25 Cdo 2818/2008
Datum rozhodnutí: 26.01.2011
Dotčené předpisy: § 104 odst. 2 o. s. ř.




25 Cdo 2818/2008


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. F. , zemřelého 6. 8. 2009, proti žalované České republice Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 13/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. srpna 2007, č. j. 13 C 13/2001-196, a o dovolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. února 2008, č. j. 21 Co 672/2007-231, takto:

Dovolací řízení se zastavuje .
Odůvodnění:

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 8. 2007, č. j. 13 C 13/2001-196, zamítl žalobu na zaplacení 400.000,- Kč, kterou se žalobce domáhal zaplacení přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v průtazích stavebního řízení o odstranění nepovolené stavby; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 2. 2008, č. j. 21 Co 672/2007-231, rozsudek soudu prvního stupně v částce 375.000,- Kč potvrdil, změnil jej tak, že žalované uložil, aby žalobci zaplatila 25.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v činnosti stavebního úřadu došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť k výkonu rozhodnutí odstraněním stavby zasahující na pozemek žalobce došlo až po zhruba pěti letech od skončení lhůty k jejímu odstranění. Částku 25.000,- Kč odvolací soud odůvodnil konkrétními okolnostmi případu.

Proti rozsudku soudu prvního stupně stejně jako proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jejichž přípustnost dovozoval z § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Uvedl, že soudy se nedržely právního názoru vysloveného Ústavním soudem ČR dne 8. 4. 2004, kterým rozhodl o odstranění drobné stavby chaty v Hradci Králové. Výše náhrady má činit 520.000,- Kč; tím, že mu uvedená částka nebyla přiznána, došlo k diskriminaci jeho osoby.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala dovolání také žalovaná, která uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) i odst. 3 o.s.ř. Namítá, že nebyly splněny zákonné předpoklady uplatnění nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. u soudu, neboť žalobce nikdy neuplatnil svou žádost o náhradu škody u žalované ve smyslu § 6 uvedeného zákona. Dále má za to, že žalobce vůbec nepožadoval přiměřené zadostiučinění za morální újmu, naopak jeho požadavkem byla náhrada škody . K požadavku na přiměřené zadostiučinění nelze dospět ani výkladem; nadto v době podání žalobního návrhu právní úprava neumožňovala požadovat nemateriální újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná pak dovozuje, že správní řád nezná ustanovení, které by správnímu orgánu ukládalo povinnost exekučně zajistit výkon rozhodnutí o odstranění nepovolené stavby. Odvolací soud navíc věc nesprávně právně posoudil, odkázal-li na § 22 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ačkoli v dané věci je vyvozována odpovědnost vůči státu (přenesená působnost výkonu státní správy). Žalovaná proto navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

V průběhu dovolacího řízení bylo Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím (§ 10a o.s.ř.) zjištěno, že žalobce dne 6. 8. 2009 zemřel. Tato skutečnost byla ověřena v Centrální evidenci obyvatel spravované Ministerstvem vnitra ČR a vyplývá také z usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2010, č. j. 37 D 646/2009-91, podle nějž jediným dědicem ze zákona je syn zůstavitele Ing. J. F., CSc.

Podle § 107 odst. 1 o.s.ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.

Podle § 107 odst. 2 o.s.ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.

Podle § 107 odst. 5 věty prvé o.s.ř. neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví.

Protože podle § 243c odst. 1 o.s.ř. platí § 107 o.s.ř. přiměřeně pro řízení u dovolacího soudu, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda v dovolacím řízení lze po smrti původního žalobce pokračovat s jeho procesním nástupcem, a dospěl k závěru, že tomu brání nedostatek podmínky dovolacího řízení, který nastal a nebyl odstraněn (zčásti ani nemohl být) ještě za života dovolatele.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 8. 2007, č. j. 13 C 13/2001-196, který byl dovoláním žalobce rovněž napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu považovat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně (což ostatně dovolatel nezpochybnil). Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je zásadně odvolání, jež bylo žalobcem proti prvostupňovému rozsudku v dřívější fázi řízení rovněž podáno. Za situace, kdy občanský soudní řád výslovně neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, je nedostatek funkční příslušnosti neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, pod č. 47). Řízení o dovolání proti tomuto rozhodnutí musí být proto v každém případě zastaveno.

