posudek, vůči hodnocení důkazů odvolacím soudem a zjištění skutkového stavu nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným po právní stránce, neboť nesměřují proti správnosti právního posouzení věci, nýbrž je jimi uplatňován dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jenž lze uplatnit pouze v případě, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.

Rovněž otázka, zda se řádným placením správních poplatků za znečištění ovzduší podle právních předpisů o ochraně ovzduší vylučuje odpovědnost za škodu způsobenou na lesích exhalacemi, nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť již byla vyřešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 769/2006, publikovaném ve Sbírce pod č. 55/2009, podle něhož řádné plnění povinností plynoucích z předpisů o ochraně ovzduší, včetně placení poplatků za znečišťování ovzduší, nevylučuje odpovědnost provozovatele za škodu způsobenou na lesních porostech vypouštěním škodlivých látek do ovzduší. Smyslem občanskoprávního institutu náhrady škody je reparovat újmy vzniklé tomu, na jehož majetku či jiných hodnotách byly způsobeny, a adresátem náhrady (poškozeným) je proto ten, v jehož majetkovém stavu se určitá škodná událost projevila negativním způsobem. Ve srovnání s náhradou škody má ochrana ovzduší prostřednictvím správních poplatků širší působnost z hlediska zákonem chráněného zájmu, přičemž finanční plnění nesměřuje přímo k osobě poškozeného. Nelze tedy přisvědčit dovolatelce, že dodržení ustanovení platné legislativy při provozní činnosti vylučuje její odpovědnost za škodu způsobenou její činností na lesních porostech; jednak výše poplatku nikterak nesouvisí s výší způsobené škody a neplní na rozdíl od náhrady škody reparační funkci, jednak adresátem poplatku je stát, zatímco náhrada škody náleží konkrétnímu vlastníku poškozeného lesa, a tedy i v dané věci státnímu podniku, tj. od státu odlišné právnické osobě s vlastní majetkovou odpovědností, oprávněné uplatnit nárok na náhradu škody vzniklé na lesích ve vlastnictví státu (§ 2 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění předpisů pozdějších).

Dovolatelce nelze přisvědčit ani v tom, že výkonem své provozní činnosti ve veřejném zájmu, plněním emisních limitů a investicemi do nových ekologických technologií nemohla zatížit dotčené území a nemůže tak odpovídat za škodu. V ustanovení § 420a odst. 3 obč. zák. upravený liberační důvod je založen na dvou okolnostech, tj. že škoda byla způsobena buď neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného; ani jedné z těchto skutkových podstat však tvrzení žalované o ekologickém přístupu neodpovídá. Ostatně investicemi do ekologicky šetrnějších technologií není žalovaná znevýhodňována oproti jiným subjektům, které takto nepostupují; tím, že snižuje rozsah exhalací, totiž snižuje odpovídajícím způsobem i míru své účasti na celkové škodě na lesních porostech žalobce, neboť základním východiskem pro zjištění výše škody je množství škodlivin (zejména oxidu siřičitého a sloučenin dusíku) vypuštěné do ovzduší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 528/2007, Soubor C 6563).

Otázka, zda je dána aktivní věcná legitimace žalobce (státního podniku) k uplatnění nároku na náhradu škody vzniklou na lesních porostech, byla vyřešena již citovaným rozhodnutím č. 46/2004 Sbírky, v němž bylo konstatováno, že státní podnik vykonávající právo hospodaření k lesům je aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody z imisí na lesním půdním fondu a na lesních porostech (§ 420a obč. zák.). Tvrdí-li pak dovolatelka, že žalobce neunesl své důkazní břemeno ohledně tvrzení, že vykonává právo hospodaření ke konkrétním lesním porostům, když na dotčených územích lesních správ hospodaří vedle žalobce také obce a soukromé subjekty, napadá rozsudek odvolacího soudu opět nepřípustnou dovolací námitkou k otázce skutkových zjištění. Stejně tak dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jímž odvolacímu soudu vytýká vady řízení (nepřerušení řízení a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku), je nezpůsobilým důvodem, který přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže a k námitkám v jeho rámci uplatněným Nejvyšší soud při zkoumání přípustnosti dovolání přihlédnout nemůže (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř.).

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže založit ani tvrzení dovolatelky, že nárok na náhradu škody vylučuje vyhláška č. 349/2010 Sb., neboť nejenže ji nelze použít na daný případ z důvodu nepřípustnosti zpětné účinnosti, ale navíc byla k 1. 1. 2013 zrušena a nová právní úprava neobsahuje v tomto směru obdobné ustanovení jako § 5 odst. 3 vyhlášky č. 349/2010 Sb. vylučující aplikaci vyhlášky č. 55/1999 Sb. Ostatně podzákonný předpis nemůže vyloučit vznik nároku, který zakládá zákon (občanský zákoník). O souladu ustanovení § 420a obč. zák. s Ústavou není pochyb, a není proto důvod k přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu, jak navrhuje dovolatelka.

Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam, a dovolání žalované tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2013
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu