25 Cdo 2815/2007
Datum rozhodnutí: 25.11.2009
Dotčené předpisy:





25 Cdo 2815/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně M. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému MVDr. M. M., zastoupenému advokátem, za účasti: K. p., a.s., jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 211/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 23. ledna 2007, č. j. 40 Co 377/2006-814, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


Odůvodnění:


Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 4. 2005, č. j. 12 C 211/2001-661, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 10. 2005, č. j. 12 C 211/2001-686, zamítl žalobu na zaplacení částky 1.017.137,40 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Žalobkyně se domáhala náhrady škody s odůvodněním, že v soukromém veterinárním zařízení žalovaného nechala ošetřit svého psa plemene Čivava výjimečné velikosti, jenž v důsledku nesprávného léčebného zákroku musel být pro špatný zdravotní stav nakonec utracen. Požadovala náhradu nákladů vynaložených na léčbu psa (14.444,40 Kč) a náhradu ušlého zisku z možné komercializace jeho raritní fyziognomie, který jako nejmenší pes na světě (váhy 0,89 kg) byl zapsán v Guinessově knize rekordů. Soud vyšel ze zjištění, že pes žalobkyně (nar. 1. 1. 1997) byl dne 19. 10. 1999 ošetřen ve veterinárním zařízení provozovaném žalovaným, byla mu diagnostikována chronická rýma a injekčně aplikován lék Ivomec. Postupně se zdravotní stav psa zhoršoval a nakonec musel být dne 23. 2. 2001 utracen. Na základě obsáhlého znaleckého dokazování soud zjistil, že pes trpěl řadou vývojových vad včetně vodnatelnosti mozku (hydrocefalus), jež téměř ve 100% případů způsobuje exitus zvířete do pěti let jeho věku. Soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně, jenž posoudil dle § 421a obč. zák., není důvodný pro chybějící příčinnou souvislost mezi aplikací léku Ivomec při veterinárním ošetření a zhoršeným zdravotním stavem zvířete, jenž vyústil v jeho utracení. Dovodil, že jedinou prokázanou příčinou špatného zdravotního stavu psa byla diagnóza hydrocefalu, přičemž tvrzená intoxikace ivermectinem (účinnou látkou podaného léčiva) nebyla v řízení prokázána. Vyšel přitom ze závěru znalců, zejména ústavního znaleckého posudku Veterinární a farmaceutické univerzity B., že i v případě otravy léčivem Ivomec by dočasné zhoršení zdravotního stavu pominulo. Uzavřel, že důvodem utracení psa byla sumace projevů vrozeného hydrocefalu, když žádný z projevů zhoršeného zdravotního stavu zvířete nelze připisovat působení ivermectinu, navíc k utracení psa bylo přistoupeno za 15 měsíců po aplikaci předmětného léku a bylo pouze logickým vyústěním vývoje zdravotního stavu vrozeně postiženého zvířete.


K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě pobočky v Olomouci poté, co na základě částečného zpětvzetí žaloby usnesením ze dne 10. 1. 2007 rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 717.137,40 Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, rozsudkem ze dne 23. 1. 2007, č. j. 40 Co 377/2006-814, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do částky 300.000,- Kč potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že podle podmínek registrace toto veterinární léčivo nebylo pro psy injekčně určeno a nebylo správně naředěno, soud dovodil, že použití přípravku Ivomec nebylo v daném případě správné a došlo tedy k porušení právní povinnosti žalovaného při poskytování veterinární péče. Uplatněný nárok proto posoudil podle § 420 obč. zák., tedy podle právní úpravy obecné odpovědnosti za škodu. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázaný vznik skutečné škody, spočívající v nákladech na veterinární ošetření, nikoliv však vznik ušlého zisku, neboť tvrzení žalobkyně o možné komercializaci psa je pouze hypotetické. Odvolací soud se zabýval především otázkou příčinné souvislosti, přičemž se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně (opírající se především o revizní znalecký posudek ústavu), které jsou v souladu s dalšími relevantními důkazy, a nepovažoval za nutné podrobovat je dalšímu reviznímu znaleckému přezkumu. K odstranění rozporů s posudkem doc. MVDr. O. Z., CSc., předloženým žalobkyní, doplnil důkazní řízení jeho výslechem a výslechem zpracovatele ústavního posudku prof. MVDr. M. S., CSc, a na základě takto doplněného řízení dospěl k závěru, že příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti při veterinárním zákroku a vznikem škody není dána. Hlavní příčinou zhoršení zdravotního stavu zvířete, jež si vyžádalo jeho usmrcení, nebyl veterinární zákrok v ordinaci žalovaného, nýbrž vrozené vady (chorobné predispozice) zakrslého psa, i když připustil, že inkriminovaný léčebný zákrok mohl způsobit dočasné zhoršení zdravotní stavu, nejednalo se však o příčinu důležitou, podstatnou a značnou, která by vedla k degradaci jeho zdravotního stavu. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru o nedostatku příčinné souvislosti.


Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu spatřuje v řešení otázky příčinné souvislosti, neboť má za to, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) rozhodl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu i hmotným právem a řízení zatížil procesními vadami. Kromě toho napadené rozhodnutí řeší řadu otázek, které nebyly judikaturou vyšších soudů dosud vyřešeny. S poukazem na některá rozhodnutí soudů v občanskoprávních i trestních věcech uvádí, že otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, a nikoliv právní, a soudu prvního stupně vytýká způsob zadání znaleckého zkoumání. Namítá, že příčinná souvislost mezi aplikací léku a výsledným zdravotním stavem psa nebyla dostatečně vyřešena a nelze ji vyloučit jen z toho důvodu, že protiprávní jednání dovršilo již stávající nepříznivý zdravotní stav poškozeného psa. Soudům vytýká, že neprovedly další znalecké dokazování z oboru toxikologie a farmakologie, který by posoudil, zda aplikace léku byla zlomovým bodem zhoršení zdravotního stavu, když žádná konkrétní příčina této okamžité změny nebyla zjištěna. Namítá, že naopak žalovaná strana neunesla důkazní břemeno ohledně aplikované dávky nepovoleného léčiva, otázka důkazních břemen nebyla řádně vyřešena a zásadní právní význam má otázka, zda v těchto případech je důkazní břemeno na žalovaném, aby prokázal jinou příčinnou souvislost, než tvrdí žaloba. Za nedořešené považuje, zda aplikace neschváleného léčiva může být postupem lege artis, přičemž příčinná souvislost měla být zkoumána nejen ve vztahu ke smrti psa, ale i ke zlomovému zhoršení jeho zdravotního stavu s potřebou vynaložit náklady na jeho léčení. Poukazuje na odlišné právní posouzení soudy obou stupňů a na to, že se soudy nezabývaly obecnou prevenční povinností žalovaného dle § 415 obč. zák., neprovedly dokazování k náhradě ušlého zisku, nezabývaly se vztahem znalců k žalovanému a nebylo vyhověno námitce podjatosti soudce. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť žalobkyně nedovodila žádný konkrétní právní problém, který by zakládal zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Námitky v dovolání mají charakter zpochybňování provedených důkazů a zejména jejich hodnocení, a proto nemohou zakládat přípustnost dovolání a dovolání do výroku o náhradě vynaložených nákladů na léčení ve výši 14.444,40 Kč je nepřípustné. Navrhl, aby dovolací soud podané dovolání odmítl.


Vedlejší účastníce ve vyjádření k dovolání uvedla, že podané dovolání není přípustné ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovolatelka žádnou zásadní právní otázku k řešení příčinné souvislosti nevymezila. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání i jeho doplnění bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 23. 1. 2007, Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).


Přípustnost dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jen jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Žádná z námitek v dovolání není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí o nedostatku příčinné souvislosti mezi vadně provedeným veterinárním zákrokem injekční aplikací léku Ivomec jejímu psovi a újmou na straně žalobkyně (spočívající ve vynaložených nákladech na léčbu psa a ztrátě možné komercializace psa jako rarity).