Podle § 241 odst. 1 věty první o.s.ř. není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Podle § 241 odst. 2 o.s.ř. odstavec 1 neplatí,
a) je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání, b) je-li dovolatelem právnická osoba, stát, obec nebo vyšší územně samosprávný celek, jedná-li za ně osoba uvedená v § 21, 21a, anebo v § 21b, která má právnické vzdělání. Podle odst. 4 dovolání
musí být sepsáno, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 2 písm. a), advokátem, notářem nebo osobou uvedenou v § 21, 21a, 21b, anebo v § 26a odst. 3, která má právnické vzdělání.

Pro podání dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, zákon stanoví požadavek, aby účastník řízení, který podává dovolání, měl buď sám právnické vzdělání,
nebo aby byl zastoupen osobou, která je podle zákona povolána poskytovat právní pomoc. Ustanovení § 241 o.s.ř. představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek
lze odstranit, avšak bez jejího splnění nelze o dovolání rozhodnout.

V posuzované věci žalobce podal dovolání, aniž by byl při tomto úkonu zastoupen advokátem, a nebylo prokázáno (ani tvrzeno), že by sám měl právnické vzdělání. Byl proto usnesením soudu prvního stupně ze dne 19. 5. 2008, č. j. 13 C 13/2001-245 (stejnopis mu byl doručen dne 27. 5. 2008), vyzván, aby si pro podání dovolání zvolil zástupce z řad advokátů, jehož prostřednictvím podá řádné dovolání; byl zároveň poučen, že nebude-li ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení tohoto usnesení výzvě vyhověno, dovolací soud řízení zastaví. Žalobce si zástupce v uvedené lhůtě ani později nezvolil, a tedy nedostatek povinného zastoupení přes řádné poučení neodstranil.

Nebyla-li podmínka povinného zastoupení v dovolacím řízení splněna, brání již tato okolnost dalšímu pokračování v řízení, Nejvyšší soud proto dovolací řízení podle § 243c odst. 1 a § 107 odst. 5 věty první o.s.ř. zastavil.

Jinak ovšem platí, že ztratí-li účastník během řízení způsobilost být účastníkem řízení, soud podle povahy věci posoudí, zda uvedená skutečnost sama o sobě brání dalšímu pokračování v řízení nebo zda lze v řízení pokračovat; povahou věci se tu rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení. Povaha věci brání pokračování v řízení kromě jiného tam, kde práva a povinnosti, o něž v řízení jde, jsou vázány podle hmotného práva na osobu účastníka řízení a nepřechází na právní nástupce (např. nárok na výživné, nárok na odškodnění bolesti a za ztížení společenského uplatnění).

Mezi takové nároky se řadí i právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 2, 3 zákona č. 82/1998 Sb., které bylo předmětem tohoto řízení. Jde o nárok ryze osobního charakteru, který smrtí oprávněné osoby (věřitele) zaniká (§ 579 odst. 2 obč. zák.), neboť je svou povahou úzce spjat s postiženou fyzickou osobou a má osobní charakter především proto, že jeho cílem je přiměřeně vyvážit a zmírnit nemajetkovou újmu vzniklou fyzické osobě v její osobnostní sféře; není-li poskytnuta náhrada ještě za jejího života, nemůže po její smrti již plnit svůj účel. Z těchto důvodů je zřejmé, že povaha projednávané věci neumožňuje, aby bylo v dovolacím řízení pokračováno, ani pokud jde o dovolání žalované.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodováno nebylo, neboť v řízení, v němž jeden z účastníků nemá způsobilost být účastníkem řízení, je pojmově vyloučeno přiznat některému z účastníků náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. ledna 2011

JUDr. Petr V o j t e k, v. r. předseda senátu