Otázka existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem je otázkou skutkovou, jak ostatně sama dovolatelka uvádí. V řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. V tomto směru se odvolací soud správně zaměřil na zjišťování příčinné souvislosti mezi skutkem zaměstnankyně žalovaného při veterinárním ošetření psa a jeho zhoršujícím se zdravotním stavem, který si vyžádal jeho utracení. Z hlediska existence příčinné souvislosti jako jednoho ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu nestačí pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku protiprávního jednání (či škodní události), nýbrž musí být příčinná souvislost prokázána. Příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez níž by ke škodnému následku nedošlo, i když nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, avšak podstatnou, která se spolupodílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde. Bez ohledu na to, že soud prvního stupně zvažoval absolutní objektivní odpovědnost žalovaného dle § 421a obč. zák. (z hlediska účinků aplikovaného léčiva Ivomec) a odvolací soud obecnou odpovědnost za škodu dle § 420 obč. zák. založenou na principu presumovaného zavinění (z hlediska vadné aplikace uvedeného léku), oba soudy dospěly ke shodnému skutkovému závěru, že zdravotní poškození, jež vedlo ke smrti psa, nebylo způsobeno účinky aplikovaného léčiva ani jeho vadnou aplikací při veterinárním zákroku, nýbrž důvodem zhoršujícího se zdravotního stavu psa, jenž vyústil v jeho utracení, byla sumace projevů vrozených vad, zejména hydrocefalu.


Zjištění příčiny škody záviselo v daném případě na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (§ 127 odst. 1 o. s. ř.). Důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí podle zásad vyjádřených v § 132 o. s. ř. (tzv. zásada volného hodnocení důkazů), soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. Neshodují-li se odpovědi znalců na tutéž otázku, soud provede výslech znalců a znalecké posudky může podrobit reviznímu znaleckému zkoumání. Takto bylo v řízení postupováno. Pokud dovolatelka zpochybňuje hodnocení důkazu revizním znaleckým posudkem Veterinární a farmaceutické univerzity B. a sama hodnotí provedené důkazy, z nichž vyvozuje odlišné skutkové závěry, předkládá tak vlastní verzi o skutkovém stavu (zejména o příčinách zhoršení zdravotního stavu psa), nejedná se o námitky proti právnímu posouzení, nýbrž proti skutkovému zjištění. Nesprávné skutkové zjištění zakládá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. - rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994) a vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o. s. ř., nelze tento dovolací důvod v dovolacím řízení úspěšně uplatnit.


Ani otázka důkazního břemene předložená k posouzení dovolacímu soudu, není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí ten který účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat, a jehož při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozhodnutí NS sp. zn. 2 Cdon 257/97 uveřejněné v časopise Právní rozhledy, č. 2 roč. 2001, rozhodnutí NS sp. zn. 22 Cdo 2727/99 uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR, C. H. BECK, pod č. C 528). Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud při rozhodování vycházel z právního názoru, že bylo povinností žalobkyně prokázat předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu. Právní názor odvolacího soudu vyslovený v jeho rozhodnutí na důkazní povinnost účastníků je v souladu s tím, co bylo shora uvedeno, a nelze mu proto vytýkat nesprávný právní názor při posouzení věci z hlediska důkazní povinnosti účastníků a rozložení důkazního břemene ve sporu.


Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá ani námitka neprovedení dalšího revizního znaleckého posudku (z oboru farmakologie a toxikologie), jež představuje dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť okolnost, že nebyl proveden některý z navržených důkazů, sama o sobě žádný zásadní právní význam nemá, a nejde tudíž o procesní otázku zásadně právně významnou ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Ostatně odvolací soud podrobně a jednoznačně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, z jakých důvodů považoval za nadbytečné vyžádání dalšího revizního znaleckého posudku.


Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.


Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nároku na náhradu skutečné škody ve výši 14.444,40 Kč, což je nárok s odlišným skutkovým základem než požadovaný ušlý zisk, směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč; proto je přípustnost dovolání proti němu vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.


Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 10.000,- Kč (odměna z částky určené podle § 10 odst. 3, § 15, § 14 odst. 1 a § 3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006 /dovolací řízení bylo zahájeno dne 25. 4. 2007/, a snížená na polovinu podle § 18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006 (vyjádření k dovolání bylo sepsáno dne 4. 6. 2007), v částce 300,- Kč; celkem tedy 10.300,- Kč.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 25. listopadu 2009


JUDr. Marta Škárová, v. r.


předsedkyně senátu